ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.397.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 397/2021-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně T. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, proti žalovanému F. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 40/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2020, č. j.
13 Co 49/2020-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2020, č. j. 13 Co 49/2020-236, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Bauera 15 149,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 12 C 40/2019-188, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně bytovou jednotku č. XY nacházející se v budově č. p. XY, XY (dále rovněž jako „bytová jednotka“), a to včetně spoluvlastnického podílu o velikosti id. 351/10000 na společných částech budovy a spoluvlastnického podílu o velikosti id. 351/10000 na pozemcích parc. č. st. XY a XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobkyně dále přikázal movité věci specifikované ve výroku II a dluhy ze smluv o úvěru konkretizované ve výroku III. Zamítl žalobu v části, v níž se žalovaný domáhal vypořádání částky 118 731 Kč (výrok IV) a dluhu ze smlouvy o úvěru blíže specifikované ve výroku V. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu 404 775,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VI). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok VII).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 13 Co 49/2020-236, rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích I, II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok VI rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu 2 757,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Žalovaný především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zvýšení hodnoty výlučných finančních prostředků žalobkyně, které vynaložila (vedle finančních prostředků tvořících společné jmění manželů) na nabytí bytové jednotky, tedy s tzv. valorizací vnosu žalobkyně. Poukazuje na skutečnost, že v době trvání společného jmění manželů byla bytová jednotka rekonstruována, což by rovněž mělo být reflektováno v jejím ocenění pro účely vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti napadá závěr odvolacího soudu, že k rozhodným skutečnostem týkajícím se rekonstrukce bytové jednotky a jejím důsledkům na ocenění bytové jednotky pro účely vypořádání společného jmění manželů nebylo v průběhu řízení vedeno žádné dokazování. Stejně tak nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že provedené úpravy bytové jednotky byly financovány částečně z výlučných prostředků žalobkyně. Uzavírá, že došlo-li k nárůstu ceny bytové jednotky i z důvodu provedené rekonstrukce, neměl být vnos žalobkyně spočívající ve vynaložení jejích výlučných finančních prostředků na nabytí bytové jednotky valorizován.
Napadá také závěry soudů nižších stupňů o použití výlučných finančních prostředků žalobkyně na pořízení movitých věcí tvořících společné jmění manželů. Má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že tyto movité věci byly pořízeny i za výlučné finanční prostředky žalobkyně, a proto neměl být ani tento vnos v řízení vypořádán.
K rozhodnutí o vypořádání dluhů tvořících společné jmění manželů poznamenává, že tyto sice byly přikázány žalobkyni, avšak žalovaný je stále veden u příslušného věřitele jako dlužník, a je tak vyloučeno, „aby čerpal úvěr či hypotéku u jakéhokoli peněžního institutu“. Nesouhlasí ani s rozhodnutím soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci. Předně namítá, že žalovaný nevymezuje v dovolání řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Považuje za správný závěr odvolacího soudu, že žalovaným tvrzená rekonstrukce bytové jednotky nemohla mít žádný vliv na její ocenění pro účely vypořádání společného jmění manželů. Za prokázané považuje také skutečnosti odůvodňující uzavřít, že žalobkyně vynaložila své výlučné finanční prostředky na nabytí movitých věcí tvořících společné jmění manželů. Souhlasí i s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku SJM došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, a tedy právo domáhat se vypořádání společného jmění rozhodnutím soudu vzniklo účastníkům řízení až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§736 věta první, §740 a §765 odst. 2 o. z.), podléhá režim jeho vypořádání soudem příslušným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zejména §736 a násl. o. z.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018].
K valorizaci vnosu žalobkyně představovaného výlučnými finančními prostředky žalobkyně vynaloženými na nabytí bytové jednotky:
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
V projednávané věci nevymezuje dovolatel v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel neformuluje žádnou otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být podle názoru dovolatele jiné (tedy že vnos žalobkyně spočívající ve vynaložení výlučných finančních prostředků žalobkyně na nabytí bytové jednotky neměl být tzv. valorizován). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že přípustnost dovolání nemůže založit poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 487/2019; tento odkaz je obsažen v narační části dovolání a z dovolání není vůbec patrno, jakým způsobem by měla být prostřednictvím tohoto odkazu na příslušné rozhodnutí odvolacího soudu založena přípustnost dovolání. To vše i s přihlédnutím k tomu, že v dovolání není formulována žádná právní otázka, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí mělo záviset, ani není v dovolání uvedeno, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje žalovaný v této souvislosti za naplněný.
Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v této části nemohou založit ani námitky žalovaného směřující do relevantních skutkových zjištění odvolacího soudu.
Dovolatel v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
K vnosu žalobkyně spočívajícím ve vynaložení výlučných finančních prostředků žalobkyně na nabytí movitých věcí tvořících společné jmění manželů:
V této souvislosti žalovaný taktéž napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů a polemizuje s nimi s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné. Avšak neuvádí, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel tak nedostál ani v této souvislosti s ohledem na výše uvedené požadavku na řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V takovém případě je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, dostupným na nalus.usoud.cz).
K vypořádání dluhů tvořících společné jmění manželů:
Žalovaný ani v této části dovolání nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Obsahem dovolání jsou pouhé námitky vztahující se k právnímu posouzení odvolacího soudu.
Z těchto důvodů trpí dovolání s ohledem na výše uvedené i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K náhradě nákladů řízení:
Dovolání žalovaného není v této části podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 11. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu