ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.890.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 890/2021-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně IMPOWER FINANCE, a. s. , IČO: 25741845, se sídlem v Praze 6, Wolkerova 24/3, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalovaným 1) ASDP Bohemia a. s. , IČO: 26144301, se sídlem v Praze 1, Malostranské nábřeží 558/1 a 2) M. V. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Želivského 2385/11, o nahrazení projevu vůle pro porušení předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 344/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 14 Co 172/2020-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení 3388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Ing. Daniely Rybkové, advokátky se sídlem v Praze 3, Želivského 2385/11.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 15 C 344/2018-104, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 1) uzavřít smlouvu o převodu spoluvlastnických podílů na pozemcích p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, jejíž znění učinila součástí žalobního návrhu, in eventum o nahrazení projevu vůle žalovaného 2) uzavřít smlouvu stejného znění (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení 21 182 Kč (výrok II) a žalovanému 2) 16 342 Kč (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 14 Co 172/2020-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II a III změnil potud, že výše náhrady nákladů řízení činí 14 036 Kč resp. 9 317 Kč; jinak v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání opírá „o nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, a to konkrétně nesprávného výkladu institutu předkupního práva, a navíc institut předkupního práva prošel změnami, kdy byl nejprve novým občanským zákoníkem – zákonem č. 89/2012 Sb., zrušen a později opětovně od 1. 1. 2018 zaveden. Těmto legislativním změnám, a to i s přihlédnutím k situaci, že institut předkupního práva existoval v předchozím občanském zákoníku – v zákoně č. 40/1964 Sb., odpovídají také neustálené a měnící se rozhodovací praxe dovolacího soudu, který v dovoláním napadeném rozhodnutí vycházel z nikoliv platné právní úpravy určené od 1. 1. 2018, ale použil ke své vadné právní argumentaci i některá rozhodnutí učiněná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., aniž přihlédl k tomu, že tato právní úprava není totožná s úpravou podle nového občanského zákoníku – zákonem č. 89/2012 Sb.“ Obsahem podaného dovolání jsou pak zejména námitky, že cílem žalovaných bylo „obejití“ institutu předkupního práva. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila a žalovaný 2) nepovažuje dovolání za přípustné. Podle něj dovolatelka pouze obecně konstatuje neustálenou judikaturu dovolacího soudu s ohledem na měnící se právní úpravu, což je však z hlediska přípustnosti dovolání zcela nedostatečné. Nesouhlasí ani s jejím tvrzením, že cílem žalovaných bylo obejít institut předkupního práva. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Jestliže dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně výkladu institutu předkupního práva, pak zjevně nedostála formálním náležitostem dovolání, jež jsou na ni kladeny §237 o. s. ř. Tvrzené nesprávné právní posouzení věci je totiž dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv důvodem přípustnosti dovolání. K řádnému vymezení přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje ani výtka, že cílem žalovaných bylo obejití institutu předkupního práva, nebo že odvolací soud vycházel z nikoliv platné právní úpravy účinné od 1. 1. 2018, ale použil ke své vadné právní argumentaci i některá rozhodnutí učiněná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, aniž přihlédl k tomu, že tato právní úprava není totožná s úpravou podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud posoudil otázku předkupního práva v souladu s právní úpravou účinnou v době namítaného porušení předkupního práva, i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V nyní posuzované věci žalobkyně uplatnila u soudu nárok z titulu porušení jejího předkupního práva kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými dne 19. 6. 2018. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že institut předkupního práva mezi spoluvlastníky nemovité věci, upravený ve shora uvedené podobě v §1124 o. z. v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, tedy i v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými, měl věcně právní povahu a byl prostředkem omezujícím právo spoluvlastníka v jeho dispozici s majetkem v tom smyslu, že spoluvlastnický podíl musel přednostně nabídnout všem zbývajícím spoluvlastníkům, vyjma převodu osobě blízké. Protože druhý žalovaný byl v době uzavření smlouvy jediným akcionářem a předsedou představenstva první žalované, zabýval se odvolací soud otázkou, zda vůbec v projednávané věci žalobkyni předkupní právo vzniklo. Podrobně vysvětlil, že je i nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu k vymezení pojmu osoby blízké a poukázal na závěry vyplývající z rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1836/2003, ve kterém dospěl k závěru, že vkládá-li podílový spoluvlastník svůj spoluvlastnický podíl do společnosti s ručením omezeným, jejímž je společníkem, jde o převod spoluvlastnického podílu osobě jemu blízké a ostatním podílovým spoluvlastníkům předkupní právo nevzniká (Ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 449/04, odmítnuta). Odvolací soud se proto podrobně zabýval personálním a majetkovým propojení obou žalovaných a dospěl k závěru, že na žalované je třeba nahlížet jako na osoby sobě navzájem blízké podle §22 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136). S ohledem na uvedené závěr odvolacího soudu, že předkupní právo žalobkyně nebylo porušeno, v dovolacím přezkumu obstojí.
Dovolatelka výslovně uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy napadá i výroky odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu