ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1890.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1890/2021-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalované J. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Hanke, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 128/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. dubna 2021, č. j. 29 Co 151/2020-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. dubna 2021, č. j. 29 Co 151/2020-122, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.)
– (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, č. j. 16 C 128/2017-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 19 090,485 Kč (výrok I), žalobu co do částky 689 017,50 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
V řízení se žalobce mimo jiné domáhal, aby zaniklé společné jmění (dále také „SJM“) bylo vypořádáno tak, že žalovaná má být shledána povinnou zaplatit žalobci částku 689 017,50 Kč, tedy polovinu z částky 1 378 035 Kč, která byla ze společných finančních prostředků vynaložena na výstavbu rodinného domu č. p. XY otce žalované, nebo tutéž částku jako polovinu částky vynaložené ze společných prostředků za trvání manželství na získání a splácení úvěru u UniCredit bank (původně Živnostenské banky).
Vyšel mimo jiné z toho, že po skutkové stránce nebylo mezi stranami sporu, že si za trvání manželství vzaly úvěr ve výši 2 700 000 Kč, který byl použit na dokončení hrubé stavby domu a úpravy pozemku ve vlastnictví otce žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 29 Co 151/2020-122, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění dalších 689 017,50 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že otázka hmotného práva, která byla předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Předmětem právního posouzení jsou investice ze SJM do majetku třetí osoby. Konkrétně zda a v jaké výši lze tyto investice v rámci probíhajícího řízení vypořádat. Žalovaná nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že mají být předmětem vypořádání investice do majetku třetí osoby za dobu trvání manželství. Žalovaná připouští, že zjištěné a prokázané investice ze SJM do majetku třetí osoby lze v rámci probíhajícího řízení vypořádat. V daném případě však žádné prokazatelně zjištěné zhodnocení majetku třetí osoby skrze žalobcem tvrzené investice provedeným dokazováním zjištěno nebylo. Žalobce se domáhal vypořádání zaplacené výše hypotéčního úvěru sjednaného s Živnostenskou bankou, resp. UniCredit bank, nikoliv vypořádání vlastních investic a zhodnocení předmětné nemovitosti. Odvolací soud vypořádal prostředky z hypotéčního úvěru, nikoliv vlastní investice vložené do předmětné nemovitosti. Dále nesouhlasí s tím, že by měla hradit žalobci náklady řízení, neboť podal žalobu na vypořádání SJM v poslední den lhůty a nevyzval ji podle §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, k plnění. Navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jedné z jeho obligatorních náležitostí.
V souvislosti s přípustností dovolání – kromě citace §237 o. s. ř. – žalovaná uvádí, že považuje dovolání za přípustné proto, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že otázka hmotného práva, která byla předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z obsahu dovolání pak nevyplývá, že by se uvedené důvody přípustnosti dovolání vztahovaly k různým právním otázkám, z čehož nutně vyplývá, že tímto způsobem vymezuje dovolatelka přípustnost dovolání obecně.
Již takové vymezení přípustnosti však vylučuje možnost věcného přezkumu dovolání.
Přípustnost dovolání založená na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, předpokládá, že určitá právní otázka je Nejvyšším soudem rozhodována ustáleně, tj. stejně. Naproti tomu dovolací důvod spočívající v tom, že právní otázka je dovolacím soudem (tj. Nejvyšším soudem) rozhodována rozdílně znamená, že v judikatuře samotného Nejvyššího soudu je rozpor, tudíž jeho rozhodovací praxe nemůže být ustálená.
Z uvedeného vyplývá, že pro řešení stejné právní otázky je pojmově vyloučeno, aby existovala ustálená judikatura dovolacího soudu, od níž se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo, a současně v judikatuře téhož soudu byl pro řešení této otázky rozpor.
Nadto také platí, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Přestože žalovaná tento důvod přípustnosti uplatňuje, dovolání neobsahuje odkaz ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelka neuvádí, jaký právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu by již neměl obstát, ani relevantně neargumentuje ke zpochybnění jakéhokoli právního závěru dovolacího soudu.
Ve vztahu k druhému uvedenému důvodu přípustnosti dovolání pak dovolání obsahuje toliko v poznámce pod čarou odkaz na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož dovolatelka část cituje a které se týká určení výše bezdůvodného obohacení při zhodnocení věci. Odkaz na toto rozhodnutí však dovolání činí zjevně ve vztahu k té jeho části, ve které dovolatelka namítá, že odvolací soud výši bezdůvodného obohacení nemohl řádně zjistit již proto, že – podle přesvědčení dovolatelky – se žalobce domáhal „vypořádání zaplacené výše hypotéčního úvěru sjednaného s Živnostenskou bankou, resp. UniCredit bank, nikoliv vypořádání vlastních investic a zhodnocení předmětné nemovitosti“, tj. že takový nárok vůbec uplatněn nebyl.
Tak tomu však není a to již bez ohledu na to, že tím žalovaná fakticky namítá vadu řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem a sama o sobě by přípustnost dovolání nemohla založit (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud již na počátku odůvodnění svého rozhodnutí shrnul dosavadní stav řízení před soudem prvního stupně a výslovně uvedl požadavek žalobce, jímž se domáhal mimo jiné zaplacení částky 689 017,50 Kč jako poloviny z částky 1 378 035,- Kč na vyrovnání pohledávky účastníků vůči otci žalované z titulu vynaložení společných finančních prostředků od výstavby rodinného domu č. p. XY (bod 2 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dále reprodukoval závěr soudu prvního stupně (bod 5 odůvodnění) s jeho závěrem, že účastníkům vznikla za trvání manželství určitá majetková pohledávka ve vztahu k otci žalované tak, že finanční prostředky z úvěru byly použity do zhodnocení domu ve vlastnictví otce žalovaného s tím, že uvedená investice byla vynaložena ze společných prostředků účastníků, tj. ze zdrojů jejich společného jmění.
Sám odvolací soud pak konstatoval, že po skutkové stránce nebylo mezi účastníky sporu, že si za trvání manželství vzali úvěr ve výši 2,7 mil. Kč, který byl použit na dokončení hrubé stavby domu a úpravy pozemku ve vlastnictví otce žalovaného J. J.. Tento majetkový přesun pak odvolací soud charakterizoval jako „investici prostředků z úvěru do majetku otce žalované“.
Z uvedeného je zřejmé, že se soudy investicemi a zhodnocením nemovitostí otce žalované v řízení zabývaly, a to k návrhu žalobce.
Odvolací soud pak tento stav právně charakterizoval jako bezdůvodné obohacení vzniklé na úkor účastníků otci žalované. Naznačuje-li pak žalovaná v dovolání vůbec nesouhlas s tím, že by jejímu otci mělo nějaké bezdůvodné obohacení na úkor účastníků vzniknout, je pak její dovolání vnitřně rozporné. Na jednu stranu tvrdí, že nárok, který byl posléze takto odvolacím soudem právně kvalifikován, ze strany žalobce ani uplatněn nebyl, a současně tvrdí – věcně – že tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůbec nevznikl proto, že její otec se vůbec na úkor účastníků neobohatil. Tato poslední část dovolání je pak navíc v přímém rozporu s procesním stanoviskem zastávaným žalovanou v řízení před nalézacími soudy, neboť – jak uvádí odvolací soud v bodě 11 odůvodnění jeho rozsudku – žalovaná výslovně k této části žalobcem uplatněného nároku uváděla, že „jde o závazek z bezdůvodného obohacení, který má být uplatněn vůči otci žalované“.
Z uvedeného vyplývá, že ani z obsahu dovolání nevyplývá nic, co by mohlo založit jeho řádně vymezenou přípustnost, na základě které by se mohl dovolací soud zabývat posouzením konkrétní právní otázky, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dále žalovaná rozporuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Tato námitka již není přípustná, a to proto, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Jelikož dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a ve vztahu k nákladovému výroku je objektivně nepřípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu