ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1454.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1454/2021-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. V. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem Bartošova 1660/16, 750 02 Přerov, proti žalované První jesenické farmě - středisko praktického vyučování s.r.o. , se sídlem Horní Heřmanice 47, 790 57 Bernartice, IČO 03400212, zastoupené Mgr. Hanou Mikuleckou, advokátkou se sídlem Fügnerova 287, 503 51 Chlumec nad Cidlinou, o zaplacení 67 027,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 103 C 74/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 75 Co 216/2020-244, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 75 Co 216/2020-244, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 5. 2020, č. j. 103 C 74/2016-193, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 67 027,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 67 027,38 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení; výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů před soudy obou stupňů částku ve výši 117 360,70 Kč a výrokem III. stanovil povinnost žalované zaplatit státu – České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 977,50 Kč.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalované doplacení zbytku kupní ceny ve výši 67 027, 38 Kč na základě kupní smlouvy ústně uzavřené mezi účastnicemi dne 31. 5. 2016. Nesdílel závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nedodala předmět koupě řádně, a to s odůvodněním, že tříkolky s nástavbou s mrazící deskou na výrobu zmrzliny vykazovaly vady spočívající v nemožnosti vyrábět zmrzlinu při vnějších teplotách přesahujících 30°C. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně při právním posouzení věci pominul skutkové zjištění vyplývající z předsmluvních požadavků na výrobu tříkolek (e-mail žalované ze dne 3. 3. 2016), a to umístit do tříkolek mrazící desku konkrétního výrobce s uvedením odkazu http://www.mrazicidesky.cz/cs/gemini , a především požadavek žalované, že tříkolky s mrazící nástavbou mají sloužit k přípravě zmrzliny z čerstvého ovoce a smetany přímo před očima zákazníků na různých venkovních i vnitřních akcích (e-mail žalované adresovaný žalobkyni ze dne 21. 3. 2016), kdy žalovaná žádným způsobem nevznesla požadavek na to, že zmrzlinu bude třeba vyrábět i při teplotě vnějšího prostředí vyšší 30°C. Musela si být přitom vědoma, že jí požadovaný a výslovně odkazovaný výrobce mrazících desek nevyrábí mrazící desky fungující i při teplotách nad 30°C. Odvolací soud proto dovodil, že nebylo povinností žalobkyně upozorňovat žalovanou na skutečnost, že požadované mrazící desky jsou funkční jen při omezených venkovních teplotách. Provozování tříkolek s mrazící deskou v tropických dnech nelze považovat za automaticky předpokládanou vlastnost. Taková vlastnost by musela být žalovanou výslovně vymíněná. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně při sestavování tříkolek nejednala v rozporu s §2012 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a žalobkyně neodpovídá za to, že jí dodané tříkolky nefungují při výrobě zmrzliny při teplotách nad 30°C. Žalovaná tedy nemohla účinně odstoupit od smlouvy pro vady dodaných tříkolek a je povinna doplatit dosud nezaplacený zbytek sjednané kupní ceny v žalované výši, společně s úroky z prodlení (§1970 o. z.). Odvolací soud nezpochybnil, že žalované mohla vzniknout nějaká škoda v důsledku pozdního dodání tříkolek, ale z obsahu spisu nebylo možno učinit zjištění, že by žalovaná požadovala po žalobkyni náhradu škody z pozdního dodání věci, takový nárok se nestal splatným, tudíž jej nelze ani započítat vůči nároku uplatněného žalobou. S ohledem na přijatý právní závěr se již nezabýval posouzením reklamace tříkolek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci a s odkazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) má za to, že se odvolací soud v řešeném případě nedostatečně vypořádal s řešením právních otázek, měl je posoudit jinak a zároveň se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe v obdobných věcech, přičemž zcela rezignoval na řádné prověření okolností a skutečností řešeného případu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku týkající se bezvadného plnění. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by internetovým odkazem na výrobce mrazících desek označila konkrétní mrazící desku. Zdůraznila, že bylo povinností žalobkyně, aby upozornila žalovanou na případnou nevhodnost vybraných mrazících desek. Odvolacímu soud vytýká, že se nezabýval uplatněnou reklamací tříkolek, ignoroval její odstoupení od smlouvy a nesprávně posoudil otázku započtení pohledávek. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem – účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání však žalovaná nedostála, jestliže pouze uvedla, že odvolací soud měl právní otázku vadného plnění posoudit jinak. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání nesplňuje ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud při posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
Námitky dovolatelky, týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, směřující do vad řízení, rovněž neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, což brání dovolacímu soudu v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu