ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2242.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2242/2021-1147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému F. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, o způsobu správy společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 9/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 221/2020-1096, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Ivany Syrůčkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 21 C 9/2016-606, výrokem I určil, že žalobkyně je osobou oprávněnou ke správě pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku par. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, a správy nájemného a výnosů plynoucích z domu č. p. XY („činžovní dům“). Výrokem II určil, že žalobkyně je osobou oprávněnou ke správě pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku par. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY. Výrokem III určil, že žalovaný je osobou oprávněnou ke správě pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba nezapsaná v katastru nemovitostí, zapsaná na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY. Výrokem IV zamítl návrh žalobkyně na vyslovení předběžné vykonatelnosti výroku I a výrokem V rozhodl o nákladech řízení.
Ve vztahu k činžovnímu domu a v souladu s §728 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) soud uvedl, že mezi manžely nebyla uzavřena smlouva o správě nemovitosti. I kdyby však taková smlouva existovala, žalobkyně svými projevy od roku 2014 „směřovala k jejímu ukončení“. Žalovaný žalobkyni neumožňuje (a podle soudu to ani do budoucna nemá v úmyslu) realizaci jejích práv uvedených v §713 odst. 1 o. z. Z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný vůli žalobkyně nerespektuje, s činžovním domem nakládá podle své vůle a pouze on z něj bere plody a užitky. Žalovaný tak spravuje dům ve zřejmém rozporu se zájmem žalobkyně. V rámci otázky týkající se domů XY a XY soud dospěl k závěru, že účastníci ani netvrdili, že by uzavřeli smlouvu o správě těchto nemovitostí.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 221/2020-1096, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že ve výroku I text „ a správy nájemného a výnosů…“ nahradil textem „ a ke správě nájemného a výnosů…“. Výrokem II rozhodl o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu se účastníci na správě dotčených nemovitostí nedohodli a oba tvrdili, že výkon správy jedním z nich je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela. Soud dovodil, že byly splněny předpoklady pro rozhodnutí podle §728 o. z. V dalším odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, které považoval za správné.
Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel”) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř“). Žalovaný namítá, že nalézací soudy založily nerovnost mezi účastníky, když žalobkyně má nyní ve správě většinu majetku náležejícího do SJM. Namítá porušení §728 o. z., přičemž toto ustanovení předchozí právní úprava neznala, a tak chybí potřebná judikatura. Dovolatel se domnívá, že soud měl zkoumat podmínky týkající se správy SJM – existovala dohoda o správě SJM, a tedy soud nebyl oprávněn rozhodnout. Ani druhá podmínka nebyla naplněna, neboť žalovaný se zasadil o získání majetku, staral se o něj, než do jeho správy začala zasahovat žalobkyně. Soudy svěřily žalobkyni správu většiny majetku, aniž by respektovaly zásadu, že manželé mají rovná práva a povinnosti. Navrhuje tedy napadený rozsudek „zrušit“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, podrobnější obsah dovolání i vyjádření k němu, jakož i další podání v dovolacím řízení jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není projednatelné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud tak při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ke skutkovým námitkám dovolatele.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Relevantní předpoklady přípustnosti dovolání dovolatel nevymezil.
Předpoklady přípustnosti dovolatel vymezuje takto: „Přípustnost dovolání vyplývá jednak z poučení obsaženém v rozsudku odvolacího soudu a jednak vychází ze zákonných ustanovení občanského soudního řádu“. Poté vyjmenovává zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž zvýrazňuje slova „Která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a pokračuje (doslovná citace): „Dovolatel má za to, jsou splněny podmínky jedná se o rozhodování otázky, která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak. Žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, že se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. K porušení §728 o. z. pak uvádí: „Dovolatel především uvádí, že se jedná o ustanovení, které předchozí právní úprava vůbec neobsahovala a chybí tedy jakékoli vodítko pro rozhodování, právní otázky spojené s aplikací tohoto ustanovení nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vůbec řešené. I toto je jeden z důvodů, ve kterých žalobce spatřuje přípustnost dovolání“.
K tomu dovolací soud uvádí: Přípustnost dovolání nezakládá poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této věci pak odvolací soud nepoučil účastníky, že dovolání je přípustné, jen upozornil na podmínky uvedené v §237 o. s. ř., za kterých může být dovolání přípustné.
Otázku, která v rozhodovací praxi odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena, formuluje tak, že jde o výklad §728 o. z. Taktové obecné vymezení je však nedostatečné; aby bylo dovolání přípustné, je zapotřebí vymezit konkrétní právní otázku, která dosud nebyla vyřešena. Dovolateli lze přisvědčit, že doposud neexistuje ustálená rozhodovací praxe, která by poskytla výklad ustanovení §728 o. z. Nicméně v dovolání neidentifikuje žádnou konkrétní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, a tedy poskytnout prostor k výkladu.
Zároveň má dovolatel za to, že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud“ – tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu. Dovolatel sice tvrdí, že nalézací soudy nastolily mezi manžely nerovnost, nicméně tato námitka zůstala pouze v rámci skutkových tvrzení, které nemohou být předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu.
Tvrzení, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ je dovolacím důvodem (§241a o. s. ř.), nikoliv předpokladem přípustnosti dovolání.
Ke tvrzení, že rozhodnutí založilo nerovnost mezi manžely: S tímto tvrzením nespojuje dovolatel žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, a již proto nemůže být dovolání přípustné. Již jen na okraj, nad rámec dovolacího řízení, se k této otázce uvádí: „Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva (§687 odst. 1 o. z.)“. Toto ustanovení se týká manželů, nikoliv bývalých manželů; nicméně není pochyb, že bezpodíloví spoluvlastníci mají při správě zaniklého, leč dosud nevypořádaného SJM, rovné postavení (srov. §713 o. z. ve spojení s §736 o. z., věta druhá). Toto rovné postavení, projevující se ve společné správě, může být modifikováno dohodou spoluvlastníků anebo rozhodnutím soudu o správě podle §728 o. z. Účelem této modifikace je ochrana práv toho z manželů, který prokáže, že druhý manžel jedná při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu s jeho zájmem (tj. zájmem žalujícího manžela), zájmem rodiny nebo rodinné domácnosti. To je dostatečný a legitimní důvod pro zákonné omezení práv jednoho z manželů. Odborná literatura se shoduje v tom, že obsahem rozhodnutí podle §728 o. z. může být svěření správy společného jmění nebo jeho části manželovi takovým jednáním postiženému (viz Králíčková, Z., Hrušáková, M., Wespthalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2020, str. 261; Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Praha: Leges, 2016, svazek IV/I, str. 499 a násl.). Tento názor sdílí i dovolací soud. O porušení rovnosti manželů v této věci tak nemohlo jít.
Dovolatel též tvrdí, že se soudy nezabývaly podmínkami pro rozhodnutí o správě majetku podle §728 o. z. Podmínkou pro rozhodnutí je, že a) manžel při správě společného jmění jedná způsobem, který je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti, a b) snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho, co je součástí společného jmění. Splněním obou těchto podmínek se soud prvního stupně částečně zabýval a shledal je splněnými (viz zejména body 34 a násl. odůvodnění rozsudku) a odvolací soud – obecně – na jeho závěry odkázal jako na věcně správné (viz bod 15 rozsudku odvolacího soudu). S těmito konkrétními závěry dovolání nepolemizuje. To, co v bodě IV dovolatel uvádí o jeho zásluhách o nabytí a zvelebení domu, není argumentem proti zjištění, že při správě domu jednal proti zájmům žalobkyně. Skutečnosti tvrzené dovolatelem by snad za určitých okolností mohly být relevantní v řízení o vypořádání SJM, poškozování zájmu žalobkyně při správě domu však nemohou vyvrátit (ostatně k tomu viz to, co odvolací soud uvádí pod bodem 15 odůvodnění rozsudku).
Protože dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu