ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.264.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 264/2021-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Šárkou Klodnerovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, T. G. Masaryka 64/12, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 260/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2020, č. j. 27 Co 175/2020-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.)
– (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 6 C 260/2019-112, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY o výměře 86 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 204–373/2019 vyhotoveném Geodézií Svitavy, M. D., ze dne 21. 11. 2019, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 27 Co 175/2020-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly již z části dovolacím soudem řešeny, popřípadě mají být posouzeny jinak, pokud již řešeny byly. Za další „dovolací důvod“ shledává posouzení otázek, které dovolacím soudem řešeny nebyly, přičemž pokud byly, žalované to není známo. Žalovaná nesouhlasí s tím, že v dané věci byl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Pokládá následující otázky: „Může být určovací žaloba zneužita k ochraně pokojného vlastnictví jiného vlastníka dovolatele, když souladu faktického stavu se zápisem v katastru lze docílit jinak? Je správné, aby žalobce na místo využití institutu občanského zákoníku o předkupním právu vlastníka stavby vůči vlastníkovi pozemku (a naopak) obešel zákon žalobou na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti? Může dojít ke změně vlastnictví pozemku pod stavbou pouze na základě geometrického plánu? Byly v daném případě naplněny podmínky dobré víry pro vydržení předmětné nemovitosti žalobcem zejména se zřetelem ke všem okolnostem?“ Žalovaná dále podotýká, že rozsudkem o určení vlastnictví k nápravě faktického stavu a zápisu v katastru nemovitostí ve skutečnosti nedošlo. Nemá za to, že bylo prokázáno, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že předmětná nemovitost je v jeho vlastnictví a že ji nabyl vydržením. Jednání žalobce považuje za čistě účelové, a proto by nemělo být chráněno zastřenou dobrou vírou. Navrhuje, aby rozsudky nalézacích soudů byly zrušeny a věc byla vrácena zpět soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jedné z jeho obligatorních náležitostí. Žalovaná pouze obecně uvedla možné důvody přípustnosti dovolání, aniž by ten který důvod spojila s konkrétní právní otázkou. Nadto také platí,
že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Přestože žalovaná tento důvod přípustnosti uplatňuje, dovolání neobsahuje odkaz ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelka neuvádí, jaký právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu by již neměl obstát, ani relevantně neargumentuje ke zpochybnění jakéhokoli právního závěru dovolacího soudu.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly již zčásti dovolacím soudem řešeny“, pak nejde o žádný ze způsobilých důvodů vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť nejde o naplnění žádného ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání. Za řádné vymezení přípustnosti dovolání nelze považovat ani tu část dovolání, ve které žalovaná uvádí, že „dalším dovolacím důvodem je posouzení otázek, která – správně které – dovolacím soudem řešeny nebyly, a pokud řešeny byly, dovolateli to není známo“, jestliže není identifikována žádná právní otázka, která by měla být otázkou dovolacím soudem neřešenou, případně již dovolacím soudem řešenou.
První tři otázky formulované žalovanou v dovolání neodpovídají předpokladům podle §237 o. s. ř. i z toho důvodu, že na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Co se týče otázky, zda byly v daném případě naplněny podmínky dobré víry pro vydržení předmětné nemovitosti žalobcem zejména se zřetelem ke všem okolnostem, tak ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak především proto, že s ní v dovolání není spojen žádný z důvodů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Vzhledem k těmto vadám musel dovolací soud předložené dovolání bez dalšího odmítnout.
Na tomto místě dovolací soud podotýká, že napadené rozhodnutí nemohl nikterak přezkoumat po jeho věcné stránce, tj. co do aplikace ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, týkajících se institutu vydržení, a to s ohledem na vady dovolání.
Jelikož dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu