ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.162.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 162/2021-765
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Moje právo s.r.o. , se sídlem v Prostějově, Plumlovská 4167/18, identifikační číslo osoby 05924723, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) Dobrá mysl, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 44847220, a 2) TOMSTA Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 02377454, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, o zaplacení částky 632 544 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 132/2007, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 Cm 284/2019-728, 4 Cm 285/2019, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaných vydání bezdůvodného obohacení ve výši 632 544 Kč s příslušenstvím, které právní předchůdce žalobkyně zaplatil žalované 1) nad rámec sjednané ceny za dílo (zařízení prodejny „Bauspezi“ v Prostějově včetně montáže vybavení), a tedy bez právního důvodu. Žalovaná 1) se bránila námitkou, že sjednaná cena díla ve výši 4 830 509 Kč neobsahovala daň z přidané hodnoty, a právním důvodem pro uhrazení sporné částky bylo právě placení uvedené daně.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 42 Cm 132/2007-617, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni částku 519 431 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 113 113 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Doplňujícím usnesením ze dne 10. 9. 2019, č. j. 42 Cm 132/2007-650, soud prvního stupně uložil účastníkům řízení povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně i žalovaných 1) a 2) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ohledně společného závazku žalovaných jej doplnil tak, že v rozsahu plnění žalované 1) zaniká závazek žalované 2) (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil rozsudek soudu ve výroku II tak, že žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni částku 113 113 Kč s příslušenstvím, přičemž v rozsahu plnění žalované 1) zaniká závazek žalované 2) (výrok II napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky řízení (výrok III napadeného rozhodnutí) a o nákladech státu (výrok IV napadeného rozhodnutí).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností ODU, s.r.o., identifikační číslo osoby 25335804) a žalovanou 1) byla v době mezi 15. 5. 2002 a 4. 7. 2002 uzavřena ústní smlouva o dílo, přičemž k definitivnímu ujednání o jejích podstatných náležitostech došlo až při podpisu předávacího protokolu dne 4. 7. 2002, kdy bylo dílo dokončeno a žalované 1) vzniklo právo na zaplacení ceny díla. Odvolací soud připomněl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, představovaného rovněž jeho rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, jež byl vynesen v dřívějším řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) ohledně téže sporné částky, žádný předpis neopravňuje zhotovitele k jednostrannému navýšení dohodnuté ceny díla o daň z přidané hodnoty, pokud mezi účastníky nebylo sjednáno jinak. Na základě výkladu projevů vůle obou stran smlouvy dospěl odvolací soud k závěru, že v projednávané věci mezi účastnicemi nedošlo uzavření dohody umožňující žalované 1) navýšit sjednanou cenu díla 4 830 569 Kč také o DPH. Smlouva označená jako „kupní“, podepsaná účastnicemi dne 15. 5. 2002, vůbec nevznikla, jelikož písemné objednávky předpokládané v čl. II smlouvy, jimiž měl být předmět koupě konkretizován, nikdy nebyly učiněny a chyběl tak konsensus stran ohledně předmětu koupě (§409 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“). Pravost listiny „Splátkový kalendář z 1. 10. 2002“ byla podle závěru odvolacího soudu žalobkyní v řízení úspěšně popřena. Listina označená jako uznání závazku ze dne 13. 5. 2003 by podle odvolacího soudu – ani v případě své pravosti – žádnou dohodu účastníků o možnosti navýšení dohodnuté ceny díla o daň z přidané hodnoty také neprokazovala, neboť se jednalo o jednostranný právní úkon. Odvolací soud proto uzavřel, že sjednaná cena díla ve výši 4 830 569 Kč byla částkou konečnou, zahrnující v sobě také daň z přidané hodnoty. Soud prvního stupně však pochybil, považoval-li částku 113 113 Kč hrazenou žalobkyní žalované 1) za placení úroků z prodlení; podle odvolacího soudu i tato částka představovala bezdůvodné obohacení žalované 1), neboť o dohodě účastnic o úroku ze zůstatku splátek obsažené ve splátkovém kalendáři z 1. 10. 2002 nelze (vzhledem k jeho nepravosti) hovořit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v daném výroku změnil a žalobkyni přiznal žalobou uplatněný nárok v plném rozsahu.
Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu jeho výroků I a II) napadly žalované 1) a 2) včasným dovoláním. Podle dovolatelek odvolací soud nesprávně vyložil projevy vůle účastníků, když dospěl k závěru, že mezi stranami nedošlo k uzavření dohody o navýšení ceny díla o daň z přidané hodnoty, čímž se odchýlil od dovolatelkami označené judikatury. Odvolací soud podle dovolatelek rovněž nesprávně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, přičemž v něm řešenou otázku navýšení ceny o daň z přidané hodnoty je podle dovolatelek nutné posoudit jinak. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelky spatřují rovněž v závěru přijatém soudy obou stupňů, podle nichž písemná smlouva ze dne 15. 5. 2002 nebyla uzavřena, neboť soudy se v tomto ohledu odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které je kromě písemného znění smlouvy nutno vycházet také z dalších okolností uzavření smlouvy, jež vyšly v řízení najevo. Dovolatelky dále odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od judikatury ohledně provádění a hodnocení důkazů, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nesprávně hodnotil znalecký posudek, když jeho závěry neověřil jinými důkazy, příp. nepřistoupil k výslechu znalce. Odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i v tom, že se nezabýval alternativními právními kvalifikacemi zjištěného skutkového stavu, tedy zda placením sporné částky nad rámec ceny uvedené v předávacím protokolu nedošlo k uznání závazku žalobkyně zaplatit žalovaným cenu díla včetně daně z přidané hodnoty; odvolací soud tím zasáhl do práva na spravedlivý proces žalovaných. Dovolatelky proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu výroků I a II zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatelek, že otázka navýšení ceny díla (kupní ceny) o daň z přidané hodnoty, jež byla Nejvyšším soudem posouzena v jeho rozsudku ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, má být dovolacím soudem posouzena jinak, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty. Podle §448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o daň z přidané hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010). Jak vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, rozsudek ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004, rozsudek ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, či usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), je třeba důsledně odlišovat dva vztahy: vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či zda ze smlouvy plyne, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení daňe z přidané hodnoty státu na kupujícího. Od této své rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod se jakkoliv odchylovat, přičemž dovolání nepřináší pro takovou judikaturní odchylku ani jakékoliv přiléhavější argumenty. Pro úplnost Nejvyšší soud pak podotýká, že od uvedené rozhodovací praxe se neodchýlil ani odvolací soud, jestliže v projednávané věci považoval za stěžejní zjištění, zda mezi účastnicemi vznikl závazek žalobkyně zaplatit vedle ceny díla také daň z přidané hodnoty.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další dovolatelkami vymezená otázka napadající závěr odvolacího soudu ohledně „neplatnosti“ (správně neuzavření) písemné kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2002 a s ní spojené odkazy na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Z obsahu spisu a dovolání vyplývá, že dovolatelky usilují o zvrácení závěru o neuzavření písemné smlouvy ze dne 15. 5. 2002, neboť podle nich skutečnost, že v čl. VI uvedené smlouvy byla konečná cena zakázky stanovena ve výši 4 110 586 Kč „bez DPH“, svědčí jejich právní argumentaci. Podle již citované judikatury (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010) však pro posouzení nároku prodávajícího (resp. zhotovitele) není podstatné, zda kupní cena (resp. cena díla) zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, nýbrž je nutno zkoumat, zda došlo k dohodě o povinnosti kupujícího (resp. objednatele) hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky, což však z uvedené listiny nevyplývá. Pro posouzení nároku žalobkyně je proto irelevantní, zda písemná kupní smlouva ze dne 15. 5. 2002, resp. její ujednání o výši ceny zakázky, byla uzavřena platně, neboť odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech dovolatelek nijak příznivě projevit, což činí jejich dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelky dále namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil projevenou vůli stran ve vztahu k možné dohodě o navýšení ceny díla o daň z přidané hodnoty, neboť nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem (zejm. k následnému chování stran) a uzavřel, že taková dohoda nevyplývá z textu předávacího protokolu a nad rámec textu se již obsahem smlouvy odmítl zabývat. Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud existenci dohody o zaplacení daně z přidané hodnoty právním předchůdcem žalobkyně zkoumal i s ohledem na další v řízení provedené listinné důkazy a hodnotil ji rovněž z hlediska celkových výsledků provedeného dokazování (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedená námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a jako taková nemůže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že samotné hodnocení důkazů (včetně hodnocení znaleckého posudku) ústící v závěr o zjištěném skutkovém stavu a opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou potvrzenými pravidly výkladu projevů vůle (ke kterým se v napadeném rozhodnutí i přihlásil – srov. bod 18 jeho odůvodnění), jestliže přihlédl rovněž k dalším okolnostem daného případu, jež vyšly najevo v průběhu dokazování. Za „zavádějící výkladový formalismus“ a porušení práva na soudní ochranu dovolatelek pak podle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat pouhou skutečnost, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům odlišným od těch, na nichž trvaly dovolatelky.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelek směřující proti závěru odvolacího soudu, že z jednání stran nebyla zjištěna jejich vůle uzavřít dohodu o zaplacení daně z přidané hodnoty, neboť dovolatelky takto ve skutečnosti napadají skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterého dohoda o navýšení ceny díla o daň z přidané hodnoty nebyla uzavřena. Nejvyšší soud v minulosti vysvětlil, že závěr o tom, zda byla projevena vůle a co bylo obsahem takového projevu z hlediska faktického, tj. co bylo napsáno, řečeno či vyjádřeno jinak než slovy, je závěrem skutkovým. Právními závěry jsou až posouzení, zda jde o právní úkon (zda zjištěný projev vůle vyhovuje definici upravené v §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014), a též závěr o tom, jaká práva a jaké povinnosti z právního úkonu vyplývají, neboť jde o výsledek interpretace právního úkonu, která je též součástí právního posouzení (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, či rozsudek ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). Správnost skutkových zjištění učiněných v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud dovolatelky považují dovolání přípustné pro řešení otázky, zda zaplacením částky 519 431 Kč nad rámec ceny díla uvedené v předávacím protokolu došlo ze strany žalobkyně k uznání jejího závazku zaplatit cenu včetně daně z přidané hodnoty, nemůže jim Nejvyšší soud ani zde přisvědčit. Uznání závazku zakládá vyvratitelnou domněnku existence závazku v době uznání (§323 odst. 1 obch. zák.) a jeho důsledkem je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Vyjde-li však v řízení najevo, že v době uznání závazku uznaný závazek neexistoval, nemůže se uplatit vyvratitelná domněnka, že v době uznání tento závazek trval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3440/2009). V projednávané věci dospěl odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou k závěru, že závazek písemně uznaný žalobkyní dne 13. 5. 2003 zanikl zaplacením ceny díla ke dni 22. 7. 2003, a domněnka dle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se tak nemůže uplatnit. Řečeno jinak, platbami provedenými žalobkyní po dni 22. 7. 2003 nemohlo ke konkludentnímu uznání závazku dojít, neboť tento závazek již v uvedené době neexistoval (zanikl zaplacením). Ani tato otázka tak není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Konečně namítají-li dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami či s navrženými důkazy, odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se provádění a hodnocení důkazů, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevyslechl znalce, vytýkají tím odvolacímu soudu ve skutečnosti vady řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přitom vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalovaných 1) a 2) směřující proti výrokům I a II napadeného rozsudku dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu