ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3722.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3722/2020-3859
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. B. , narozeného XY, a b) M. B. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504/54, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) Lesům České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, 4) Zemědělskému družstvu Mečeříž , se sídlem v Mečeříži 41, IČO 00105619, a 5) obci Košátky , se sídlem v Košátkách 4, IČO 00509256, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 360/2008, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2020, č. j. 28 Co 190/2014-3776, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 8 C 360/2008-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2014, č. j. 8 C 360/2008-1084, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrocích II–VIII tohoto rozsudku (výrok I), část nemovitostí specifikovaných v tomto výroku přikázal do výlučného vlastnictví původní žalobkyně a) P. H. a uložil jí povinnost zaplatit ve výroku uvedeným účastníkům stanovené vypořádací podíly (výrok II); další nemovitost specifikovanou v tomto výroku přikázal do podílového spoluvlastnictví původní žalobkyně b) D. J. a žalobce c) L. J. a uložil jim povinnost zaplatit ve výroku uvedeným účastníkům stanovené vypořádací podíly (výrok III); další část nemovitostí specifikovaných v tomto výroku přikázal do podílového spoluvlastnictví původního žalovaného 1) L. B. a žalované 2) M. B. a uložil jim povinnost zaplatit ve výroku uvedeným účastníkům stanovené vypořádací podíly (výrok IV); další část nemovitostí specifikovaných v tomto výroku přikázal do výlučného vlastnictví původního žalovaného 5) Lesy České republiky, s. p., a uložil mu povinnost zaplatit ve výroku uvedeným účastníkům stanovené vypořádací podíly (výrok V); další část nemovitostí specifikovaných v tomto výroku přikázal do výlučného vlastnictví původní žalované 6) Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., a uložil jí povinnost zaplatit ve výroku uvedeným účastníkům stanovené vypořádací podíly (výrok VI); další část nemovitostí specifikovaných v tomto výroku přikázal do výlučného vlastnictví původní žalované 8) obce Košátky a uložil jí povinnost zaplatit ve výroku uvedeným účastníkům stanovené vypořádací podíly (výrok VII); u zbývajících nemovitostí specifikovaných v tomto výroku nařídil jejich prodej a určil, jak bude rozdělen výtěžek z prodeje těchto nemovitostí mezi účastníky (výrok VIII); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IX a X).
K odvolání žalobců a) L. B. a b) M. B. a žalovaného 3) Lesy České republiky, s. p., Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 28 Co 190/2014-3776, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výroku I pod body 1.–5. a veškeré nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců a) L. B. a b) M. B., a uložil jim povinnost zaplatit účastníkům uvedeným v jednotlivých bodech tohoto výroku stanovené vypořádací podíly (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, neboť nesouhlasí s přikázáním veškerých nemovitostí do společného jmění žalobců a) a b), ani s výtkou odvolacího soudu, že by o vypořádávané nemovitosti projevil zájem až v závěru odvolacího řízení. Rozhodnutí o přikázání veškerých nemovitostí žalobcům považuje za nesprávné, neboť žalobci k zajištění své solventnosti zastavili podíly právě na vypořádávaných nemovitostech, čímž tyto nemovitosti neoprávněně zatížili, a znevýhodnili tak ostatní spoluvlastníky. Dovolatel považuje dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud připustil zvýhodnění žalobců (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), a dále protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a sice zda je možné přikázat veškerý majetek ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku, nemá-li takové rozhodnutí oporu v zákoně, dále zda je možné přikázat veškerý majetek ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku, jestliže o něj nebo o jeho část projevil zájem i další spoluvlastník, a dále zda přikázání veškerého majetku ze spoluvlastnictví není diskriminací ostatních spoluvlastníků; dovolatel dále jako neřešenou předkládá také otázku, zda v souvislosti s přikázáním veškerého majetku ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku vzniká na straně tohoto spoluvlastníka bezdůvodné obohacení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žádný z účastníků se k dovolání žalovaného 2) nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný 2) v dovolání vyjadřuje nesouhlas s přikázáním veškerých nemovitých věcí z vypořádávaného podílového spoluvlastnictví pouze jednomu ze spoluvlastníků, resp. do společného jmění žalobců a) a b), aniž by však současně navrhoval přikázání jakýchkoliv nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, či jiné řešení vypořádání společného majetku. Žalovaný 2) takový návrh neučinil ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení – zde pouze v rámci vyjádření učiněného při posledním jednání před odvolacím soudem uvedl, že by mohl žádat přikázání některých nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví, nicméně již neuvedl kterých. Odvolací soud proto správně uzavřel, že žalovaný 2) neprojevil zájem o žádnou konkrétní nemovitou věc, a zabýval se možností přikázání věcí do společného jmění žalobců, kteří naopak projevili zájem o všechny nemovitosti. Námitka žalovaného 2) v úvodu dovolání, že takový návrh nemohl učinit dříve, neboť odvolací řízení po dobu několika let neprobíhalo a žalovaný 2) byl zákonem zřízen až k 1. 1. 2013 je pak zcela irelevantní, protože rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po tomto datu (19. 12. 2013), tudíž měl žalovaný 2) dostatek času svůj zájem o konkrétní nemovitosti v průběhu řízení projevit.
Dovolání žalovaného 2) nelze vyhovět již z toho důvodu, že s námitkami ohledně nesprávnosti přikázání veškerých nemovitých věcí z podílového spoluvlastnictví pouze žalobcům přichází až v dovolacím řízení, aniž by tomu předcházela jakákoliv jeho procesní aktivita v rámci odvolacího řízení, které navíc probíhalo několik let. To platí tím spíše, jestliže žalovaný 2) ve věci nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože ani tímto rozhodnutím do svého výlučného vlastnictví nezískal žádnou z vypořádávaných nemovitostí, a následně v rámci dovolání nepožaduje přikázání žádných nemovitostí do svého vlastnictví. Jeho dovolací argumentace navíc směřuje pouze obecně proti výsledku vypořádání, aniž byvšak obsahovala jakýkoliv návrh, jak by podle žalovaného 2) mělo vypořádání vypadat a s nímž by bylo možno případně spojit konkrétní závěr o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
K tomuto lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které se v občanském soudním řízení uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009 (dostupný na www.nsoud.cz )] – [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010 (dostupný na www.nsoud.cz ); shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3021/2019 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uvedené platí v této věci tím spíše, že žalovaný 2) odvolání vůbec nepodal a zůstával po celou dobu řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, co se týče návrhů na způsob vypořádání podílového spoluvlastníků a toho, jak by měly být společné nemovitosti eventuálně rozděleny mezi jednotlivé účastníky, či jinak vypořádány, zcela pasivní.
Nad rámec výše uvedeného však dovolací soud považuje za vhodné se alespoň ve stručnosti vyjádřit k dovolacím námitkám žalovaného 2), které by však ani v případě, že by nedošlo k odmítnutí dovolání na základě výše uvedených skutečností, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládaly.
K namítanému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v tom, že odvolací soud připustil zvýhodnění žalobců, když jejich solventnost měl za prokázanou na základě toho, že došlo k zastavení podílů žalobců právě na podílech na nemovitostech, které měly být v tomto řízení vypořádány, dovolací soud uvádí, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlil, tudíž tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud řádně odůvodnil, jakým způsobem dospěl k závěru o solventnosti žalobců, a správně vysvětlil, že z §1121, §1123 a §1310 odst. 1 za použití §496 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyplývá možnost zatížit zástavním právem pouze spoluvlastnický podíl, a to bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, neboť každý ze spoluvlastníků jako úplný vlastník svého podílu může se svým podílem nakládat podle své vůle, přičemž spoluvlastnický podíl je obchodovatelný; tyto závěry vyplývají i z konstantní judikatury dovolacího soudu [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4397/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 2 Cdon 339/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2000]. Námitka žalovaného 2) ohledně rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, je pak v této věci zcela irelevantní, neboť toto rozhodnutí se týká možného zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodu nevhodné doby podání této žaloby v souvislosti se zneužitím práva; taková otázka však v projednávané věci nebyla vůbec řešena.
Žalovaný 2) dále předkládá několik otázek, které podle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a sice zda je možné přikázat veškerý majetek ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku, nemá-li takové rozhodnutí oporu v zákoně, dále zda je možné přikázat veškerý majetek ve spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku, jestliže o něj nebo o jeho část projevil zájem i další spoluvlastník, a dále zda přikázání veškerého majetku ze spoluvlastnictví není diskriminací ostatních spoluvlastníků; dále předkládá také otázku, zda v souvislosti s přikázáním veškerého majetku ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku nevzniká na straně tohoto spoluvlastníka bezdůvodné obohacení. Všechny tyto otázky nejen že jsou řešeny jednoznačně a přímo v zákoně, ale byly rovněž mnohokrát řešeny v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají. V dovolání navíc ve vztahu k předkládaným otázkám chybí i alespoň minimální nastínění, jakým způsobem by podle žalovaného 2) měly být tyto otázky dovolacím soudem vyřešeny; dovolatel nepředkládá žádné relevantní právní úvahy. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nemůže nahrazovat procesní aktivitu dovolatele [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], vyjádří se k předkládaným otázkám pouze ve stručnosti.
K otázce, „zda lze veškerý majetek přikázat pouze jednomu ze spoluvlastníků, když takové rozhodnutí nemá oporu v zákoně“, lze uvést pouze to, že tomu tak není, neboť tato možnost vyplývá přímo ze zákona (viz §1140 odst. 2 o. z. – část „převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům“). Pokud by při vypořádání spoluvlastnictví neměla být dána možnost přikázání věci pouze jednomu ze spoluvlastníků, jak naznačuje žalovaný 2), ad absurdum by to znamenalo, že pokud by v řízení vystupovali pouze dva spoluvlastníci, neměla by být dána možnost přikázat společnou věc pouze jednomu z nich, což by však zcela popíralo smysl a účel řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i zásadu, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (§1140 odst. 1 o. z.).
Otázka, zda je možné přikázat veškerý majetek ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku, jestliže o něj nebo o jeho část projevil zájem i další spoluvlastník, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již mnohokrát řešena, přičemž z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že pokud má více spoluvlastníků o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem a jsou solventní, pak, není-li nemovitost dobře dělitelná, soud na základě konkrétních okolností případu musí rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou nicméně často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K otázce, zda přikázání veškerého majetku ze spoluvlastnictví jednomu spoluvlastníkovi není diskriminací ostatních spoluvlastníků, lze poukázat zejména na to, že v případě přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků sice dochází ke zbavení vlastnického práva na straně ostatních spoluvlastníků, děje se tak ovšem v souladu s §1140 odst. 2 o. z. za náhradu, a pokud je úvaha soudu o přikázání věci tomuto spoluvlastníku řádně odůvodněna tak, že ji nelze ve smyslu výše uvedeného považovat za zjevně nepřiměřenou, nelze mít takovýto způsob vypořádání spoluvlastnictví v žádném případě za diskriminační.
S výše uvedeným souvisí i poslední předložená otázka, zda v souvislosti s přikázáním veškerého majetku ze spoluvlastnictví pouze jednomu spoluvlastníku nevzniká na straně tohoto spoluvlastníka bezdůvodné obohacení, přičemž opět přímo z dikce zákona lze jednoznačně uzavřít, že k bezdůvodnému obohacení zde docházet nemůže, neboť současně s přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků do jeho výlučného vlastnictví je tomuto spoluvlastníku uložena i povinnost k zaplacení vypořádacího podílu ostatním spoluvlastníkům; ke zbavení vlastnického práva tudíž dochází vždy pouze za náhradu, která tak vylučuje vznik bezdůvodného obohacení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 2) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu