ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2746.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2746/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B.F. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalovanému R.F. , zastoupenému Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská 21, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 164/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2009, č. j. 8 Co 625/2008-500, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,-- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Jařabáče.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 13. srpna 2008, č. j. 37 C 164/2005-455, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil povinnost zaplatit žalovanému 3.400 000,-- Kč do patnácti od právní moci rozsudku (výroky I. a II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. února 2009, č. j. 8 Co 625/2008-500, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a, b) o. s. ř.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení
s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci,
jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rovině právní dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal, resp. nedostatečně vypořádal s otázkou dělitelnosti společného domu na dvě samostatné části, resp. na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. K této dovolací námitce dovolatel neuvádí žádnou právní konkrétní argumentaci, tím spíše argumentaci, která by založila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu se ostatně podává, že přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu nemůže zakládat posouzení, zda v konkrétním případě lze věc v podílovém spoluvlastnictví reálně rozdělit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5755).
Ve vztahu k možnému posouzení rozdělení domu na bytové jednotky v režimu zákona č. 72/1994 Sb. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ve svém závěru o nedělitelnosti na bytové jednotky přecenil jím uvažovaný rozsah špatných vzájemných vztahů účastníků řízení, neboť podle odvolatele vztahy mezi účastníky konfliktní nejsou. Bez ohledu na skutečnost, že tímto dovolatel nepřípustně v režimu dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadá skutková zjištění odvolacího soudu, obstojí závěr odvolacího soudu o nedělitelnosti domu na bytové jednotky z dalšího důvodu, který dovolatel v dovolání žádným způsobem nenapadá.
Odvolací soud závěr o nedělitelnosti domu na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. odůvodnil též zjištěním, že „všechny byty v domě jsou dlouhodobě pronajaty fyzickými osobami“, což dovolatel žádným způsobem nezpochybňuje. Nejvyšší soud České v rozsudku ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2255/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2421 vyložil, že nájem bytů fyzickými osobami v bytovém domě v podílovém spoluvlastnictví v době rozhodování soudu o návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto domu brání vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením bytového domu na bytové jednotky. S tímto závěrem pak je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
V souvislosti s konkrétním způsobem vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci žalobci dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně považoval za rozhodující kritérium pro přikázání věci „vazbu žalobce na dům“, přičemž aplikace tohoto kritéria je zjevně nepřiměřená.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená;
pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem ne omezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“ V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3695).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci tak je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595 a násl.).
S těmito závěry je rozhodnutí nalézacích soudů v souladu.
Při úvaze o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků věc přikázat do výlučného vlastnictví, zohlednily nalézací soudy všechny relevantní skutečnosti, když přihlédly k velikosti spoluvlastnických podílů účastníků, schopnosti vyplatit částku vypořádacího podílu i účelnému využití věci, které shledaly u obou účastníků v zásadě rovnocenné. Jestliže pak přikázaly vypořádávané nemovitosti žalobci zejména s poukazem na skutečnost, že po dobu řady let nemovitosti řádně a pečlivě spravuje a dbá o jejich využití tak, aby přinášely výnosy, které podle skutkových zjištění vždy mezi spoluvlastníky dělil rovným dílem, nelze jejich úvaze nic vytknout. Pokud jde o „vazbu žalobce na dům“, na tomto hledisku odvolací soud svůj závěr o přikázání věci žalobci primárně nezaložil, pouze uvedl, že i toto hledisko svědčí ve prospěch žalobce, neboť se jedná o dům, jenž byl žalobci v dřívějším období státními orgány odňat a navrácen v rámci procesu nápravy majetkových křivd. Taková úvaha nalézacích soudů zohledňující osobní vazbu na nemovitost není zjevně nepřiměřená.
Dovolatel dále v podaném dovolání zpochybnil obecnou cenu vypořádávaných nemovitostí.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Tím, že dovolatel z odlišných skutkových východisek dospívá k jiné obecné ceně, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ). Námitky vůči odborným závěrům znalce ostatně nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 – 419, pod pořadovým č. 121).
Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.
Jestliže dovolatel v daném směru vytýká v řízení vypracovaným znaleckým posudkům, že jsou pro určení přiměřené náhrady nepoužitelné již z toho důvodu, že znalec stanovil tzv. tržní cenu nemovitosti a nikoliv výši přiměřené náhrady, je tato námitka nedůvodná již proto, že znalec není oprávněn určovat výši přiměřené náhrady, neboť její určení je otázkou právní, jejíž posouzení přísluší výlučně soudu. Z obsahu dovolání je ovšem dále zřejmé, že výhrady vůči částce, ze které nalézací soudy při určení výše přiměřené náhrady vycházely, pojí dovolatel s názorem, že základem pro určení přiměřené náhrady není obecná cena prodávané nemovitosti, ale částka, za kterou by si mohl obdobnou nemovitost obstarat.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998,
sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15 dovolací soud vyložil, že pouze obecná cena vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitostí. Aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou
nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří věci (stavby), ale i zájmu o ni,
tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Musí jít tedy o náhradu,
která by představovala příslušný podíl ceny, za niž by bylo reálně možné celou věc prodat. S tímto závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolatel dále uplatnil také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. tvrzenou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení však může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního právního významu nevymezuje a její existence se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolatelem tvrzený nedostatek „řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci“ takovou otázkou bez dalšího zjevně není, nehledě na skutečnost, že dovolatel žádné konkrétní skutečnosti,
ze kterých by bylo možno usuzovat na to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavky vyžadované §157 odst. 2 o. s. ř., neuvádí.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem
v částce 10.000,-- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 2 písm. a] vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,-- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,-- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. května 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu