ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3802.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3802/2020-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 8, proti žalovaným 1) M. S., narozenému XY, 2) D. S., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/33, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 60/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. 7. 2020, č. j. 15 Co 126/2020-457, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 5 C 60/2019-409, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY v k ú. XY, zapsaného na LV XY u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY, na základě geometrického plánu č. 68-6/2018 vyhotoveného Geodetickou kanceláří XY, V. S., J. D. (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 2008 uzavřené se Z. R. jako prodávajícím vlastnické právo k pozemku parc. č. XY, přičemž se rovněž chopil držby části sousedního pozemku parc. č. XY (označené v geometrickém plánu vyhotoveném Geodetickou kanceláří XY, V. S., J. D. , jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY). Pozemek parc. č. XY spolu s částí pozemku parc. XY užíval v tomto rozsahu rovněž právní předchůdce žalobce, Z. R., a to od 12. 8. 2004 do 8. 9. 2008, a od roku 1988 i právní předchůdci Z. R., P. a D. D. Dne 20. 5. 2017 žalovaní žalobci sdělili, že nabyli do vlastnictví pozemek parc. č. XY (a to na základě usnesení o příklepu vydaného Mgr. Jiřím Nevřelou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha - východ, ze dne 19. 4. 2017, č. j. 054 EX 338/08-388, a usnesení o příklepu vydaného JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Brno - město, ze dne 9. 3. 2017, č. j. 006 EX 322/06-363), a že žalobce užívá jeho část bez právního důvodu.
Nalézací soud uzavřel, že žalobce nabyl část pozemku parc. č. XY do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu §1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“). Uvedl, že s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci je držba žalobce i jeho právního předchůdce (Z. R.) sporné části pozemku parc. č. XY držbou řádnou, pravou a poctivou, na základě které žalobce vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vydržel.
Za nepřiléhavou považoval námitku žalovaných, že pozemek parc. č. XY nabyli do vlastnictví v exekuční dražbě, a to v hranicích uvedených v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu. Předmětem dražby byl pozemek parc. č. XY a žalobce neměl žádný důvod uplatňovat svá práva k tomuto pozemku (např. prostřednictvím vylučovací žaloby), měl-li za to, že jeho část, kterou užívá, je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 15 Co 126/2020-457, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které vznikly účastníkům řízení (výrok II) i státu (výrok III).
Odvolací soud vyložil, že chopil-li se vlastník pozemku při jeho nabytí držby části sousedního pozemku, nezakládá tzv. domnělý (putativní) titul, na základě kterého se chopil držby nabývaného pozemku, řádnou držbu této části sousedního pozemku, a proto nelze od 1. 1. 2014 tímto způsobem (tedy na základě řádného vydržení ve smyslu §1089 o. z. a násl.) nabýt do vlastnictví spornou část sousedního pozemku. V takovém případě lze část sousedního pozemku nabýt do vlastnictví pouze na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z.
V poměrech projednávané věci nemohl žalobce nabýt do vlastnictví část pozemku parc. č. XY na základě řádného vydržení ve smyslu §1089 a násl. o. z. (a to ani po započtení doby držby ze strany právního předchůdce), neboť zde není dán právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (tímto právním důvodem nemůže být kupní smlouva ze dne 8. 9. 2008, neboť jejím předmětem nebyl pozemek parc. č. XY ani jeho část). Žalobce rovněž nemohl nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. XY na základě mimořádného vydržení ve smyslu §1095 o. z., protože nebyla splněna podmínka dvaceti let držby ani podmínka poctivé a pravé držby po dobu pěti let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014 (žalovaní žalobci 20. 5. 2017 oznámili, že užívá i část pozemku parc. č. XY v jejich vlastnictví bez právního důvodu).
Odvolací soud dále uvedl, že pokud žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě právní moci usnesení o příklepu v exekuční dražbě ve smyslu §336l odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), nabyli tento pozemek do vlastnictví v hranicích uvedených v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu. Doplnil, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY originárním způsobem a oprávněnost nabytí vlastnické práva bylo možno zpochybnit pouze v řízení exekučním prostřednictvím žaloby na vyloučení nemovité věci z exekuce, případně dalšími prostředky v okamžiku nařízení dražby a udělení příklepu v dražbě (takové skutečnosti však žalobce netvrdil ani neprokázal). Žalovaní tedy nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v hranicích, ve kterých byl veden v katastru nemovitostí ke dni vydání o usnesení o příklepu. Z tohoto důvodu rovněž nezpochybňuje vlastnické právo žalovaných k pozemku parc. č. XY či jeho části tvrzené vydržení části tohoto pozemku ze strany žalobce, mělo-li k tomuto vydržení dojít před nabytím vlastnického práva k pozemku ze strany žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že část pozemku parc. č. XY nemohl nabýt na základě vydržení. V této souvislosti považuje na nevyřešenou právní otázku, zda „lze kupní smlouvu, ve které není převáděný pozemek specifikován rozměry, kdy pozemek je specifikován pouze podstatnými náležitostmi stanovenými katastrálním zákonem a jeho výměra je vymezena faktickým předvedením nabyvateli, považovat v rámci posuzování otázky vydržení za řádný právní titul užívání té části pozemku, která je předmětem vydržení.“ Má za to, že v projednávané věci je třeba kupní smlouvu ze dne 8. 9. 2008 považovat za řádný právní titul, a proto žalobce nabyl (po započtení doby držby právního předchůdce) vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY na základě řádného vydržení ve smyslu §1089 a násl. o. z.
Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v exekuční dražbě v hranicích uvedených v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu. Má za to, že v ustálené rozhodovací praxi není řešena právní otázka, zda „lze aplikovat právní úpravu vztahující se k originárnímu nabytí vlastnického práva ve veřejné dražbě, pakliže je sporná pouze určitá část draženého pozemku, kdy dražený pozemek není přesně vymezen a o jeho výměře jsou pochybnosti.“ Podotýká, že pokud hranice mezi sousedními pozemky není zřejmá, nelze uzavřít, že vlastnické právo nabyté originárně je nezpochybnitelné, a přičíst tak žalobci k tíži, že se v daném exekučním řízení nebránil prostřednictvím tzv. vylučovací žaloby. Z povahy věci je zřejmé, že žalobce fakticky nemohl jakákoliv práva uplatňovat, pakliže nebyl dražen pozemek nacházející se v jeho vlastnictví.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 7. 2020, č. j. 15 Co 126/2020-457, změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně a žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval řešením právní otázky, zda žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v hranicích uvedených v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu v rámci exekuční dražby.
Podle §69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí.
Podle §336l odst. 2 o. s. ř. vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Předražitel se stává vlastníkem nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o předražku právní moci a předražek byl zaplacen, a to ke dni jeho vydání.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), uvedl, že v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (srov. i SEDLÁČEK, Jaromír, ROUČEK, František. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné. To platí i v případě, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3775/2014).
V usnesení ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3767/2019, k tomu Nejvyšší soud dodal, že „právní prostor, který představuje normativní úprava výkonu rozhodnutí (exekucí), je prostorem autonomním, zcela odděleným od soukromého práva (je právem veřejným), do kterého nelze - již pojmově, resp. proto - vnášet instituty odpovídající soukromoprávní úpravě; uplatnit (k ochraně vlastnického práva) lze naopak jen ty, které toto právo výslovně upravuje, jimiž jsou opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu a tzv. vylučovací žaloba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 520/2017, uveřejněný pod číslem 147/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě je totiž rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání (srov. §69 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve spojení s §336l odst. 2 o. s. ř.), přičemž žádné jiné skutečnosti – předchozí vady řízení, skutečnost, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhající exekuci nevěděl, a ani skutečnost, že dražený majetek podléhal zákonné blokaci – významné nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1943/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3962/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2014).“
Podle §980 odst. 2 o. z. věty první je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
Shora uvedená domněnka se vztahuje na veškeré atributy práva zapsaného ve veřejném seznamu. Je-li tedy právo zapsáno, pak zápis svědčí v první řadě o tom, že toto právo existuje, a dále že náleží osobě, v jejíž prospěch je zapsáno, že má obsah a rozsah, který ze zápisu vyplývá, že bylo zřízeno na dobu zapsanou ve veřejném seznamu, že mu náleží pořadí, ve kterém je zapsáno, a že se k němu vztahují případné další skutečnosti či omezení vyznačené zejména formou poznámek (srov. SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 9).
Podle §51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako „katastrální zákon“), údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru. Podle §2 písm. e) tohoto zákona se pro účely tohoto právního předpisu rozumí geometrickým určením nemovitosti určení tvaru a rozměru nemovitosti vymezených jejími hranicemi v zobrazovací rovině.
Z uvedeného se podává, že pokud nabyli žalovaní vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v exekuční dražbě, nabyli jej v hranicích v rozsahu vedeném v katastru nemovitostí ke dni nabytí vlastnického práva (tedy ke dni vydání usnesení o příklepu, srov. §336l odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §980 odst. 2 věta první o. z. a per analogiam §51 katastrálního zákona). Tento závěr platí i za (hypotetického) předpokladu, že by žalobce část pozemku parc. č. XY před vydáním usnesení o příklepu vydržel. Měl-li žalobce za to, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, mohl v rámci exekučního prodeje této nemovitosti uplatnit prostředky, které normativní úprava výkonu rozhodnutí (exekucí) připouští (např. opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu a tzv. vylučovací žaloba - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 520/2017, uveřejněný pod č. 147/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) měl a mohl žalobce v průběhu exekuční dražby pozemku parc. č. XY zjistit, že užívá spolu s pozemkem parc. č. XY i část pozemku parc. č. XY, a měl-li za to, že tuto část pozemku vydržel, měl uplatňovat své vlastnické právo k ní v rámci právní úpravy výkonu rozhodnutí, resp. exekuce.
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v hranicích uvedených v katastru nemovitostí ke dni vydání příslušných rozhodnutí o příklepu v rámci exekuční dražby, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že v době exekučních dražeb nebyl pozemek parc. č. XY „přesně vymezen“ a „o jeho výměře byly pochybnosti.“ Jinými slovy žalobce v dovolání tvrdí, že hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY byla (v době nabytí vlastnického práva ze strany žalovaných) a stále je sporná. Zjištění o tom, zda hranice v terénu lze zjistit, či nikoliv, je zjištěním skutkovým, a nikoliv právním posouzením věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016).
Žalobce v dovolání však pouze polemizuje s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (ve spojení s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
K výše uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že z obsahu spisu se podává, že hranici mezi pozemky (zde v podobě parcel) bylo (a stále je) možné (na základě provedeného dokazování) objektivně zjistit (ostatně i žalovaní po nabytí pozemku parc. č. XY zjistili, že žalobce užívá jeho část; lze odkázat i na příslušná usnesení soudního exekutora o příklepu, ve kterých byla tato nemovitost řádně specifikovaná). Samotná subjektivní pochybnost žalobce o průběhu vlastnické hranice ještě neznamená, že tuto hranici nebylo možné objektivně zjistit a žalobce neměl možnost uplatnit své vlastnické právo v průběhu exekuce prostředky, které právní úprava výkonu rozhodnutí (exekuce) připouští.
Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud již nezabýval další právní otázkou, zda žalobce nabyl vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY na základě vydržení. Jak již bylo uvedeno - i pokud by hypoteticky žalobce část pozemku parc. č. XY vydržel, a to v roce 2014 (dovolací soud však znovu zdůrazňuje, že se ve svém rozhodnutí otázkou vydržení části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nezabýval a tuto právní otázku nijak neposuzoval), nabyli jej následně (v roce 2017) v rámci exekuční dražby do vlastnictví žalovaní, a to v hranicích uvedených v době vydání usnesení o příklepu v katastru nemovitostí. Tudíž pro posouzení vlastnického práva žalovaných k pozemku parc. č. XY není otázka vydržení části tohoto pozemku ze strany žalobce rozhodná.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu