ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3914.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3914/2020-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 81/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 28 Co 57/2020-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 28 Co 57/2020-190, se zamítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Martina Kaina.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 12 C 81/2019-115, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu XY na pozemku XY a k pozemkům XY, XY a XY, vše v obci XY, k. ú. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV XY, a to bez stanovení povinnosti žalobci vyplatit žalované přiměřenou náhradu (výrok I). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
V doplňujícím usnesení ze dne 26. 3. 2020, č. j. 12 C 81/2019-138, soud prvního stupně zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 9 726 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 28 Co 57/2020-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům XY, XY a XY, jehož součástí je stavba XY, v obci XY, k. ú. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky, každému ½. (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, „že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu v záležitosti dobrých mravů z hlediska jejich výkladů a použití v tomto soudním sporu §2 odst. 3 občanského zákoníku.“ Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení otázky dobrých mravů podle §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Navrhuje, aby Nejvyšší soud přezkoumal, zda se odvolací soud svými úvahami nepřiměřeně neodchýlil od stávající judikatury týkající se dobrých mravů.
Žalovaná navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání žalobce podle jejího názoru není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolatel v souvislosti s námitkami směřujícími do právního posouzení věci nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí sice, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu v záležitosti dobrých mravů, na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu ani Ústavního soudu však již neodkazuje. Pouhá polemika s právním posouzením věci přitom nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Tento nedostatek přitom nemůže zhojit požadavek dovolatele, aby Nejvyšší soud přezkoumal, zda se odvolací soud svými úvahami nepřiměřeně neodchýlil od stávající judikatury týkající se dobrých mravů, ani skutečnost, že dovolatel - pouze obecně - poukazuje na veškerou judikaturu přináležející k §1143 o. z., k §1147 o. z., a na definici dobrých mravů v právním slova smyslu, kterou měl učinit Ústavní soud v rozhodnutí II. ÚS 249/97.
Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu