ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1675.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1675/2021-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GOLC OIL a.s. , se sídlem Světice 191, okres Praha-východ, PSČ 25101, IČO 25728776, zastoupené JUDr. Janem Švehlou, advokátem se sídlem Wiedermannova 1405/2, 158 00 Praha, proti žalované ORLEN Unipetrol RPA s.r.o. (dříve ORLEN Unipetrol RPA s.r.o.), se sídlem Litvínov - Záluží 1, PSČ 43670, IČO 27597075, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 1/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 203/2020-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 203/2020-112, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2020, č. j. 2 Cm 1/2019-85, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal odůvodněnou žalobu na zrušení rozhodčího nálezu z žalobkyní označeného důvodu uvedeného v §31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“), v níž žalobkyně namítala, že rozhodčí soud učinil nesprávné skutkové a právní závěry, zejména ohledně věcné legitimace žalované. Oba soudy shodně dovodily, že soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost závěru rozhodčího soudu a odvolací soud neshledal, že by žalující straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, kdy z celého průběhu rozhodčího řízení se podává, že žalobkyně měla možnost navrhovat důkazy a vyjadřovat se k navrženým důkazům.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatelka namítá, že oba soudy nesprávně posoudily otázku aktivní a pasivní legitimace a nevzaly v úvahu, že rozhodčí soud vydal rozhodčí nález pouze na základě žalovanou tvrzeného a nikoliv však prokázaného stavu věcné legitimace účastníka a nevypořádal se řádně s námitkami a argumentací žalobkyně.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání. Má za to, že oba soudy správně posoudily otázku věcné legitimace účastníků.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobkyně nijak konkrétně nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, neboť požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalobkyně ovšem v dovolání projevila pouze nesouhlas s právním posouzením věci, zejména k posouzení aktivní a pasivní věcné legitimace. Nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání tedy patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatelka nevymezila, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalobkyně ani nevymezila ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení věci dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Námitky dovolatelky k procesním nedostatkům řízení u obou soudů a nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci jsou námitkami směřujícími do konkrétních vad řízení (nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud) a takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem). Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tzn. I ve výroku o nákladech řízení, pak ve vztahu k tomuto výroku soudu žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu