ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2787.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2787/2021-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D. LL.A.,advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti žalovaným 1) M. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, 2) V. K. , narozenému dne XY, bytem ve XY, a 3) S. V. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 296/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2021, č. j. 14 Co 102/2020-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 449,56 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Mgr. Milana Dočkala.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 713,88 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Mgr. Milana Dočkala.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 287,96 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Mgr. Milana Dočkala.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k určeným nemovitostem.
Okresní soud Plzeň-jih („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 C 296/2018-227, výrokem I a II zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemkům a budově (souhrnně dále jen „nemovité věci“) a současně přikázal pozemky do výlučného vlastnictví žalovaného 2) a budovu do výlučného vlastnictví žalovaného 1), a uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobkyni 775 116 Kč a žalovanému 3) 222 936 Kč (výrok III), a dále uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobkyni 108 416 Kč (výrok IV). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII).
Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 14 Co 102/2020-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I až IV tak, že nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému 1) 528 688 Kč, žalovanému 2) 334 844 Kč a žalovanému 3) 222 936 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 22 Cdo 3121/2020-311, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud vyšel do značné míry z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž by pro takový postup vytvořil podmínky tím, že by dokazování doplnil anebo znovu provedl.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 14 Co 102/2020-360 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) spatřuje v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Obsah všech uvedených rozsudků, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ke tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání se uvádí:
Neprovedení dostatečného dokazování, resp. nezopakování některých důkazů podstatných pro vydání rozhodnutí :
Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud pro vyslovení svých skutkových a právních závěrů neprovedl dostatečné dokazování, resp. nezopakoval některé důkazy podstatné pro vydání rozhodnutí, přestože dané už mu bylo dovolacím soudem vytýkáno. V důsledku neprovedení dostatečného dokazování odvolacím soudem pak trpí odvolací řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z dovolání se podává, že odvolací soud neučinil dostatečné dokazování pro závěr o vážných osobních důvodech žalovaného 1), které by žalovanému 1)měly bránit v údržbě nemovitosti. Dále nemá oporu v provedeném dokazování závěr o tom, zda si žalovaný 1) bude moci v případě vyplacení jeho podílu dovolatelkou obstarat nové bydlení. Odvolací soud sice provedl některé další důkazy, nicméně neuvedl, jak je hodnotil a proč došel k takovému závěru. Nakonec odvolací soud neprovedl dostatečné dokazování ke zjištění, že žalovaný 1) v nemovitosti bydlí a má nízký příjem znemožňující mu pořídit si vlastní bydlení, kdy nelze přeceňovat pomoc solventního bratra.
V tomto případě nejde o výtku, že se právní posouzení neopírá o zjištěný skutkový stav; odvolací soud skutkové závěry učinil. Dovolatelka zjevně napadá hodnocení důkazů a má za to, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Skutkové námitky, které dovolatelka činí, tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
Již jen na okraj, nad rámec dovolacího řízení, se k této otázce uvádí: Ve zrušujícím rozsudku ze dne 9. 12. 2020, č. j. 22 Cdo 3121/2020-311, na který dovolatelka odkazuje, dovolací soud uzavřel: „Protože odvolací soud vyšel – nepředvídatelně – z jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně, aniž by dokazování doplnil či opakoval, bylo v tomto smyslu jeho rozhodnutí i překvapivé. Řízení je tak i zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).“
Odvolací soud však v dalším řízení vyšel částečně ze zjištění, která učinil soud prvního stupně, a částečně dokazování doplnil. Dovolací soud dále uvádí, proč příslušným námitkám dovolatelky nevyhověl.
Založení rozhodnutí na skutečnostech, které nebyly řádně zjištěny :
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze skutečností, které nebyly řádně zjištěny, proto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci.
I zde platí to, co bylo uvedeno výše; není tu vymezen relevantní předpoklad přípustnosti dovolání a ani podle jeho obsahu tu není takový předpoklad uveden.
Předešlé rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil a vrátil odvolacímu soudu věc k dalšímu řízení s tím, že „odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že vzal za podklad svého rozhodnutí skutečnosti, které nebyly řádně zjištěny, a v důsledku toho je i právní posouzení věci přinejmenším předčasné, a proto i nesprávné; dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., je tak dán.“ Základ této výtky byl v tom, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by dokazování doplnil či opakoval. Takovou vadou však nyní napadené rozhodnutí netrpí, odvolací soud dokazování doplnil a vyšel též ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
Již jen na okraj se uvádí: Dovolatelka má za to, že odvolací soud vůbec nezjišťoval, zda je žalovaný 1) schopen si například získat lépe placené zaměstnání (opak však vyplývá z bodu 10 rozsudku odvolacího soudu) či zda existují oprávněné důvody, proč jeho družka a zletilý syn nepracují a proto je musí živit. Nicméně zjišťování důvodů, pro které členové domácnosti žalovaného 1) nepracují, stejně tak jako snaha o nalezení jiné vhodné práce pro žalovaného 1), jdou nad rámec řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud z těchto skutečností tedy ani nevyvodil žádné právně relevantní závěry, a proto se nemůže jednat o skutečnosti, které vzal odvolací soud za podklad svého rozhodnutí, aniž by byly řádně zjištěny.
Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud rovněž dostatečně zjistit, v jakých podmínkách žalovaný 1) skutečně žije a porovnat je s tím, co by mohl v případě výplaty vypořádacího podílu získat. Dovolatelka však přehlíží, že tato skutečnost byla v rámci řízení zjištěna, a že se k ní též odvolací soud vyjadřoval, když právě stav nemovitosti, tj. rovněž stav obydlí žalovaného, může podle odvolacího soudu „vyvracet tvrzení o citovém vztahu, ovšem zpravidla jen potud, pokud mu - žalovanému 1) - v tom nebrání vážné osobní důvody, zejména zdravotní a majetkové (bod 21. rozsudku).“ Odvolací soud dále správně dovodil, že vážné osobní důvody na straně žalovaného 1) spolu s výší částky za vypořádací podíl by žalovanému zjevně nepostačovaly k tomu, aby na delší dobu našel jiné bydlení, přičemž odvolací soud nemůže předpokládat budoucí hypotetický vývoj na straně žalovaného 1), a na základě takového předpokladu uzavřít, jak by se mohla změnit – s ohledem na tyto okolnosti – situace bydlení žalovaného 1), a následně na tomto podkladu o vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout.
Nesprávné a zjevně nepřiměřené posouzení jednotlivých okolností rozhodných pro vypořádání spoluvlastnictví a jejich izolované hodnocení :
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně a zjevně nepřiměřeně posoudil jednotlivé okolnosti rozhodné pro vypořádání spoluvlastnictví, a to otázku významnosti jednotlivých kritérií pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví některého z účastníků, jakož i že hodnotil jednotlivá kritéria izolovaně od dalších zjištěných skutečností. Kritéria nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, ale vždy je třeba se jimi zabývat a zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků. V případě rozporu těchto zájmů je třeba vysvětlit, proč byla dána přednost některému z nich.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2769/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005).
V této věci vyšel odvolací soud z právního názoru dovolacího soudu, uvedeného v předchozím rozhodnutí v této věci, ve kterém se dovolací soud vyjádřil k aplikaci jednotlivých kritérií v této věci, přičemž za nejvýznamnější považoval ochranu práva žalovaného 1) na bydlení coby základního lidského práva.
Ke kritériu rodinného majetku a citového vztahu k němu uvádí dovolací soud následující:
Odvolací soud vyšel ze zjištění: „Ve prospěch žalovaných výrazně působí, že nemovitosti vlastní jejich rodina od roku 1935, a jde tedy o rodinný majetek.“ Nejvyšší soud přitom dovodil, že citová vazba k předmětu spoluvlastnictví má význam tehdy, pokud ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). Obdobně lze v případě, vyznívají-li ostatní kritéria účelného využití věci rovnocenně, je splněna podmínka solventnosti, a jsou-li stejné podíly, uvažovat kritérium historických rodinných vazeb (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019). Tak tomu v tomto případě nutně není, protože ostatní kritéria dle úvah odvolacího soudu nevyznívala pro účastníky rovnocenně, neboť velký důraz kladl odvolací soud na právo na bydlení žalovaného 1) jako na právo základní.
Dovolatelka uvádí, že kritéria citového vztahu a rodinného majetku posoudil odvolací soud ve prospěch žalovaných, aniž by je současně hodnotil ve vzájemných souvislostech s dalšími skutečnostmi, které vyšly během řízení najevo. Jako skutečnosti uvádí např. katastrofální stav nemovitých věcí, jejich chátrání, jejich zatížení exekucemi, neúčast žalovaného 2) a 3) v exekuční dražbě, či následný pokus o jejich prodej.
Kromě toho, že v dané věci nešlo o kritérium rozhodující (viz výše) se poznamenává, že odvolací soud pod bodem 21. rozsudku uvedl: „Skutečnost, že účastník zanedbává údržbu nemovitostí, může vyvracet tvrzení o citovém vztahu, ovšem zpravidla jen potud, pokud mu v tom nebrání vážné osobní důvody, zejména zdravotní a majetkové.“ Všechny dovolatelkou uvedené skutečnosti, vyjma neúčasti žalovaného 2) a 3) v exekuční dražbě (zde odvolací soud uvedl, že se jednalo o určité podcenění situace), zjevně mají původ ve vážných osobních důvodech na straně žalovaného 1), které odvolací soud uvádí.
Ke kritériu dosavadní péče o nemovitosti uvádí dovolací soud následující:
Zde dovolací soud opětovně odkazuje na citaci pod bodem 21. rozsudku odvolacího soudu, tj. „Skutečnost, že účastník zanedbává údržbu nemovitostí, může vyvracet tvrzení o citovém vztahu, ovšem zpravidla jen potud, pokud mu v tom nebrání vážné osobní důvody, zejména zdravotní a majetkové.“ Dále odvolací soud uvedl, že „Solventnější druhý žalovaný se snaží alespoň v minimální míře nemovitosti udržovat, s tím, že ve větší míře tak hodlá činit až poté, co spoluvlastnicí nemovitostí nebude žalobkyně.“ Přestože i k této skutečnosti se odvolací soud následně vyjadřuje jako k „podružné“, která nemůže výrazněji působit v neprospěch žalovaných, nelze odhlížet od toho, že majetkový podíl na nemovitých věcech, a tedy i související majetkový zájem na jejich správě, u žalovaného 2) vypořádáním spoluvlastnictví vzrostl.
Ke kritériu bydlení žalovaného 1) a velikosti podílů uvádí dovolací soud následující:
Odvolací soud hodnotil otázku bydlení žalovaného 1) společně s jeho finanční situací a finanční situací členů jeho rodiny, jakož i s výkonem práce žalovaného 1). Pod bodem 27. rozsudku uvedl, že „první žalovaný nemá možnost sehnat si jiné bydlení, neboť i nájemní bydlení, které by si mohl dle důkazů předložených žalobkyní obstarat, by pro něj a jeho rodinu, s ohledem na jejich majetkovou situaci, představovalo neúměrné finanční zatížení, a to i v případě výplaty vypořádacího podílu ze strany žalobkyně. Navíc by žalovaný, jenž nemá řidičský průkaz, zřejmě přišel o práci, kterou vykonává v docházkové vzdálenosti od svého bydliště.“ Odvolací soud vzal správně v úvahu jak současnou finanční situaci žalovaného 1), tak finanční situaci jeho rodiny, a doplnil tuto pravděpodobným vývojem událostí za předpokladu, kdy by žalovaný 1) nebyl schopen dojíždět do místa výkonu své současné práce. Hodnocení tohoto kritéria tedy není, s ohledem na současnou finanční a pracovní situaci žalovaného 1) a jeho rodiny, zjevně nepřiměřené.
Nepřiléhavé je i přesvědčení dovolatelky o tom, že soud měl zohlednit možnou finanční výpomoc ze strany žalovaného 2), a to proto, že soud vzal v potaz jednání žalovaných ve shodě při reflektování výše spoluvlastnických podílů. Tato úvaha soudu rovněž není nepřiměřená, neboť dovolatelka opomíjí skutečnost, že zájem žalovaného 2) na nabytí spoluvlastnických podílů do výlučného vlastnictví nemusí pramenit výlučně z touhy pomoci žalovanému 1), nýbrž že žalovaný 2) má v tomto směru i zájem majetkový, který by v případě úhrady nájmu bytu žalovaného 1) zjevně absentoval.
Ke kritériu exekucí žalovaného 1) a neúčasti žalovaných v exekuční dražbě uvádí dovolací soud následující:
Pod bodem 19. rozsudku odvolacího soudu se uvádí, že jednání žalovaného 2), u něhož účast v dražbě přicházela nejvíce v úvahu, lze hodnotit „spíše jako určité podcenění situace než projev nezájmu o nemovitosti.“ Pod bodem 23. rozsudku odvolacího soudu se poté uvádí, že bylo zjištěno, že žalovaný 1) již žádné exekuce nemá, a tedy tato okolnost svědčící původně v neprospěch žalovaných je nyní bezvýznamná. Ačkoliv dovolací soud plně nesdílí závěry odvolacího soudu v tomto ohledu, neboť i exekuce nařízené na podíl žalovaného 1) v minulosti či určité podcenění situace ze strany žalovaného 2) mohou být v určitých případech významné, nejedná se v tomto případě o kritérium, které by bylo způsobilé převážit kritéria, na kterých založil odvolací soud své rozhodnutí, a tedy nejedná se ani o nesprávné a zjevně nepřiměřené posouzení jednotlivých okolností rozhodných pro vypořádání spoluvlastnictví, jak se domnívá dovolatelka.
Z uvedeného vyplývá, že posouzení významu jednotlivých kritérií není zjevně nepřiměřené. Dovolání proto ani v této části není přípustné, rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není dán.
Založení rozhodnutí na zcela neaktuálním důkazu:
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo opřeno, zejména pokud jde o stanovení výše náhrady za vypořádací podíly, o zcela neaktuální důkaz – znalecký posudek z roku 2019, ze kterého odvolací soud v napadeném rozhodnutí při stanovení výše přiměřené náhrady vycházel, a od jehož vyhotovení uplynuly v době rozhodování odvolacího soudu již téměř 2 roky, přičemž s ohledem na změny cen na trhu nemovitostí, a to zejména v posledních 2 letech i v souvislosti s pandemií Covid-19 bylo na místě vycházet z aktuální ceny nemovitých věcí. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010. Na podporu svých tvrzení dovolatelka předkládá „Stanovení obvyklé prodejní ceny nemovitosti“ ze dne 2. 8. 2021, ke kterému dovolací soud v souladu s §241a odst. 6 o. s. ř. jako k novému důkazu nepřihlíží.
K tomu dovolací soud uvádí: Pro určení přiměřené náhrady je rozhodující cena věci v době jejího vypořádání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5134/2014). Pokud je použit znalecký posudek nevyjadřující aktuální cenu společné věci, jde o nesprávné právní posouzení, protože se nevychází z ceny ke dni rozhodování soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018). Podle již ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že pokud soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před dvěma a více roky, pak nesprávně nevychází z ceny nemovitosti v době vypořádání; jedná se o nesprávné právní posouzení věci (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016).
V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012 Nejvyšší soud vysvětlil, že „posouzení, kdy už je nutno přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku, je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu…pokud z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách nemovitých věcí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před jedním rokem“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). Rovněž platí, že jestliže odvolací soud pominul návrh žalobce na aktualizaci znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).
V tomto případě však neuplynula lhůta dvou a více let od vypracování znaleckého posudku, a rovněž ze spisu nevyplývá, že by se dovolatelka před rozhodnutím odvolacího soudu domáhala aktualizace znaleckého posudku pro jí tvrzené výrazné změny nemovitostí, přestože byla k doplnění tvrzení a důkazů odvolacím soudem vyzvána. Dovolatelka byla, po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, vyzvána přípisem odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2021 k uvedení dalších skutečností, tj. k doplnění tvrzení a důkazů, k čemuž jí byla poskytnuta 20denní lhůta, která byla k žádosti dovolatelky prodloužena do 8. 4. 2021. Dovolatelka následně přípisy ze dne 9. 4. 2021 a 12. 4. 2021 doplnila své tvrzení a důkazní návrhy, přičemž nikterak nerozporovala aktuálnost ocenění ve znaleckém posudku Ing. Martina Harmáčka ze dne 10. 8. 2019. Tuto dovolatelka nenamítala ani při jednání před odvolacím soudem dne 4. 5. 2021, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku. Přitom i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se uplatní zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§120 odst. 1 o. s. ř., §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06).
Dovolání tedy ani v této otázce není přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 12. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu