ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.220.2021.3
sp. zn. 22 Cdo 220/2021-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovanému M. J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 227/2016, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, č. j. 53 Co 54/2020-397, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 10 C 227/2016-361, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a na pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 16. 4. 2020, č. j. 53 Co 54/2020-397, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu 3 375 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení dovolání.
K dovolání žalovaného:
Žalovaný podáním ze dne 19. 5. 2021 vzal dovolání zpět. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 16. 4. 2020, č. j. 53 Co 54/2020-397, podle §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil.
K dovolání žalobkyně:
Žalobkyně přípustnost svého dovolání opírá o §237 o. s. ř. a namítá v něm nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které nebyly dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neučinila hodnotu obchodního podílu žalovaného ve společnosti U. A., IČO XY, se sídlem v XY (dále rovněž jako „obchodní podíl“), předmětem vypořádání společného jmění manželů v zákonné lhůtě tří let. Poukazuje na obsah žaloby, ze které se podává, že se domáhala rovněž vypořádání hodnoty tohoto obchodního podílu.
Dále požaduje vypořádat částku ve výši 25 296 000 Kč, o kterou byl navýšen obchodní podíl žalovaného v době trvání manželství. Má za to, že tyto finanční prostředky tvořily součást společného jmění manželů, a proto je nutno tyto finanční prostředky podle §149 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zohlednit v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Nesouhlasí rovněž se závěrem soudů nižších stupňů, že neunesla povinnost tvrzení a povinnost důkazní v souvislosti s dalšími, žalobkyní tvrzenými, součástmi společného jmění manželů. Má za to, že objektivně neměla a nemohla mít k dispozici (jakožto strana zatížená břemenem tvrzení a břemenem důkazním) informace o skutečnostech týkajících se těchto dalších součástí společného jmění manželů, jež jsou významné pro rozhodnutí ve sporu (jelikož po celou dobu manželství žalovanému důvěřovala a neměla žádný důvod zjišťovat informace o rozsahu společného jmění manželů), a proto měla nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010), příp. soud měl postupovat podle §129 odst. 2 o. s. ř. Neučinil-li tak, nebyly provedeny důkazy, které v řízení provedeny být měly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19). Pokud soudy v posuzované věci nevyžádaly na návrh žalobkyně „komplexní prohlášení o majetku žalovaného“, postupovaly v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti stanovené zákonem, a proto by mělo být bez dalšího odmítnuto jako vadné a nepřípustné. Dále uvádí, že částka, o kterou byl navýšen obchodní podíl žalovaného ve společnosti U. A., netvořila součást společného jmění manželů (obchodní podíl žalovaného byl navýšen z nerozděleného zisku z minulých let, přičemž žalovaný nabyl obchodní podíl ještě před uzavřením manželství). Má rovněž za to, že v projednávané věci nemohla vzniknout tzv. vysvětlovací povinnost protistrany, protože žalobkyně ani přes výzvy soudu prvního stupně neformulovala zcela jasným a určitým způsobem opěrné body svých tvrzení ohledně dalších součástí společného jmění účastníků řízení. Navrhuje, aby Nejvyššího soudu dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K vypořádání „hodnoty“ obchodního podílu žalovaného ve společnosti U. A.:
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V projednávané věci žalobkyně polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení věci mělo být jiné. Žalobkyně sice uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla, avšak žádnou takovou konkrétní otázku v této souvislosti nevymezuje. Obsahem dovolání je pouhá polemika s příslušným právním posouzením soudů nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené nevymezuje žalobkyně v této části dovolání řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Již jen proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tato námitka žalobkyně založit.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje:
V posuzované věci účastníci řízení uzavřeli manželství 20. 6. 1996. Žalovaný nabyl obchodní podíl ve společnosti U. A., v roce 1992, tedy před uzavřením manželství.
Podle §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 7. 1998, je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Jelikož žalovaný nabyl obchodní podíl ve společnosti U. A., před uzavřením manželství s žalobkyní, byl tento obchodní podíl (příp. „jeho hodnota“) ve výlučném vlastnictví žalovaného a netvořil součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jelikož obchodní podíl nebyl součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení k 1. 8. 1998, nestal se ani účinností novely zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedené zákonem č. 91/1998 Sb., součástí společného jmění účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2453/2012, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2280/2017, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Součástí společného jmění manželů jsou v takovém případě pouze výnosy z výlučného majetku jednoho z manželů, a to ve formě podílu na zisku (§123 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Právo podílu na zisku nabývá podobu konkrétní pohledávky rozhodnutím valné hromady společnosti s ručením omezeným a stává se součástí společného jmění manželů v okamžiku, kdy společník (jakožto jeden z manželů) nabyl možnost s touto pohledávkou nakládat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015; viz níže).
Nevypořádaly-li soudy nižších stupňů obchodní podíl žalovaného ve společnosti U. A., v rámci tohoto řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení, je jejich rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a to již jen z toho důvodu, že tento obchodní podíl, resp. „jeho hodnota“, nebyl součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného), a není proto ani rozhodné, zda nárok na jeho vypořádání uplatnila žalobkyně v zákonné propadné lhůtě tří let od zániku manželství.
K požadavku žalobkyně na vypořádání částky 25 296 000 Kč, o kterou byl navýšen obchodní podíl žalovaného na základě rozhodnutí valné hromady dne 31. 5. 2000:
Ke zvýšení základního kapitálu U. A., došlo na základě rozhodnutí valné hromady této společnosti konané dne 31. 5. 2000. Touto valnou hromadou bylo rozhodnuto, že se navyšuje základní kapitál společnosti, a to z vlastních zdrojů společnosti (nerozdělený zisk z minulých let). Na základě tohoto rozhodnutí valné hromady byl navýšen obchodní podíl žalovaného z 204 000 Kč na 25 500 000 Kč, tedy o 25 296 000 Kč.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle §125 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“), valná hromada společníků je nejvyšším orgánem společnosti. Do její působnosti patří schvalování roční účetní závěrky, rozdělení zisku a úhrady ztrát.
Podle §125 odst. 1 písm. e) obch. zák. do působnosti valné hromady patří rozhodování o zvýšení či snížení základního jmění nebo o hodnotě nepeněžitého vkladu.
Podle §131 odst. 1 obch. zák. každý společník, jednatel, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací správce nebo člen dozorčí rady může požádat soud, aby vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo pokud nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, zaniká.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že „výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2769/2012). Tedy i když není obchodní podíl jako výlučný majetek jednoho z manželů součástí společného jmění manželů, stanou se výnosy z tohoto výlučného majetku ve formě podílu na zisku (§123 obch. zák.) součástí společného jmění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015).
V rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 648/2012, Nejvyšší soud dovodil, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady o tom, že společností vytvořený zisk nebude společníku vyplacen.“ V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015, přijal Nejvyšší soud závěr, že „právo podílu na zisku nabývá podobu konkrétní pohledávky společníka za společností s ručením omezeným na zaplacení určité peněžní částky na základě rozhodnutí valné hromady podle §125 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. Pokorná, Jarmila a kol. Obchodní zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2009, 1996 s. ISBN 978-80-7400-107-9).“ V tomto rozhodnutí dovolací soud dále poznamenal, že právo podílu na zisku nabývá podobu konkrétní pohledávky již rozhodnutím valné hromady a stává se součástí společného jmění v okamžiku, kdy společník (jakožto jeden z manželů) nabyl možnost s touto pohledávkou nakládat.
Jestliže v projednávané věci valná hromada společnosti U. A., dne 31. 5. 2000 nerozhodla o vyplacení podílu na zisku, ale o zvýšení základního kapitálu společnosti ze zisku nerozděleného z minulých let, nevznikla žalovanému konkrétní pohledávka představující právo podílu na zisku společnosti či jiný výnos z výlučného majetku ve vlastnictví žalovaného. Na základě tohoto rozhodnutí valné hromady společnosti tak nevzniklo žalovanému žádné právo na výnos z jeho odděleného majetku, a proto ani částka ve výši 25 296 000 Kč představující navýšení základního kapitálu v U. A., není součástí společného jmění manželů a nelze ji v tomto řízení vypořádat.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobkyně ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce žalobkyně, že z objektivních důvodů neměla a nemohla mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci (o rozsahu společného jmění účastníků řízení), a proto měla nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany, resp. soud měl vyžádat příslušné listiny ve smyslu §129 odst. 2 o. s. ř.:
Žalobkyně nevznesla tuto námitku v odvolání ze dne 21. 11. 2019 a neuplatnila ji ani při jednání odvolacího soudu konaném dne 16. 4. 2020 (při tomto jednání pouze uvedla, že nebyli vyslechnuti všichni svědci, na základě jejichž výpovědi mělo být prokázáno, jakým způsobem se žalobkyně podílela na činnosti společnosti U. A., žalobkyně však nenamítala, že by měla nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, příp. že měl soud postupovat podle §129 odst. 2 o. s. ř. k prokázání skutečností o dalších, žalobkyní tvrzených součástech společného jmění účastníků řízení).
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
V projednávané věci žalobkyně shora uvedenou námitku před odvolacím soudem neuplatnila. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobkyně až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně v této části dovolání řádně nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 - 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku, kterou vznesla žalobkyně až v rámci dovolacího řízení, vůbec neposuzoval, a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu