ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.806.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 806/2021-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) T. B. , narozeného XY, bytem v XY, a b) L. L. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Sladkým, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/35, proti žalovaným 1) J. S. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) M. S. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o zdržení se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 60/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2021, č. j. 15 Co 258/2020-437, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2021, č. j. 15 Co 258/2020-437, se zamítá .
III. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci a) na nákladech dovolacího řízení 1 300,75 Kč a žalobci b) rovněž 1 300,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Petra Sladkého, advokáta se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/35.
IV. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci a) na nákladech dovolacího řízení 1 300,75 Kč a žalobci b) rovněž 1 300,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Petra Sladkého, advokáta se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/35.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 19 C 60/2017-400, uložil žalovaným povinnost zdržet se zásahů do věcného břemene práva chůze a jízdy - zatěžujícího pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (dále též „služebné pozemky“), zřízeného ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. XY, vše v obci a k. ú. XY, stavbou kovového sloupku na hranici pozemků parc. č. XY, resp. XY, parc. č.XY a parc. č. XY v k. ú. XY a odstranit kovový sloupek ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve vztahu k žalobci a) zamítl žalobu v části, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovaných zdržet se zásahů do věcného břemene - práva chůze a jízdy zatěžujícího služebné pozemky zřízeného ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XY, vše v obci a k. ú. XY stavbou kovového sloupku na hranici pozemků parc. č. XY, resp. XY, parc. č.XY a parc. č. XY v k. ú. XY, jakož i uložení povinnosti na odstranění sloupku (výrok II). Rovněž zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržovat se zásahů do věcných břemen práva chůze a jízdy zatěžujících služebné pozemky, zřízených ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XY a st. parc. č. XY, vše v obci a k. ú. XY, prorůstající vegetací z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a uložení povinnosti udržovat předmětnou vegetaci tak, že k zakrácení vegetace, nejméně na hranici pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, dojde s ohledem na vegetační období, vždy nejpozději k 31. 3. a k 30. 9. příslušného kalendářního roku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VII).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Co 258/2020-437, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, VI a VII potvrdil (výrok I). Ve výroku II jej změnil ve vztahu k žalobci a) tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se zásahů do věcného břemene práva chůze a jízdy zatěžujícího služebné pozemky, zřízeného ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XY, vše v obci a k. ú. XY, stavbou kovového sloupku na hranici pozemků parc. č. XY, respektive XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a odstranit kovový sloupek ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
Proti rozsudku odvolacího soudu mimo část výroku I, v níž odvolací soud potvrdil výroky III a VII rozsudku soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) Může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a založit své rozhodnutí na nových skutkových zjištěních, ačkoliv sám neprovedl žádné dokazování? V projednané věci se podle přesvědčení žalovaných ve vztahu k této otázce odvolací soud odchýlil například od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3704/2017 a 32 Odo 284/2003, neboť své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, ke kterým soud prvního stupně nedospěl, aniž by odvolací soud sám provedl jakékoliv dokazování. Tím zároveň odvolací soud porušil zásadu přímosti a dvojinstančnosti občanského soudního řízení.
2) Má v případě pochybností o rozsahu a sjednaném způsobu výkonu věcného břemene být obsah věcného břemene stanoven na základě aktuálních potřeb panujícího pozemku, nebo na základě toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly při jeho zřízení počítat a jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost v době zřízení, aniž by docházelo k poškození služebné nemovitosti? V projednané věci se podle přesvědčení žalovaných ve vztahu k této otázce odvolací soud odchýlil například od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1870/2018 nebo 22 Cdo 60/2008, protože potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II ho i změnil v neprospěch žalovaných na základě zjištění o aktuálních potřebách žalobců, nikoliv na základě toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly při zřízení věcných břemen počítat a jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovaly služebné pozemky v době zřízení věcných břemen. Těmito okolnostmi se naopak nezabýval a ani je pro účely rozhodnutí dostatečně nezjistil.
3) Vede obecné vymezení obsahu věcného břemene práva cesty k závěru, že je možné ho vykonávat jakýmikoliv dopravními prostředky, nebo se má v pochybnostech vyjít ze zásady, že povinný má být omezován spíše méně než více? V projednané věci se podle přesvědčení žalovaných ve vztahu k této otázce odvolací soud odchýlil například od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1870/2018, protože v situaci, kdy žalobci v rámci řízení nedoložili oprávnění služebné pozemky užívat k pohybu veškerými jimi požadovanými vozidly, vyšel ze stavu, jako by smlouvy počítaly s pohybem veškerých vozidel.
4) Představuje neoprávněný zásah do práv vyplývajících z věcného břemene jakékoliv omezení či změna možnosti výkonu služebnosti, nebo jen ty, které vedou k podstatnému ztížení nebo znemožnění výkonu služebnosti? V projednané věci se podle přesvědčení žalovaných ve vztahu k této otázce odvolací soud odchýlil například od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4491/2016, neboť se naprosto nezabýval mírou případného omezení možnosti výkonu práv vyplývajících z předmětných věcných břemen umístěním sloupku a její úměrností.
5) Je přípustné, aby se odvolací soud v rámci rozsudku nevypořádal se všemi tvrzeními stran sporu a judikaturou, na kterou strany sporu odkazovaly? V projednané věci se podle přesvědčení žalovaných ve vztahu k této otázce odvolací soud odchýlil například od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, protože se v rámci odvolání nevypořádal s řadou tvrzení žalovaných, jak budou uvedena níže (např. poškozování pozemku těžšími vozidly apod.), a neuvedl, v čem spatřuje soulad jím vydaného rozhodnutí s judikaturou, které se žalovaní dovolávali, a z jakého důvodu se k argumentaci žalovaných nepřiklonil. V napadeném rozhodnutí se nenachází jediný odkaz na judikaturu, kterou se odvolací soud ve věci řídil.
Žalovaní dále vymezují otázku, která podle nich dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena:
6) Je možné jednotlivé smlouvy o zřízení věcných břemen vykládat v souhrnu s jinými smlouvami a dovozovat z nich pro nositele oprávnění z jednotlivých smluv více práv, než jim smlouva, které jsou oni sami účastni, přiznává? Žalovaní jsou si vědomi nemožnosti takového výkladu, která ostatně podle jejich názoru je i důvodem stavu, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Jelikož ovšem odvolací soud své rozhodnutí zjevně vystavěl primárně na závěru, že jednotlivá věcná břemena „ve svém souhrnu vytvářela cestu“ a „vznikla jako ucelený systém“, a na podkladě toho pak dovozoval oprávnění pro jednotlivé smluvní strany různých smluv souhrnně, nezbývá jim, než předmětnou otázku předložit k rozhodnutí dovolacího soudu.
Žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil výrok I napadeného rozhodnutí, a to v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok I a VI rozsudku soudu prvního stupně. Dále, aby změnil výrok II napadeného rozhodnutí tak, že potvrdí výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a zrušil výroky III, IV a V napadeného rozhodnutí. Zároveň žádají o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I, V a VI a o vrácení věci k dalšímu řízení. Navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedli, že dovolání považují za nedůvodné. Žalovaní v něm toliko odkazují na svá předchozí vyjádření. Žalovaní znemožňují žalobcům výkon jejich práv vyplývajících z věcných břemen. Jde o šikanózní výkon vlastnického práva žalovaných – výstavbu sloupku odůvodňují nutností výstavby vrat k ochraně jejich majetku, vrata však již stojí o několik metrů dál. Předmětem řízení je posouzení, zda jednání žalovaných zasahuje do práv vyplývajících z věcných břemen, nikoliv zjišťování rozsahu věcných břemen (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1341/2014). Jako nepochybné v řízení vyšlo najevo, že výkon práva z věcného břemene je minimálně podstatně snížen, resp. v případě některých typů vozidel znemožněn, tudíž je žaloba důvodná. S návrhem na odklad vykonatelnosti nesouhlasí. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní pokládají otázku 1) „Může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a založit své rozhodnutí na nových skutkových zjištěních, ačkoliv sám neprovedl žádné dokazování?“
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Komentářová literatura (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 967) s poukazem na zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretuje §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. Shodně s akcentem na ústavněprávní souvislosti porušení uvedených procesních zásad vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Žalovaní především zpochybňují odůvodnění napadeného rozhodnutí, že věcná břemena zatěžující jednotlivé pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY „ve svém souhrnu vytvářela cestu, která navazovala na účelovou komunikaci na pozemku č. XY a vedla až k pozemku č. XY žalobce b).“ a závěr odvolacího soudu, že „všechna věcná břemena zjevně vznikla jako ucelený systém, společně vytvářela cestu mezi přilehlými zahradami, a věcné břemeno na pozemku č. XY mělo umožnit nájezd na pozemky č. XY a č. XY.“
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout do právního posouzení věci v případě posouzení otázky, pro jejíž řešení žádají žalovaní připuštění dovolání jakožto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Odvolací soud v této souvislosti nevyslovil žádné právní závěry promítající se do posouzení věcné důvodnosti nároku žalobců. Toliko při popisu existující situace pro komplexnost a zjevně pro dokreslení uvedl, že „kromě věcných břemen k pozemkům č. XY a č. XY tu bylo vytvořeno ještě věcné břemeno k trojúhelníkové části pozemku č. XY ve vlastnictví žalobce a). Všechna věcná břemena zjevně vznikla jako ucelený systém, společně vytvářela cestu mezi přilehlými zahradami a věcné břemeno na pozemku č. XY mělo umožnit nájezd na pozemky č. XY a č. XY.“
Dovolatelé v této souvislosti kladou k posouzení otázku, zda je „možné jednotlivé smlouvy o zřízení věcných břemen vykládat v souhrnu s jinými smlouvami a dovozovat z nich pro nositele oprávnění z jednotlivých smluv více práv, než jim smlouva, které jsou oni sami účastni, přiznává.“
Takové závěry však odvolací soud neučinil a neposuzoval jednotlivé smlouvy v souhrnu s ostatními smlouvami potud, že by jejich obsah vykládal nikoliv podle obsahu jednotlivých smluv, ale v souhrnu všech smluv. Je nepochybné, že pokud jsou postupně uzavírány jednotlivé smlouvy o zřízení věcných břemen, mohou mít jistou věcnou, časovou i obsahovou podobnost či souvislost, ale v daném případě nešlo o „výklad v souhrnu s jinými smlouvami“ tak, že by odvolací soud usuzoval na obsah sjednaných práv a povinností výhradně při zohlednění všech uzavíraných smluv ve svém souhrnu.
Současně dovolatelé v této souvislosti napadají i skutkové závěry odvolacího soudu. Bez ohledu na výše uvedené pak dovolací soud uvádí, že již soud prvního stupně v bodě 23. svého rozhodnutí k námitce žalobce a) uvedl: „Za této situace pak není možné se s vozem otočit a k tomu byla využívána plocha na pozemku p. č. XY před vraty, přičemž po výstavbě sloupku již toto není možné. V tomto smyslu vypověděla i svědkyně Š., která uvedla, že se jí zkomplikovala technicky možnost zajíždění k žalobci, neboť při návštěvách obvykle parkovala před vstupní bránou na pozemek p. č. XY či v jejím prostoru a nyní je nucena následně provádět složité couvací manévry s využitím služebných pozemků z důvodu nemožnosti využití k otočení automobilu pozemek p. č. XY.“ Ačkoliv soud prvního stupně nepovažoval námitku žalobce a) za důvodnou, z nastíněného skutkového stavu vycházel.
V tomto světle dovolací soud nepovažuje zpochybňované závěry odvolacího soudu za rozporné s pravidly o zjišťování skutkového stavu v odvolacím řízení, neboť se implicitně již z rozhodnutí soudu prvního stupně podává informace o využití pozemku parc. č. XY v souvislosti se služebnými pozemky. Na rozporovanou formulaci „ucelený systém věcných břemen“ je totiž třeba nahlížet jako na úvahu či hodnotící úsudek odvolacího soudu v rámci právního posouzení věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce a), aniž by k tomu provedl dokazování. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav tak, že oba žalobci mají ke svým pozemkům zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy po služebných pozemcích (k tomu srovnej bod 4 rozsudku soudu prvního stupně). Následně soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce tak, že do výkonu práva žalobce a) nemělo být nepřiměřeně zasaženo, a proto jeho žalobu zamítl, zatímco ve vztahu k žalobci b) tato míra měla být překročena, a jeho žalobě tak vyhověl. Odvolací soud vyšel ze stejných závěrů o skutkovém stavu, proto dokazování nemusel opakovat. Věc toliko odlišně právně hodnotil – dospěl k závěru, že za zjištěného skutkového stavu je nepřiměřeně zasahováno i do práva žalobce a). Z tohoto důvodu v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobce a) vyhověl.
Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v míře potřebné pro rozhodnutí a následně (bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) z tohoto skutkového stavu vycházel.
Namítaná zásada dvojinstančnosti pak byla již vývojem legislativy a judikatury překonána [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2079/2019 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z uvedené judikatury také vyplývá, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení.
Žalovaní dále pokládají otázku 2) „Má v případě pochybností o rozsahu a sjednaném způsobu výkonu věcného břemene být obsah věcného břemene stanoven na základě aktuálních potřeb panujícího pozemku, nebo na základě toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly při jeho zřízení počítat a jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost v době zřízení, aniž by docházelo k poškození služebné nemovitosti?“ K ní namítají, že v napadeném rozhodnutí absentuje zjištění, jaké užívání služebné pozemky umožňovaly a jaký způsob jejich užívání mohly strany předvídat.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Při určení rozsahu a způsobu výkonu věcného břemene, který nebyl určen právní skutečností, je třeba vyjít z toho, že tímto výkonem nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, případně nad míru, se kterou zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2010).
Odvolací soud dospěl v bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že ani jedna ze smluv, jimiž byla věcná břemena zřízena, neobsahovala bližší specifikaci druhu motorového vozidla, s nímž lze právo cesty realizovat, nebylo dohodnuto ani žádné omezení nebo vyloučení některého druhu či typu vozidel. Bylo tedy třeba vzít v úvahu úmysl stran při uzavření smluv, zohlednit hospodářský účel a potřebu panujících pozemků. Od počátku bylo smyslem a hospodářským účelem zřízení věcných břemen zajištění přístupu k rodinným domkům se zahradou, a to jak pěší chůzí, tak jízdou motorovými vozidly. Uvedené poměry se nezměnily po celou dobu existence věcných břemen, nemovitosti jsou stále užívány jako zahrady s rodinnými domy a stejný zůstal i obsah práv plynoucích z věcných břemen. Při daném účelu lze předpokládat, že obsluha nemovitostí vyžaduje i občasné použití větších vozidel, přívěsných vozíků a podobně, jak to obvykle u rodinných domů se zahradou bývá. Smlouvy o zřízení věcných břemen tento druh vozidel nevylučovaly, proto nezbylo než dojít k závěru, že jejich užití na služebných pozemcích bylo ze strany oprávněných možné.
Úvahu vztahující se k současné situaci učinil odvolací soud pouze pro dokreslení toho, že poměry existující v době zřizování věcných břemen byly shodné jako v době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, čímž jenom vysvětlil neměnnost obsahu a rozsahu sjednaných věcných břemen, která ale v žádném ohledu neposuzoval jenom podle stavu existujícího v době rozhodování odvolacího soudu.
Dovolací soud nepovažuje tento závěr za zjevně nepřiměřený. Soudy vyšly z toho, že ve smlouvách o zřízení věcných břemen absentovalo bližší vymezení jejich obsahu. Následně zvážily možný rozsah břemen. Odvolací soud zohlednil úmysl stran při uzavření smluv, hospodářský účel i potřebu panujících pozemků. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (zejm. občasné využívání cesty na služebných pozemcích k průjezdu většími vozidly). Dovolací soud se proto nemůže ztotožnit s námitkou žalovaných, že v napadeném rozhodnutí chybí zjištění, jaké užívání služebné pozemky umožňovaly a jaký způsob jejich užívání mohly strany předvídat.
Dovolání obsahuje obsáhlou polemiku prakticky se všemi závěry, které odvolací soud při výkladu smluv o zřízení věcného břemene učinil, a kritiku přijatých závěrů a hodnotících soudů. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že dovolatelé bez jakéhokoliv připuštění jejich podílu na vzniklé situaci přehlížejí, že výkladové postupy, které soudy byly nuceny činit, by v souladu s principem vigilantibus iura scripta sunt mohly být eliminovány přesným vymezením práv a povinností účastníků smluv o zřízení věcného břemene. Jestliže smlouvy takové přesné vymezení a konkretizaci neobsahují, je povinností soudů provést výklad smluv, při kterém je dán značný úvahový prostor pro formulaci závěrů přijatých při jejich výkladu, které podléhají případné korekci v dovolacím řízení pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, o kterou však v daném případě zjevně nejde.
Jestliže pak dovolání na řadě míst obsahuje odkaz týkající se „velkých vozidel“ navozující dojem, že soudy směřovaly k tomu, že žalobci mají prakticky neomezené právo využívat služebné pozemku zejména vozidly s vysokou hmotností, které je ztíženo instalací sloupku, pak na této úvaze není rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že ztížení výkonu věcného břemene je po instalaci sloupku dáno tím, že „vjezd na služebné pozemky je komplikovaný, možný pouze malými osobními vozy a se schopnostmi zkušeného řidiče.“ Tím akceptoval závěry soudu prvního stupně, podle kterých i běžná vozidla na dané pozemky zajedou jen s velkými obtížemi, provedení manévru zajíždění nelze hodnotit jako uživatelsky komfortní, ale vyžadující schopnosti zkušeného řidiče, přičemž některá vozidla na pozemky nezajedou vůbec (např. dodávková vozidla do 3,5 t, XY při běžně používaných středních a dlouhých rozvorech). Současně pak vyšel ze zjištění, že při výslechu znalce byly provedeny nájezdy do žalovanými vystavěné vjezdové brány, přičemž bylo zjištěno, že i vozidla, která znalec označil jako za určitých podmínek průjezdu schopná, např. vozidla typu XY, tuto míjí, přičemž ani na jedné straně není zachována komfortní (bezpečná) vzdálenost, znalcem určená na minimálně 50 cm. Dále vyšel ze znaleckých závěrů potud, že před umístěním sloupku nově uvažované brány umožňovalo bez zvýšených nároků na řidiče najetí většiny vozidel kategorií M1 a N1 včetně běžného přívěsu do 750 kg a rovněž vozidel N2; stav po umístění sloupku pak zásadně omezuje rozsah vozidel, se kterými je možné na pozemek č. XY najet.
Odvolací soud pak v této souvislosti pouze doplnil, že „obsluha nemovitostí vyžaduje i občasné použití větších vozidel, přívěsných vozíků a podobně, jak to obvykle u rodinných domů se zahradou bývá.“ S primárním závěrem, že po instalaci sloupku je ztížení výkonu věcného břemene dáno tím, že vjezd na služebné pozemky je komplikovaný i ve vztahu k malým vozidlům, pak dovolání nepolemizuje vůbec. Z uvedeného je zřejmé, že tím spíše by pak byl výkon věcného břemene výrazně ztížen i v případech občasného využití větších vozidel, přívěsných vozíků a podobně.
Žalovaní dále pokládají otázku 3) „Vede obecné vymezení obsahu věcného břemene cesty k závěru, že je možné ho vykonávat jakýmikoliv dopravními prostředky, nebo se má v pochybnostech vyjít ze zásady, že povinný má být omezován spíše méně než více?“
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Soudy vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce b) spolu s dalšími osobami občasně využívají služebné pozemky pro jízdu většími vozidly (srov. bod 24. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Na základě toho učinily právní závěr, že věcné břemeno v sobě zahrnuje „i občasné použití větších vozidel, přívěsných vozíků a podobně.“ Takový závěr není zjevně nepřiměřený, jak již bylo uvedeno ve vztahu k otázce 2), a ani z něj nelze vyvozovat, že by odvolací soud posoudil rozsah věcného břemene tak, že jej lze vykonávat jakýmikoliv dopravními prostředky a v jakékoliv frekvenci.
Žalovaní dále pokládají otázku 4) „Představuje neoprávněný zásah do práv vyplývajících z věcného břemene jakékoliv omezení či změna možnosti výkonu služebnosti, nebo jen ty, které vedou k podstatnému ztížení nebo znemožnění výkonu služebnosti?“
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud v bodě 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že sloupek brání oběma žalobcům v realizaci jejich práva cesty zcela stejně, protože oba jsou oprávněni vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni k celým pozemkům č. XY a č. XY a oba jsou, podle potřeby panujících pozemků a podle hospodářského účelu zřízení věcných břemen, oprávněni na tyto pozemky zajet motorovými vozidly, včetně občasného vjezdu větších vozidel nebo vozidel s vozíkem. Podle znaleckého posudku je ale po instalaci sloupku vjezd na služebné pozemky komplikovaný, možný pouze malými osobními vozy a se schopnostmi zkušeného řidiče. Odvolací soud dále uzavřel, že došlo k významnému ztížení nájezdu na cestu na pozemcích č. XY a č. XY, sloupek umístěný na hranici těchto pozemků podstatným způsobem ovlivnil kvalitu nájezdu i bezpečnost jízdního manévru. Současně odvolací soud uzavřel, že k posunu sloupku nebyl žádný rozumný důvod, ani z hlediska hospodářského, ani z hlediska bezpečnosti a ochrany majetku. Toto omezení se pak týká obou žalobců, neboť jim svědčí právo odpovídajícímu věcnému břemeni ve stejném rozsahu, oba mají jako vlastníci panujících pozemků právo užívat k chůzi a jízdě celé pozemky č. XY a č. XY a instalovaný sloupek jim ve výkonu tohoto práva brání stejným způsobem. Na základě těchto zjištění a úvah uzavřel, že jde o podstatné ztížení výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Odvolací soud tak neučinil naznačený závěr, že neoprávněný zásah do práv vyplývajících z věcných břemen představuje jakékoliv omezení či změna možnosti výkonu služebnosti, ale závěr, že právě jen podstatné ztížení výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Žalovaní dále pokládají otázku 5) „Je přípustné, aby se odvolací soud v rámci rozsudku nevypořádal se všemi tvrzeními stran sporu a judikaturou, na kterou strany sporu odkazovaly?“
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Ve vztahu k této otázce žalovaní v dovolání nevymezili, s jakými konkrétními tvrzeními a judikaturou se odvolací soud nevypořádal. V této obecné poloze je naznačená otázka v podobě tvrzené vady řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dále žalovaní pokládají otázku 6) „Je možné jednotlivé smlouvy o zřízení věcných břemen vykládat v souhrnu s jinými smlouvami a dovozovat z nich pro nositele oprávnění z jednotlivých smluv více práv, než jim smlouva, které jsou oni sami účastni, přiznává?“
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud po zvážení věci uvedl, že věcná břemena ke služebným pozemkům a k trojúhelníkové části pozemku parc. č. XY vznikla jako ucelený systém. Takový náhled dovolací soud považuje za hodnotící soud. Dovolacímu soudu však není patrné, z čeho žalovaní dovozují, že bylo žalobcům přiznáno více práv. Ostatně k této námitce se podrobně dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil výše.
Namítají-li dovolatelé nesprávný procesní postup při zjištění umístění předmětného sloupku, kdy měl odvolací soud bez dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Soud prvního stupně, jak vyplývá výslovně z výroku jeho rozsudku i z odůvodnění, vyšel z toho, že stavba kovového sloupku se nachází na hranici pozemků parc. č. XY, resp. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. Odvolací soud vyšel v odůvodnění svého rozsudku z toho (bod 19. odůvodnění rozsudku), že sloupek je umístěný na hranici pozemků parc. č. XY a XY s pozemky parc. č. XY a XY.
Namítají-li dále dovolatelé, že se odvolací soud nezabýval možností realizace práva výkonu věcného břemene přes celé zatížené pozemky, dovolací soud dodává, že z pohledu uplatněného žalobního nároku odvolací soud posuzoval ta jednání, která žalobci považovali za jednání bránící ve výkonu práva věcného břemene a ve vztahu k nimž formulovali žalobní požadavek. Jestliže by snad nebylo možné realizovat výkon věcného břemene i na jiné části služebného pozemku, pak se soudy při vylíčení rozhodujících skutečností těmito okolnostmi nezabývaly zjevně proto, že je sami žalobci neučinili předmětem řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu