ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.687.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 687/2021-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Českomoravský cement, a.s. , se sídlem v Mokré-Horákově, Mokrá 359, IČO: 26209578, proti žalované Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. , se sídlem v Jílovišti, Strnady 136, IČO: 00020702, zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem v Praze 18, Košátecká 69/2, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 135/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 91 Co 155/2020
-314, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 15 C 135/2018-286, určil, že vlastnicí pozemků parc. č. 2971/2, 3022/7, 3022/25, 3022/27, 3022/30, 3022/57, 3022/113, 3027/95 a 3027/97 v k. ú. Radotín, je žalobkyně (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 91 Co 155/2020-314, v části výroku I ohledně určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 3022/25, 3022/27, 3022/30 a 3022/113 v k. ú. Radotín, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a v části výroku I ohledně určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 2971/2, 3022/57, 3027/95, 3027/97, 3022/7 v k. ú. Radotín, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
Proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž v daném případě se „jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu podle žalované dosud nebyla řešena – rozpor mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu v otázce práva hospodaření, držby, vydržení a dobré víry“. Žalovaná namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily právní vztah žalované a jejího právního předchůdce (státu) k pozemkům a jejich dobrou víru. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že žalobkyně dostatečně prokázala, že jejímu právnímu předchůdci svědčilo ke sporným pozemkům právo hospodaření. Nesouhlasí ani s tím, že na některé pozemky nebylo možné vztáhnout námitku žalované ohledně vydržení. Uvádí, že si odvolací soud protiřečí v odkazech na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně se jedná o rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4365/2010 týkající se práva hospodaření a dále pak rozhodnutí „27 Cdo 728/2000“ definující faktické ovládání věci. Dále namítá, že odvolací soud opomenul důkaz, který předložila žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně jakožto nabývací titul k předmětným pozemkům. Závěrem uvádí, že stát jakožto právní předchůdce žalované byl v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům a mohl je tedy v roce 2008 převést na žalovanou; dobrá víra má být podle žalované ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu vždy posuzována individuálně a se zřetelem ke všem skutečnostem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalované není přípustné již z toho důvodu, že v něm není dostatečně vymezeno, v čem žalovaná spatřuje naplnění jí uváděného předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná v úvodu dovolání uvádí, že přípustnost dovolání je v tomto případě dána na základě otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak již blíže nevymezuje, o jakou konkrétní právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, by se mělo jednat. V rámci vymezení tohoto předpokladu přípustnosti dovolání pouze v závorce doplňuje, že by mělo jít o rozpor mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu „v otázce práva hospodaření, držby, práva vydržení a dobré víry.“ Takto definovaná přípustnost dovolání (pokud by současně byla v dovolání dostatečně konkretizována, což v tomto případě není) by však spíše představovala některý z dalších předpokladů přípustnosti dovolání předpokládaný §237 o. s. ř., a sice by se mohlo jednat o přípustnost dovolání danou na základě právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tedy, že je napadené rozhodnutí v rozporu s touto judikaturou, čemuž částečně nasvědčuje další dovolací argumentace žalované), anebo o přípustnost dovolání danou tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně (tomu zase nasvědčuje formulace žalované z úvodu dovolání v rámci vymezení přípustnosti, kde žalovaná namítá „rozpor mezi rozhodnutími NS ČR v otázce práva hospodaření, držby, práva vydržení a dobré víry“).
Žalovaná však v dovolání výslovně uvedla, že přípustnost dovolání je v daném případě dána tím, že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 884/2017 (dostupné na www.nsoud.cz ), obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3977/2017, nebo ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5191/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Z obsahu dovolání žalované nicméně není jednoznačně patrné, o jakou konkrétní neřešenou otázku hmotného nebo procesního práva by se mělo v daném případě jednat, a žalovaná ani rámcově nenastínila jakoukoliv právní argumentaci, z níž by bylo možné dovodit, jakým způsobem by podle žalované měla být daná právní otázka vyřešena, a z jakého důvodu se žalovaná domnívá, že tuto otázku (na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno) odvolací soud vyřešil nesprávně. Nic z uvedeného z dovolání žalované vyčíst nelze, neboť není vůbec zřejmé, jakou konkrétní právní otázku má žalovaná na mysli.
Co se týče dalšího obsahu dovolání, dovolací soud je nucen pouze konstatovat, že celé podání žalované je spíše pouhou polemikou s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, s jehož závěry žalovaná nesouhlasí, navíc včetně částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týkajících se rušícího výroku II, který dovoláním nebyl [a s ohledem na §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. ani nemohl být] napaden, a tudíž ani nemůže být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Žalovaná v dovolání naznačuje několik právních otázek, v nichž spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem, jako např. posouzení dobré víry žalované a státu jakožto jejího právního předchůdce, nezohlednění námitky vydržení v případě žalované, posouzení práva hospodaření ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, otázku faktického ovládání věci jako jedné z podmínek vydržení atd. Žádná z těchto zmíněných otázek však v dovolání žalované nebyla blíže rozebrána, ale pouze nastíněna jako určitý námět na možný přezkum v rámci dovolacího řízení, ovšem bez jakékoliv další argumentace žalované. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že na řešení některých z těchto otázek toto rozhodnutí vůbec nebylo založeno (odvolací soud se např. vůbec nezabýval podmínkami vydržení a dobrou vírou žalované, neboť shledal, že dosud neuplynula vydržecí doba), případně se věcně týkaly rozhodnutí odvolacího soudu v části rušícího výroku II, který dovoláním nebyl napaden (faktické ovládání věci, případně rozporuplnost rozhodnutí odvolacího soudu v citované judikatuře dovolacího soudu – z nichž každá se týkala jiné části rozhodnutí a jiných pozemků), anebo se jednalo pouze o namítanou vadu řízení, kterou by však dovolací soud, i pokud by byla dána, mohl ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zohlednit pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (nezohledněný důkaz předložený žalobkyní jakožto nabývací titul ke sporným pozemkům).
Dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4565/2016, nebo ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V případě dovolání žalované to platí tím spíše, pokud z obsahu dovolání není jasně odvoditelný ani právní názor, resp. právní otázka, s jejímž řešením ze strany odvolacího soudu žalovaná polemizuje. Podstatou dovolání nemá být tendence dovolatele naznačit co nejvíce obecných námitek ve snaze, že se dovolací soud snad bude moci některou z nich v rámci dovolacího řízení zabývat či si bude schopen z takového naznačení přípustnost a důvody dovolání dovodit sám, nýbrž je nezbytné řádně vymezit, v jaké konkrétní právní otázce dovolatel spatřuje nesprávnost právních závěrů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a proč, a ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž vymezit, který z předpokladů přípustnosti má v tomto případě za splněný. Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalované po věcné stránce vůbec zabývat, neboť toto dovolání trpí vadami, pro které jej byl nucen bez dalšího odmítnout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu