ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.434.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 434/2021-684
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalovanému D. N. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 285/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 39/2020-617, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 39/2020-617, se zamítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Josefa Tichého, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 C 285/2015-558, zamítl žalobu, že je žalovaný povinen vyklidit tam uvedené nemovitosti (dále „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětné hospodářské budovy“), včetně odstranění veškerých umístěných zábran vstupu a včetně zpřístupnění, a vyklizený prostor předat žalobci, a to výlučně za přítomnosti žalobce (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 84 Co 39/2020-617, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v souvislosti s argumentací soudů obou stupňů ohledně výkladu projevu vůle. Soudy nevykládaly vůli stran, ale se zpětnou účinností ji tvořily. Soudy použily gramatické prostředky výkladu a odhlédly od smyslu a účelu dohody, nezabývaly se tak skutečnou vůlí stran při uzavření smluv. Dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a sice zda lze výkladem projevu vůle na základě slovního vyjádření, které umožňuje několikerý způsob výkladu, „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době okamžiku uzavření smlouvy ani několik let poté neměl. Zejména žalobce rozporuje dovození vůle stran převést předmětné nemovitosti (hospodářské stavby), neboť měly být převedeny s dalšími „celými nemovitostmi“ zapsanými do katastru nemovitostí. Dále žalobce v dovolání rozsáhle rozvádí tvrzení stran sporu v řízení a odůvodnění rozhodnutí soudů v této věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 25. 4. 2021 pak žalobce požádal o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce v dovolání pouze v obecné rovině opakuje, že soudy aplikovaly právní úpravu k výkladu projevu vůle způsobem, který se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud se však v napadeném rozhodnutí věnoval nejen účelu sledovanému stranami při uzavírání smluv, ale i následným jednostranným změnám úvah žalobce. Výkladu vůle stran se věnoval podrobně a činil tak v souladu s judikaturou. Není rovněž pravda, že by odvolací soud odhlédl od jiných možných gramatických a systematických výkladů; žalobce nenabízí potřebnou konkretizaci a neosvětluje, co míní pod jiným možným výkladem. Tvrzení o změně jeho vůle je ve skutečnosti odrazem jeho pozdější jednostranné změny názoru. Shrnuje, že žalobce v dovolání nesouhlasí s právním posouzením věci, ovšem jeho argumentace neobsahuje konkretizaci, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení; nabízí pouze argumenty skutkové, z nichž dovozuje preferovaný výklad a jejich přezkum je v dovolacím řízení nepřípustný. Navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že dovolání žalobce se v některých částech pohybuje na samé hraně jeho projednatelnosti. Přes značný rozsah dovolání se totiž žalobci nepodařilo jasně formulovat dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení – §241a odst. 3 o. s. ř.). Zejména neuvádí, v čem podle něj spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tj. neuvádí souvislou právní argumentaci, kterou by podložil vymezené otázky. Většina obsahu dovolání namísto tohoto představuje spíše rekapitulaci tvrzení žalobce a žalovaného a odůvodnění soudů, aniž by z něj explicitně vyplývala analýza nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod si přitom není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Četné námitky žalobce lze rozdělit do dvou skupin – zpochybňování postupu soudů při výkladu projevu vůle stran a zpochybňování zjištěné vůle stran soudy.
Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386), že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů), či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti na základě smlouvy ze dne 23. 11. 2011. Smlouva obsahovala výslovné ujednání o tom, že žalobce daruje žalovanému, vedle dalších nemovitých věcí, zemědělský podnik popsaný v dodatku č. 1, který je tvořen mj. pozemkem „st. p. č. XY (1817 m², zastavěná plocha nádvoří) se všemi hospodářskými budovami, součástmi, příslušenstvím a ideálním podílem ½ budovy na ní stojící s číslem popisným XY“. I kdyby nebylo této smlouvy, k převodu vlastnického práva by došlo darovací smlouvou ze dne 1. 12. 2011. Přestože hospodářské budovy jsou v obou smlouvách specifikovány poměrně obecně tak, že jde o veškeré hospodářské budovy na pozemku p. č. XY, odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že touto formulací účastníci měli na mysli právě předmětné hospodářské budovy. Žalobce za celé řízení nepřišel s tvrzením, že by mělo jít o jiné budovy. Navíc na jednání konaném dne 9. 12. 2015 žalobce uvedl, že si převod hospodářských budov rozmyslel až po podpisu smlouvy ze dne 1. 12. 2011, pročež nebyly uvedeny ve smlouvě ze dne 25. 1. 2012 – žalobce tímto svým prohlášením de facto potvrdil, že předmětné hospodářské budovy byly předmětem smlouvy ze dne 1. 12. 2011 i smlouvy ze dne 23. 11. 2011 (jinak by si neměl co rozmýšlet), tj. že projevil vůli vlastnictví k nim na žalovaného převést, s tím, že až později si jednostranně (aniž by s žalovaným uzavřel písemnou smlouvu, jíž by byly dřívější smlouvy o převodu hospodářských budov změněny či, alespoň částečně, zrušeny) věc rozmyslel. Závěru, že předmětné hospodářské budovy byly součástí bezplatně převáděného podniku na žalovaného, svědčí i výpověď svědka Rudolfa Najmra; s ním žalobce uzavřel v roce 2011 obdobnou smlouvu (předmětné hospodářské budovy zde byly popsány stejně jako ve smlouvách s žalovaným) s tím, že později došlo ke zpětnému převodu věcí na žalobce. R. N. ve své svědecké výpovědi výslovně potvrdil, že byl vlastníkem předmětných hospodářských budov až do doby, kdy je žalobci „vrátil“. Na tom nic nemění ani třetí smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 25. 1. 2012, jejímž předmětem byly už jen věci zapsané v katastru nemovitostí.
Dovolací soud má za to, že odvolací soud dostál při výkladu projevu vůle stran požadavků vyjádřených v judikatuře.
Odvolací soud nejenže vykládal projev vůle pomocí základních metod, zejména jazykového výkladu, nýbrž zkoumal i skutečnou vůli stran. Tu zkoumal na základě toho, co v řízení vyšlo najevo; zejména z tvrzení žalobce, že si převod předmětných hospodářských budov rozmyslel (tedy, že původně jejich převedení zamýšlel), a z výslechu R. N., který s žalobcem uzavíral obdobně formulovanou smlouvu a po jejím uzavření se považoval za vlastníka předmětných hospodářských budov. Odvolací soud poukázal dále na skutečnost, že vůli převést vlastnické právo k předmětným hospodářským budovám projevili účastníci opakovaně. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1650/98 pak zdůraznil, že obsahuje-li smlouva text, podle kterého žalobce žalovanému „daruje veškeré hospodářské budovy“ stojící na konkrétně označeném pozemku – při současném prohlášení žalobce – dárce, že si darování později rozmyslel – nelze výkladem takto projevené vůle dojít k závěru, že žalobce ve skutečnosti úmysl bezplatně převést majetek neprojevil, ani k závěru, že se k bezplatnému převodu majetku chystal někdy v budoucnu, či že sice k bezplatnému převodu majetku došlo, avšak jeho předmětem nebyly hospodářské budovy na tomto konkrétním pozemku.
Dovolací soud má za to, tento postup nevybočuje z judikatorních intencí. Zároveň nešlo o dovolatelem namítané „nahrazování“ nebo „doplňování“ vůle. Výklad projevu vůle učiněný odvolacím soudem totiž směřoval jen k objasnění obsahu smlouvy, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Dochází-li k výkladu konkrétního smluvního ujednání, je konečné posouzení vždy závislé na individuálních okolnostech, jejichž zjištění a posouzení je primárně rolí nalézacích soudů. Jejich závěry by pak mohl dovolací soud zpochybnit pouze tehdy, pokud by úvahy soudů byly zjevně nepřiměřené. Takový závěr však učinit nelze. Odvolací soud se výkladem vůle účastníků zabýval a dospěl-li přitom k závěru pro žalobce nepříznivému, nelze jen z tohoto faktu usuzovat na vadnost jeho postupu či jeho závěrů.
Dále žalobce vytýkal nesprávnost zjištění projevu vůle smluvních stran. Sluší se připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000), uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002), uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Žalobce v dovolání zpochybňuje úvahu odvolacího soudu o tom, že žalobce a žalovaný jako strany smlouvy ze dne 23. 11. 2011 učinili předmětem převodu předmětné nemovitosti, a to bez podmínky společného převodu s dalšími nemovitostmi. Touto námitkou však žalobce zpochybňuje skutkový stav zjištěný nalézacími soudy; jeho přezkum je přitom v dovolacím řízení vyloučený (srov. §241a odst. 1 a contrario ), a proto se jí dovolací soud nemohl zabývat. V této souvislosti ostatně není řádně vymezena ani otázka přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Vzhledem k zamítavému rozhodnutí jsou navíc tyto návrhy zjevně bezdůvodné.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu