ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1830.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1830/2021-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně COMPAG MLADÁ BOLESLAV s.r.o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Vančurova 1425, PSČ 293 01, IČO 47551984, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalované GEOSAN GROUP a.s. , se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, IČO 28169522, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, PSČ 170 00, o zaplacení částky 111 192 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 183/2015, o dovolání žalované a dovolání původní žalované DOB CONSTRUCTION a.s. , se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, PSČ 170 00, IČO 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, PSČ 170 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 4 Cmo 30/2021-463, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2021, č. j. 49 Cm 183/2015-438, připustil, aby na místo dosavadní žalované DOB CONSTRUCTION a.s., se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, PSČ 170 00, IČO 25671464, vstoupila do řízení společnost GEOSAN GROUP a.s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, IČO 28169522.
K odvolání žalované a původní žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 4 Cmo 30/2021-463, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy takto rozhodly o návrhu podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který žalobkyně odůvodnila tím, že původní žalovaná prodala část svého závodu společnosti GEOSAN GROUP a.s., přičemž se tak podle §2177 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), stala věřitelem pohledávek a dlužníkem dluhů, které k závodu náleží. Smlouvu o prodeji části závodu předložily na základě rozhodnutí soudu podle §129 odst. 2 o. s. ř. obě smluvní strany, podle žalobkyně jde však o pouhé torzo takové listiny, protože neobsahuje přílohy, které společnosti podle svých vyjádření nemají k dispozici, a které by mohly jednoznačně definovat předmět převodu. Žalobkyně nicméně vychází z dokumentů založených ve spise, podle nichž byl projekt, o který ve sporu jde, od samého počátku součástí části závodů s názvy „Závod pozemních staveb“, popřípadě „Projekty výrobního ředitele“, které smlouvou převedeny byly. Zdůrazňuje, že ze jmění, které převodem závodu přechází na nabyvatele podle §2175 o. z., nelze vyloučit dluhy (§2177 o. z.), natož pak je převést do samostatného závodu („Závod strategických zakázek“) a tvrdit, že dluhy na nového nabyvatele nepřešly. Žalobkyně je proto přesvědčena, že GEOSAN GROUP, a.s., se stala dlužníkem pohledávek a původní žalovaná za tyto pohledávky podle §2177 odst. 1 věty druhé o. z. ručí. Obě společnosti jsou tedy pasivně legitimovány.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že byla prokázána existence skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiný subjekt. Byla předložena smlouva o prodeji části závodu mezi původní žalovanou a společností GEOSAN GROUP, a.s., s níž je (obecně vzato) spojen přechod pohledávek a dluhů z prodávajícího na kupujícího (§2177 odst. 1 o. z.). Bylo tedy prokázáno naplnění formálních podmínek, tj. že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že k ní došlo po zahájení řízení a že je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda dluh podle žalobkyní označené právní skutečnosti na společnost GEOSAN GROUP, a.s., skutečně přešel, se již netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale pasivní legitimace ve sporu, tj. otázky, kterou musí soud posoudit v rámci rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010).
Současně nepřitakal námitkám žalované a původní žalované, jejichž prostřednictvím vytýkaly soudu prvního stupně nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí a současně zásah do procesních práv v souvislosti s nezasláním návrhu podle §107a o. s. ř. k vyjádření. V této souvislosti poukázal odvolací soud na to, že v případě rozhodnutí procesní povahy lze při rozhodnutí o odvolání proti němu směřujícího vycházet nejen z obsahu rozhodnutí, nýbrž také z obsahu spisu. Z něj přitom vyplývá, že z něhož se podává, že okolnosti prodeje části závodu a s tím související okruh účastníků řízení na straně žalované se řeší již několik let. K návrhům žalobkyně opřeným o totožné argumenty, jako návrh současný, se žalovaná i původní žalovaná v průběhu řízení opakovaně vyjadřovaly. Byť tedy soud prvního stupně skutečně nezaslal před svým rozhodnutím návrh podle §107a o. s. ř. k vyjádření žalované straně, vzhledem k průběhu řízení nelze dovodit, že by tím zasáhl procesní práva žalované či původní žalované, neboť obě dobře znají stanovisko žalobkyně ke smlouvě o prodeji části závodu i její názor na hmotněprávní i procesní důsledky s ní spojené, přičemž se k němu několik let konzistentně vyjadřují.
Odvolací soud tedy z uvedených důvodů usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná i původní žalovaná (společnost DOB CONSTRUCTION a.s.) dovolání.
Původní žalovaná považuje dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž konkrétně má za to, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe odchýlil tím, že:
a) dovodil, že způsobilost Smlouvy o prodeji části závodu mít za následek přechod údajných pohledávek žalobkyně na žalovanou musí být posuzována až v rámci rozhodnutí o věci samé, nikoliv v rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř.;
b) potvrdil, že soud prvního stupně nezasáhl do procesních práv původní žalované tím, že ji neumožnil vyjádřit se k návrhu žalobkyně;
c) shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dostatečně odůvodněno.
Původní žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrhu žalobkyně nevyhoví, případně navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání takřka totožného obsahu, jeho přípustnost však staví ve smyslu §237 o. s. ř. také na předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Nad rámec námitek uplatněných v dovolání původní žalovanou výše vymezených pod body a) a c), tak předkládá otázku „zda má soud povinnost umožnit účastníkovi, který má na základě návrhu podle §107a o. s. ř. vstoupit do řízení na stranu žalovanou, vyjádřit se k podanému návrhu“, jakožto otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a procesní práva dovolatelek nebyla postupem soudů zkrácena. Žalobkyně navrhla, aby dovolání byla odmítnuta.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním původní žalované. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Původní žalovaná svou argumentací předně brojila proti závěru odvolacího soudu o tom, že otázku, zda dluh podle žalobkyní označené právní skutečnosti na žalovanou skutečně přešel, soud musí posoudit až v rámci rozhodnutí o věci samé. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 760/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003. Při rozhodování o návrhu podle §107a o. s. ř. pak z ustálené rozhodovací praxe podle původní žalované vyplývá, že žalobce musí prokázat, že skutečně nastala určitá právní skutečnost, že s touto skutečností právní předpisy obecně spojují přechod práv a povinností a že tato právní skutečnost je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod práv a povinností. Podle mínění původní žalované měl soud i bez většího dokazování zjistit, že Smlouva o převodu části závodu byla platně uzavřena, přičemž jejím předmětem nebyl převod údajných pohledávek žalobkyně.
Touto argumentací však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při zkoumání podmínek, za nichž lze vyhovět návrhu na vstup nabyvatele práva nebo povinnosti do řízení na místo dosavadního účastníka ve smyslu §107a o. s. ř., od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud již ve svých usneseních ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva (či povinnosti) vstoupil do řízení na jeho místo [či na místo žalovaného (§107a o. s. ř.)], soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva či povinnosti, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva či povinnosti. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva (žalovaný tvrzené povinnosti), popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo (povinnost) přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé. Z týchž důvodů se nezabývá ani otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem.
Nejvyšší soud již také v minulosti dospěl k závěru, že přecházejí-li podle ustanovení §477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, pak smlouva o prodeji části podniku je právní skutečností, s níž je spojen přechod práv a povinností ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1314/2010, či ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2/2011). V kontextu výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž explicitně dodal, že otázkou, zda i žalobou uplatněná pohledávka tímto úkonem (smlouvou o prodeji části podniku) skutečně přešla na kupujícího, tj. zda byla součástí převáděné části podniku, se bude soud zabývat při posouzení věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1398/2011).
Výše uvedené obecné závěry se promítají i do nyní řešené věci, mutatis mutandis pak je možné vycházet rovněž z posledně citovaných závěrů týkajících se singulární sukcese v důsledku smlouvy o prodeje části podniku (srov. §2177 o. z.). Je přitom zřejmé, že odvolací soud se od těchto závěrů nikterak neodchýlil, uzavřel-li, že bylo prokázáno naplnění formálních podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. v souvislosti s předložením smlouvy o prodeji části závodu původní žalované, přičemž otázku, zda dluh podle žalobkyní označené právní skutečnosti na žalovanou (společnost GEOSAN GROUP, a.s.), skutečně přešel, musí soud posoudit v rámci rozhodnutí o věci samé.
Co se týče dalších námitek původní žalované, tedy tvrzení o neumožnění vyjádřit se k návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř. či o nedostatečném odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, jedná se svou povahou o námitky možných vad řízení. K případným vadám řízení je však Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Uvedené námitky však samy o sobě nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť nezahrnují relevantní otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
V tomto ohledu lze pro úplnost doplnit, že původní žalovaná se k návrhu žalobkyně vyjádřit mohla a skutečně se i vyjádřila. Mimo dřívější vyjádření k důvodům tohoto návrhu, na která poukázal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, brojila proti usnesení soudu prvního stupně odvoláním v režimu úplné apelace, v rámci něhož byla oprávněna předestřít relevantní námitky. Námitkami, které vznesla, se odvolací soud zabýval a dospěl k závěru, že nebyly opodstatněné (tento závěr je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu – srov. v této souvislosti usnesení ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2224/2015, či usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3050/2017). Toto posouzení pak bylo Nejvyšším soudem shledáno jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí (srov. výše). Z toho vyplývá, že posouzení správnosti postupu soudu prvního stupně nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na předložené otázce možnosti vyjádřit se k návrhu žalobkyně nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. a tato otázka tak nevyvolává přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Obdobně otázka týkající se neshledání odůvodnění usnesení soudu prvního stupně nedostatečným není otázkou, která by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, respektive, jež by byla způsobilou ohrozit věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť i v případě, kdy by se soud prvního stupně tohoto pochybení dopustil, došlo by k jeho zhojení, když se účastníkům dostalo prostřednictvím napadeného rozhodnutí vypořádání jimi uplatněných námitek.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání původní žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání žalované.
Jak již bylo poznamenáno výše, dovolání žalované je obsahově takřka totožné s dovoláním původní žalované. Jde-li o otázku předestřenou mimo rámec výše vypořádaných námitek původní žalované, resp. odlišně formulovanou, tedy otázku „zda má soud povinnost umožnit účastníkovi, který má na základě návrhu podle §107a o. s. ř. vstoupit do řízení na stranu žalovanou, vyjádřit se k podanému návrhu“, kterou předestírá žalovaná jako otázku dosud v rozhodovací praxi neřešenou, pak se ani v tomto případě nejedná o otázku, která by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a která by tak zakládala přípustnost dovolání (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V tomto ohledu, jakož i ve vztahu k dalším námitkám obsahově totožným s námitkami uplatněnými v dovolání původní žalované, pak Nejvyšší soud odkazuje na shora uvedené.
Jelikož ani v případě dovolání žalované nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je rovněž podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí; o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu