ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2468.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2468/2021-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. G. , IČO XY, se sídlem XY, proti žalované M. T. E. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Braborcem, advokátem se sídlem v Kladně, Litevská 2571, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 170/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2021, č. j. 11 Co 219/2020-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 9 C 170/2018-408, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované ke stavebnímu pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k zahradě par. č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm XY (výrok I). Oba pozemky přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil mu povinnost zaplatit žalované na vypořádání 920 000 Kč (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV-VI).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 11 Co 219/2020-442, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, V, a VI potvrdil s tím, že náklady řízení před soudem prvního stupně jsou splatné k rukám žalobce (výrok I). Dále odmítl odvolání žalované do výroku pod bodem IV (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Šlo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále také jen „o. z.“) k pozemku, jehož součástí je stavba; žalobci náležel podíl ve velikosti id. ¾, žalované ve výši id. ¼. Soud nevyhověl návrhu žalované na dělení domu na jednotky a přikázal nemovitost žalobci; vycházel ze zjištění o „určité ,konfliktnosti‘ na straně žalované a jejího manžela“, přičemž neshody a konflikty mají i se stávajícím spoluvlastníkem, z jejich nepříliš dobrých majetkových poměrů, a to i vzhledem k nezbytné péči o dům, a také z výše spoluvlastnických podílů. K tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání se uvádí:
K námitce podjatosti soudkyně:
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Jde o tzv. zmatečností vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nemůže být dovolání přípustné (viz k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 520/2011).
K dělení domu na jednotky:
Dovolatelka má za to, že v této části je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Uvádí, že judikatura dovolacího soudu vyvozuje, že „rozdělení bytového domu na jednotlivé bytové jednotky lze odmítnout pro neshody mezi spoluvlastníky (tedy nikoli mezi bývalými spoluvlastníky, jak vadně prokazoval soud prvého stupně). Tento závěr je však podmíněn uvedením konkrétních neshod mezi spoluvlastníky, aby bylo možné jejich intenzitu při úvaze, zda se jedná o takovou míru neshod, jež skutečně rozdělení domu na jednotky brání, přezkoumat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012)“. Tvrdí, že toto rozhodnutí překonalo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 559/2004, na které v napadeném rozhodnutí odvolací soud odkazoval. Namítá, že v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí soudu prvního stupně není žádná zmínka o konkrétních neshodách, které by spoluvlastníkům do budoucna hrozily, resp. které svou podstatou znemožňují alespoň bazální komunikaci v rámci spoluvlastnictví jednotlivých bytových jednotek. Závěr o tom, že je žalovaná problémová, a tedy, že z těchto důvodů nemovitosti soud přikáže právě do vlastnictví žalobce, nemůže obstát již proto, že je to naopak právě žalobce, který v minulých letech neshody vytvářel, když nerespektoval spoluvlastnický podíl žalované a způsobem provádění rekonstrukce na dotčené nemovitosti fakticky žalovanou vyloučil z jejích užívacích práv.
Tento názor dovolací soud nesdílí.
Soud prvního stupně uvedl, v čem spočívaly konkrétní konflikty (spory) mezi účastníky (viz bod 6. rozsudku). K tomu odvolací soud konstatoval: „Soud prvého stupně rovněž správně přihlédl k určité „konfliktnosti‘ na straně žalované a jejího manžela, kteří měli konfliktní vztahy a neshody se členy rodiny žalované, s nimiž společně užívali předmětné nemovitosti a které slovně i fyzicky napadali a nepodíleli se na úklidu společných prostor a platbě energií, vody a daně z nemovitosti. Rovněž mezi účastníky řízení již počínají neshody při užívání nemovitostí, kdy žalovaná nevyhověla žádosti o vyklizení půdy ze strany žalobce, který započal s nejnutnějšími opravami domu (oprava střechy je nezbytná, neboť do ní zatéká), účastníci spolu nekomunikují a manžel žalované podal na jednatele žalobce trestní oznámení z důvodu uzavření vody a vypnutí elektřiny, přestože mu bylo známo, že v zimě se v domě netopí, že žalobce již započal s opravami domu, včetně rozvodů elektřiny a vody, a přestože ani s žalovanou v domě dlouhodobě nebydlí. Tyto neshody účastníků již nyní vylučují, aby mohli nemovitosti společně užívat a podílet se na jejich údržbě a nezbytné opravě“. Nešlo tedy o spory „hypotetické“, ale o reálné, již nastalé konflikty mezi účastníky, a o jejich hodnocení i s přihlédnutím k předchozímu chování žalované, resp. o jejím vztahu k předchozím spoluvlastníkům.
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009). Úvaha o konfliktnosti vztahů mezi účastníky v této věci je podložena skutkovými zjištěními a není zjevně nepřiměřená. Proto rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Protože již uvedený závěr postačí pro to, aby nebylo možno dům rozdělit na jednotky, nebylo třeba se zabývat dalšími důvody týkajícími se takového dělení, neboť ani v případě, že by snad další dovolací námitky ohledně této možnosti byly důvodné, na základním závěru o nevhodnosti dělení by nemohly nic změnit.
Již jen nad rámec uvedeného se dodává, že závěr o nedostatečné platební schopnosti žalované, který v této souvislosti též zpochybňuje, vychází ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán. Judikatura dovolacího soudu pak žalované nesvědčí. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, platí: „Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně“.
K přikázání domu žalobci:
Žalovaná též tvrdí, že dům měl být celý přikázán jí; v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně to však nepožadovala. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Již proto je její dovolací argumentace ohledně této možnosti nevýznamná.
Již jen nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání se uvádí:
Dovolatelka tvrdí, že podle judikatury dovolacího soudu „většinový podíl (v tomto případě žalobce) není v žádném případě kritériem, které by soudy měly brát jakkoli v potaz (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017)“. V uvedeném rozhodnutí se však uvádí opak toho, co v něm vidí dovolatelka: „Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §1147 o. z. se má soud zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015). K uvedenému je třeba dodat, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody“. V této věci náleží žalobci podíl ve výši id. ¾, tedy třikrát vyšší, než činí podíl žalované; žádné „závažné důvody“ pro přikázání žalované tu nebyly.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu