ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3545.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3545/2020-296
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Vyškov , se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 108/1, IČO: 00292427, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, o zdržení se zásahů bránících průchodu a průjezdu přes veřejně přístupnou účelovou komunikaci, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 11 C 16/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2020, č. j. 16 Co 413/2018-278, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2020, č. j. 16 Co 413/2018-278, se v části výroků I a II vztahujících se k výroku I rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. září 2018, č. j. 11 C 16/2015-252, a v části výroku III týkající se nákladů řízení ohledně nároku, o němž bylo rozhodnuto výrokem I rozsudku okresního soudu, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. září 2018, č. j. 11 C 16/2015-252, ve výroku I a v části výroku III týkající se nákladů řízení ohledně nároku, o němž bylo rozhodnuto výrokem I rozsudku okresního soudu, se ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje .
II. Po právní moci tohoto rozsudku se věc v rozsahu zastaveného řízení postupuje městu Vyškov.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím soudem ve výši 55 486,17 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Marty Ptáčkové, advokátky se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 11 C 16/2015-252, uložil žalovanému povinnost zdržet se jakýchkoliv zásahů bránících průchodu přes veřejně přístupnou účelovou komunikaci nacházející se na části pozemků parc. č. XY – zahrada o výměře 22 m ², pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 55 m ², pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 320 m ², pozemku parc. č. XY – orná půda, o výměře 7 414 m ², pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 162 m² a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 38 m², vše zapsáno na LV č. XY v katastrálním území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také „předmětné pozemky“) – (výrok I). Zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zdržet se jakýchkoliv zásahů bránících průjezdu přes veřejně přístupnou účelovou komunikaci nacházející se na částech předmětných pozemků (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda komunikace ležící na částech předmětných pozemků žalovaného představuje veřejnou účelovou komunikaci. Dospěl k závěru, že kritéria veřejně přístupné komunikace jsou naplněna ve vztahu k průchodu. Soud vyšel z tvrzení samotného žalovaného ohledně vlastníků zahrádek, jež cestu využívají z Vyškova směrem k zahrádkám pěšky, přičemž se má jednat zejména o starší osoby. Naopak ve vztahu k průjezdu podle soudu prvního stupně již není splněna podmínka nutné komunikační potřeby, neboť v listopadu 2017 byla žalobcem dokončena cesta od Opatovic až po konec zahrádek (tj. k hranici pozemku žalovaného), jež je nyní kvalitativně na mnohem vyšší úrovni než cesta na předmětných pozemcích žalovaného a jež umožňuje pohodlný průjezd vozidel, včetně vozidel těžké techniky.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 16 Co 413/2018-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu v části doposud nebyla řešena – jde o otázku, zda cesta pro pěší v daném případě je nebo není veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s přihlédnutím k situaci, v níž ve vztahu k té samé cestě bylo soudy uzavřeno, že v případě průjezdu pro vozidla veřejně přístupnou účelovou komunikací není. Takovou situaci je třeba vyhodnotit tak, že pakliže v případě dané cesty ji není možno považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci pro průjezd vozidel, a to z důvodu, že je zde jiná alternativní přístupová cesta k nemovitostem, tak není možné tu samou cestu shledat jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci pro pěší, tedy pro průchod. A dále jde o otázku, která již v rozhodovací praxi řešena byla, soudy obou stupňů se však od ní odchýlily. A to je otázka samotného určení, že se jedná o veřejnou komunikaci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, uvedl, že jeden z předpokladů takového určení je, že cesta byla veřejně užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby. Žalovaný má za to, že danou situaci je nutno vyhodnotit opačně, protože pakliže zde existuje jiná možnost přístupu – tím spíše, když prvostupňový i odvolací soud uzavřely, že pro potřeby průjezdu zde jiná možnost je, a tato jiná možnost je již „od nepaměti“ využívána, tak není možno tuto podmínku využít i pro závěr, že přes jeho pozemek je vedena cesta jako veřejná komunikace. Podle obsahu a vylíčení dovolací argumentace dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zdržet se zásahů bránících průchodu přes veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a výroku o náhradě nákladů řízení, který se vztahoval k tomuto nároku; v této části je pak také rozsudek odvolacího soudu napaden dovoláním. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že souhlasí se závěry obou soudů, že jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Veřejně přístupnou účelovou komunikací mohou být i stezky, pěšiny, polní a lesní cesty, které jsou určeny pouze pro pěší. Nutná komunikační potřeba veřejně přístupné účelové komunikace může přetrvávat pro pěší i s ohledem na stavebně technický stav alternativní cesty. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
V daném případě žalobce dovozuje své právo z tzv. práva obecného užívání pozemních komunikací.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 299), vyložil, že účelová komunikace (§7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je pozemní komunikací (§2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§19 odst. 1 cit. zákona).
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích. V řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000 – http://nalus.usoud.cz/ ; k uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1817/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“ – pod pořadovým č. C 384).
V rozsudku ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99 (uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 450), opětovně vyložil, že není v pravomoci soudu zabývat se ochranou práva obecného užívání pozemní komunikace. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že není tedy v pravomoci soudu zabývat se ochranou tvrzeného práva obecného užívání účelové, případně místní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, ale k poskytnutí ochrany jsou příslušné silniční správní orgány. Pokud by se žalobce domáhal ochrany práva jen z titulu tohoto veřejnoprávního oprávnění, musel by dovolací soud pro nedostatek pravomoci rozsudky soudu obou stupňů zrušit, řízení zastavit a věc postoupit silničnímu správnímu orgánu.
V usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 (uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6552), Nejvyšší soud souhrnně vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud ovšem o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem (příp. uplatní jiný obdobný návrh) a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo dokonce bude žádat o určení, že jde (příp. nejde) o takovou komunikaci, bude třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu správnímu orgánu.
Toto pojetí je ve shodě i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 6 Ans 2/2007, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ročník 2008, str. 200, vysvětlil, že „ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, které svěřuje příslušnému silničnímu správnímu úřadu pravomoc nařídit odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, se vztahuje i na veřejně přístupné účelové komunikace. Řízení o odstranění pevné překážky z veřejné pozemní komunikace lze zahájit i na návrh osoby, která tuto komunikaci pravidelně užívá z naléhavé komunikační potřeby, tedy zejména pokud daná komunikace zajišťuje přístup k nemovitostem vlastněným či užívaným touto osobou nebo podmiňuje určitý způsob využívání těchto nemovitostí. Působnost obecního úřadu jakožto silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací podle §40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v sobě zahrnuje i pravomoc tohoto silničního správního úřadu v pochybnostech posoudit, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, či o neveřejnou účelovou komunikaci umístěnou v uzavřeném prostoru či objektu (§7 odst. 2 téhož zákona). Vyvstane-li otázka charakteru účelové komunikace v řízení o návrhu na odstranění pevné překážky z této komunikace, posoudí ji silniční správní úřad jako otázku předběžnou a v závislosti na tom o návrhu meritorně rozhodne. Ani případný závěr silničního správního úřadu o tom, že jde o neveřejnou účelovou komunikaci, nezbavuje silniční správní úřad pravomoci, a tudíž ani povinnosti vydat rozhodnutí ve věci samé, jež může být předmětem dalšího přezkumu.“
V daném případě je z rozhodnutí nalézacích soudů zřejmé, že žalobce své právo týkající se pozemků žalovaného opírá výhradně o tvrzenou existenci účelové komunikace, přičemž netvrdí jiný občanskoprávní důvod, jenž by ho opravňoval k užívání pozemku žalovaného (např. vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, smluvní oprávnění apod.); současně se však domáhá, aby měl možnost pozemek žalovaného užívat. Obsahově tak nejde o nic jiného než o požadavek na to, aby žalovaný strpěl užívání jeho pozemku žalobcem, a to právě s ohledem na existenci účelové komunikace.
Podle §40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a obecní úřad, celní úřad a újezdní úřad.
Podle §40 odst. 4 písm. a) – c) zákona o pozemních komunikacích obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací, ve věci povolování zřízení nebo zrušení přejezdu na neveřejné účelové komunikaci a projednává tam uvedené přestupky podle §42a a 42b ve věcech veřejně přístupných účelových komunikacích.
Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1, 2, 4 o. s. ř. zrušil – v rozsahu uvedeném ve výrokové části rozsudku – napadený rozsudek odvolacího soudu, a taktéž rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc postoupil městu Vyškov, do jehož pravomoci projednání nároku žalobce a rozhodnutí o něm náleží. Zrušen je tak vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně a část výroku I odvolacího soudu, kterou byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, a nákladové výroky soudů obou stupňů v části, která se vztahovala ke zrušenému vyhovujícímu výroku ve věci samé.
Vzhledem ke zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu a vzhledem k zastavení řízení musel dovolací soud rozhodnout také o náhradě nákladů řízení za řízení před soudem okresním, krajským i Nejvyšším soudem.
Žalobce zavinil zastavení řízení, neboť podal žalobu u orgánu, jehož pravomoc k projednání věci a rozhodnutí o ní nebyla dána, je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Odměna za zastupování advokátem (§137 odst. 2 o. s. ř.) v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem u žalovaného sestává z celkem třinácti úkonů právní služby. Jedná se o následující úkony právní služby:
1) první úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) převzetí a příprava zastoupení,
2) druhý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu vyjádření k žalobě ze dne 19. 2. 2015,
3) třetí úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně – ohledání místa samého dne 4. 11. 2015,
4) čtvrtý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu účast na přípravném jednání před soudem prvního stupně dne 3. 12. 2015,
5) pátý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 14. 1. 2016, nepřesahujícím dvě hodiny,
6) šestý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu vyjádření k odvolání žalobce ze dne 7. 3. 2016,
7) sedmý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 8. 6. 2017, nepřesahujícím dvě hodiny,
8) osmý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu odvolání žalovaného ze dne 10. 7. 2017,
9) devátý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně – ohledání místa samého dne 16. 8. 2018, nepřesahujícím dvě hodiny,
10) desátý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 27. 9. 2018, nepřesahujícím dvě hodiny,
11) jedenáctý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu odvolání žalovaného ze dne 1. 11. 2018,
12) dvanáctý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před odvolacím soudem dne 3. 6. 2020, nepřesahujícím dvě hodiny,
13) třináctý úkon právní služby představuje ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu dovolání žalovaného ze dne 14. 9. 2020.
U uvedených úkonů právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 10 000 Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (podle §7 bodu 4 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1 500 Kč za úkon právní služby, resp. 750 Kč u úkonů, za něž náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny.
Výše odměny za zastoupení žalovaného advokátem tak činí 18 750 Kč. S náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, za 13 úkonů právní služby po 300 Kč (celkem 3 900 Kč), náhradou za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč (§14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradou cestovních výdajů (§13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu) ve výši 2 171,63 Kč jde o částku 26 021,63 Kč. Z této částky přísluší žalovanému náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5 464,54 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.). K této částce je pak třeba připočíst soudní poplatky zaplacené žalovaným za odvolací řízení (dvakrát 5 000 Kč – č. l. 217 a 267) a za dovolací řízení (14 000 Kč – č. l. 290). Celková výše nákladů řízení žalovaného činí 55 486,17 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně přitom Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Lhůta k plnění a místo náhrady nákladů řízení se opírá o §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto rozsudkem uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu