ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1217.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1217/2021-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně FinConsulting Czech Republic, s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Skalecká 357/17, identifikační číslo osoby 27403726, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti žalované Konzultační a poradenská společnost, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Neklanova 80/3, identifikační číslo osoby 26420911, zastoupené Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení částky 182.390 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 124/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 13 Co 224/2020-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 22 C 124/2018-124, zamítl žalobu o zaplacení částky 182.390 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil co do úroku z prodlení z částky 10.000 Kč od 29. 5. 2015 do zaplacení a z částky 1.010 Kč od 15. 6. 2015 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 182.390 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti druhému a třetímu výroku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, když provedl důkaz, který soud prvního stupně důvodně nepřipustil, neboť byl předložen až po koncentraci řízení, a že tedy odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou koncentrace dle ustanovení §118b o. s. ř. ve spojení s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř. Dle dovolatelky odvolací soud porušil rovněž zásadu neúplné apelace, když vyzval žalobkyni k dalšímu doplnění tvrzení a důkazů a tyto důkazy provedl, aniž respektoval, že takový postup nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.
Námitky dovolatelky ohledně porušení zásady koncentrace řízení a zásady neúplné apelace však přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolatelka touto argumentací nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž jde o námitky nesprávného procesního postupu soudu, tj. vad řízení. Námitky vad řízení, v jejichž rámci není předložena otázka procesního práva řešená odvolacím soudem, kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), a přípustnost dovolání tudíž samy o sobě založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přitom stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což v nyní projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 32/2020, či ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3673/2020).
Stejný závěr se týká i dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku nedostatečného odůvodnění.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu