ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4741.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4741/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalované J. W. , zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 102/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 69 Co 152/2015-61, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Tomáše Mařatky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, č. j. 17 C 102/2014-42, pod bodem I. výroku zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na zpětnou koupi spoluvlastnického podílu o velikosti 1/1326 na nebytové jednotce – garáži v budově s příslušným podílem na společných částech této budovy a pozemcích, vše v k. ú. V. a pod bodem II. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 69 Co 152/2015-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §214a odst. 1 o. s. ř. Podle jeho názoru dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru, že při uplatňování předkupního práva dovolatele se jedná o šikanózní výkon práva, kterému nelze přiznat ochranu. O šikanózní výkon práva se však jednat nemůže, neboť jeho cílem je získat možnost parkování v dané lokalitě a odkoupením spoluvlastnického podílu žalované, který by odpovídal 1/26 výměry parkovacího stání žalované, by mu bylo umožněno užívat parkovací stání zhruba 14 dní v roce, což představuje sice malý, ale přece jen určitý hospodářský prospěch. Za nesprávný pak považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že k omezenému způsobu užívání garážového stání by potřeboval souhlas většiny spoluvlastníků nebytové jednotky. Zcela běžně dochází k situaci, že je spoluvlastnický podíl ke garáži (se kterým je spojeno právo výlučně užívat konkrétní parkovací stání) „štěpen“ a právo užívat parkovací stání tak náleží všem spoluvlastníkům, kteří získali část spoluvlastnického podílu, k němuž náleží pakovací místo (např. dědictvím, koupením bytové jednotky společně s nebytovou jednotkou nesezdanou dvojicí do podílového spoluvlastnictví). Přitom je pouze věcí těchto spoluvlastníků, jak se na konkrétním užívání nebytové jednotky dohodnou.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci žalobce v souvislosti s porušením jeho zákonného předkupního práva namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že při uplatňování zákonného předkupního práva šlo o šikanózní výkon práva, kterému nelze přiznat ochranu. Dovolání není přípustné, neboť tato otázka již byla Nejvyšším soudem vyřešena.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k porušení předkupního práva žalobce došlo na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2011, tedy před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )]. Pokud však jde o otázku souladnosti uplatněného zákonného předkupního práva podle §140 obč. zák. s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014 posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., o. z., a to především v režimu §8 a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
Podle §140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Podle §603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoli nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – Velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“
V důvodové zprávě k §8 o. z., je mimo jiné uvedeno, že „ navržené ustanovení bere v úvahu dvě základní pravidla: Neminem laedid qui iure suo utitur (Kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a Mal enim iure nostra uti non debemus (Nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů, kterým je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být při právním posouzení pochybnost. Jedná se tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva. Má-li tedy být sankce naplněna, závisí to, ostatně jako ve výrazné většině situací upravených soukromým právem, na vůli osoby zneužitím práva dotčené. Navržená úprava je obecná, netýká se jen majetkových práv, na něž dopadá čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina v čl. 11 odst. 1 vztahuje vlastnictví k majetku vůbec, nikoliv jen k hmotným předmětům), neboť ke zneužití práva může dojít a dochází i ve sféře práv osobních.
Zvláštním případem zneužití práva je šikana jako chování, jímž se právo zneužívá za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena škoda. Na šikanu pamatují zvláštní ustanovení při úpravě věcných práv a práv obligačních.“
Dovolací soud navíc již v minulosti připustil, že judikaturu k §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Podle jeho závěrů ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Judikatura dovolacího soudu se z hlediska právní otázky „nemravného“ výkonu práva ustálila v závěru, že smyslem §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana.
Dovolací soud již v minulosti dovodil, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003 (uveřejněný pod č. C 2 139 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007 (uveřejněný pod č. C 5 456 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015]; tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
Dovolací soud k tomu navíc poznamenává, že otázku aplikace §8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
V projednávané věci nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu, že výkon práva žalobce na odkoupení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/1326, ze spoluvlastnického podílu žalované o velikosti 1/52 na nebytové jednotce – garáži (a souvisejících spoluvlastnických podílech na společných částech budovy a pozemcích), s výhradním právem parkování na parkovacím místě č. 1, je zjevným zneužitím práva ve smyslu §8 o. z., za zjevně nepřiměřenou.
Úprava právního režimu garážových (parkovacích) stání bývá řešena několika alternativními způsoby, přitom je nutno zmínit, že jednotlivá parkovací stání nemohou být samostatným předmětem vlastnictví a podle judikatury Nejvyššího soudu přitom není garáž (a tím spíše garážové stání) ani příslušenstvím bytu, i když je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem užívána, neboť neslouží k uspokojování potřeby bydlení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99, uveřejněné v Souboru pod C 995, a rozhodnutí ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2975/2000, uveřejněné v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., Praha 2003, pod č. 5). V posuzované věci byla prohlášením vlastníka budovy ze dne 2. 12. 2004 vymezena část budovy sloužící jako garáž coby samostatná nebytová jednotka a předmětem převodu se tak stal vždy pouze spoluvlastnický podíl k této nebytové jednotce jako celku, s příslušným podílem na společných částech budovy a pozemcích, nikoliv konkrétní garážové stání. Se spoluvlastnickými podíly na nebytové jednotce je přitom vždy spojeno výlučné užívání garážového stání. Spoluvlastnictví nebytové jednotky pak v případě prodeje spoluvlastnického podílu předpokládá, že bude zachováno předkupní právo ostatních spoluvlastníků této jednotky. V dané věci se tak nestalo a odvolací soud správně uzavřel, že bylo porušeno předkupní právo žalobce.
Odvolací soud založil žalobcem zpochybňovaný právní závěr o šikanózním výkonu práva na posouzení více najevo vyšlých skutečností. Vzal zřetel nejen na uplatněné právo žalobce z porušeného předkupního práva, ale přihlédl i k ostatním podstatným okolnostem, zejména k tomu, že žalobce by příslušné parkovací místo nezískal, neboť jeho spoluvlastnický podíl by činil pouhou 1/1326, což odpovídá 1/26 výměry parkovacího stání žalované, a proto by mu mohla zcela hypoteticky vzniknout možnost užívat parkovací stání pouze několik dní v roce. Zohlednil i skutečnost, že již nyní má žalobce právo užívat dvě parkovací stání, přitom není ani vlastníkem bytové jednotky v domě, a neopomenul přihlédnout k právní úpravě bytového vlastnictví, ze které je zřejmé, že spoluvlastnictví společné garáže se má co nejvíce blížit právu jednotlivých spoluvlastníků užívat příslušná garážová stání, a to v návaznosti na vlastnictví bytových jednotek. Rovněž reflektoval současnou právní úpravu předkupního práva obsaženou v o. z., podle které lze předkupní právo uplatnit již pouze v případech uvedených v §1124 odst. 1, a to ve lhůtě šesti měsíců od vzniku spoluvlastnictví. Jestliže dospěl k závěru, že žalobce nemůže mít na takto omezeném garážovém stání téměř žádný nebo naprosto minimální hospodářský zájem, a z jeho strany se tak jedná o šikanózní výkon práva, jemuž nelze poskytnout soudní ochranu, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud doplňuje, že v posuzované věci proti sobě stojí na jedné straně právo žalobce na uplatnění porušeného předkupního práva a na druhé straně právo žalované na ochranu vlastnického práva, do něhož by vyhověním žalobě bylo zasaženo. Posouzení, které z nich by mělo požívat vyšší ochrany, závisí na mnoha aspektech. Jedním z nich je například podrobení konkurujících se práv principu přiměřenosti (proporcionality). Je zcela zjevné, že žalobce převodem spoluvlastnického podílu žalované k nebytové jednotce nezíská téměř žádný hospodářský prospěch, neboť spoluvlastnický podíl o velikosti 1/26 na parkovacím stání žalované může žalobci zaručit maximálně hypotetické pakování po omezenou dobu několika dní v roce, zatímco na straně žalované by došlo k zásahu do vlastnických práv založených z ákonem o vlastnictví bytů. Při této úvaze je přitom nutno vycházet přímo z premisi tohoto zákona, který v §1 odst. 1 uvádí, že „tento zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, u něhož spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy.“ V §5 odst. 4 dále zakotvuje pravidlo, že „ vznikem vlastnictví jednotek nebo rozestavěných jednotek vzniká spoluvlastnictví společných částí domu.“ Podle §8 odst. 1 pak „ společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu“ a podle odst. 2 „ velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek.“ Praxe přitom bývá taková, že se vlastník bytové jednotky současně stává spoluvlastníkem nebytové jednotky (garážového stání) se spoluvlastnickým podílem, který zpravidla odpovídá velikosti jím užívaného garážového stání v poměru k velikosti celé nebytové jednotky. Tak tomu bylo i u žalované. Běžně se lze ale setkat i s tím, že vlastník bytové jednotky získá více spoluvlastnických podílů na nebytové jednotce nebo že spoluvlastnický podíl získá osoba, která v domě nevlastní žádnou bytovou jednotku, jako je tomu v případě žalobce. Vždy však tento spoluvlastnický podíl na nebytové jednotce bývá spojen s výlučným užíváním příslušného garážového stání. Pokud by tomu tak nebylo, byl by popřen samotný účel zákona o vlastnictví bytů. Prodejem spoluvlastnického podílu o velikosti o 1/1326 ze spoluvlastnického podílu žalované o velikosti 1/52 na nebytové jednotce – garáži označené č. 390/101 (a souvisejících spoluvlastnických podílech na společných částech budovy a pozemcích spojených s vlastnictvím převáděného podílu na této jednotce), bude zasaženo do stability spoluvlastnických vztahů v takové míře, která není úměrná minimálnímu prospěchu, jenž by v případě prodeje spoluvlastnického podílu získal žalobce.
Spoluvlastnický podíl je zcela specificky svázán vždy s výlučným užíváním garážového (parkovacího) stání. Slouží tedy k určitému účelu a soud musí být veden snahou o zachování tohoto účelu, a to především z toho důvodu, aby nedocházelo ke snížení právní jistoty spoluvlastníků v souvislosti s případným „chaotickým drobením“ spoluvlastnických podílů.
Jelikož žalobce podal dovolání do všech výroku rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 552 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje 50 000 Kč, není dovolání v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladu s judikaturou dovolacího soudu, od které nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit (dovolání co do nákladového výroku není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout [§243c odst. 1 o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 o. s. ř. V dovolacím řízení byla (procesně) neúspěšnému dovolateli uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které ji vznikly v souvislosti s podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím jejího advokáta. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání dovolatele), a to z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 2 500 Kč, dále z jednoho paušální náhradě hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhl. ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 588 Kč představující náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 1 a 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem ve výši 3 388 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč je dovolatel povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. srpna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu