ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1993.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1993/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce města Valašské Meziříčí , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 7/5, PSČ 757 01, IČO 00304387, proti žalované MCI SERVIS s.r.o. , se sídlem ve Zlíně, Pod Vodojemem 2607, PSČ 760 01, IČO 27718158, zastoupené Mgr. Davidem Běhalem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, PSČ 760 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované UNIQA pojišťovny, a.s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, IČO 49240480, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 22/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2021, č. j. 74 Co 70/2019-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 39 C 22/2018-153, rozhodl, že řízení se částečně zastavuje ohledně úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč za dobu od 5. 10. 2017 do 25. 10. 2017 (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úroky z prodlení ve výroku specifikovanými (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 74 Co 70/2019-228, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úroky z prodlení ve výroku specifikovanými (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, podle kterého jsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu nesplnění jeho povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, přičemž v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 909/17, ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, a ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13-2. Tato argumentace dovolatelky však představuje toliko námitku možné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout v situaci, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu tudíž přípustnost dovolání založit nemohou (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018).
Dovolatelka dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 3181/17, uvádí, že posouzení toho, zda zadavatel veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, může uplatňovat nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku pochybení administrátora veřejné zakázky (jako osoby soukromého práva), který podle jeho žalobního tvrzení nedodržel své závazky plynoucí ze smlouvy příkazní, popř. zda jeho odpovědnost podle zákona o veřejných zakázkách za výběr nejvýhodnější nabídky vždy vylučuje soukromoprávní odpovědnost takového administrátora, je právní otázkou závisející na výkladu příslušných (zejména kogentních) ustanovení tehdy platných zákonů spoluurčujících obsah předmětného soukromoprávního vztahu, tzn. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud se však podle dovolatelky výkladem příslušných ustanovení uvedených předpisů nezabýval, přičemž touto pasivitou se odchýlil rovněž od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 As 68/2016-48, když nezohlednil, že skutečnost, že zadávací řízení realizovala administrátorská společnost, nelze považovat za liberační důvod podle §121 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, což ostatně vyplývá i z §151 odst. 3 téhož zákona.
Ani touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť v této části předkládá pouze polemiku s právním posouzením odvolacího soudu. Ani z obsahu dovolání přitom není jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, tato argumentace tedy nemůže přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5722/2016).
Výše popsané odkazy dovolatelky nejsou případnými, neboť ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 3181/17, se Ústavní soud zabýval rozlišením skutkových a právních otázek týkajících se závěrů ohledně příčinné souvislosti, dovolatelkou citované „závěry“ Ústavního soudu se přitom vztahují toliko k vymezení právního posouzení obecných soudů v tam projednávané věci a jeho odlišení od skutkových závěrů těchto soudů. Obdobně ani nelze seznat, jakým způsobem by měly být závěry odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 As 68/2016-48, neboť existence odpovědnosti zadavatele za porušení zákona o veřejných zakázkách nebyla odvolacím soudem nikterak zpochybněna.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky vztahující se k výkladu projevu vůle. V této souvislosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, vytýká odvolacímu soudu, že nevzal na zřetel zásadu „contra proferentem“, podle níž jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil. Dovolatelka v tomto směru uvádí, že úmyslem jednajících stran při uzavírání mandátní smlouvy bylo sjednat pro případy, že v souvislosti s plněním předmětu mandátní smlouvy žalobce pochybí, následek spočívající v tom, že takové pochybení půjde k jeho tíži a sám ponese následky, přičemž s tímto měl žalobce souhlasit.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi k pravidlu contra proferentem vysvětlil, že zásada, podle níž se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil jako první, může nalézt uplatnění jen, je-li vykládaný pojem skutečně nejednoznačný (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007). Aplikovat pravidlo obsažené v §266 odst. 4 obchodního zákoníku je možné pouze v případě, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, tedy podle úmyslu jednající osoby (a nelze jej vyložit ani podle odstavce 2). Kombinovat postupy podle §266 odst. 1 a §266 odst. 4 obchodního zákoníku je z povahy věci vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011).
Ve zde projednávané věci odvolací soud nepovažoval formulace a pojmy použité v rozhodném ujednání mandátní smlouvy za ty, které by umožňovaly rozdílný výklad, tedy pojmy skutečně nejednoznačné. Při výkladu mandátní smlouvy odvolací soud vycházel ze zjištěného úmyslu jednajících stran – v tomto ohledu učinil skutková zjištění, přičemž zde mj. hodnotil účastnickou výpověď žalované. Skutková zjištění a hodnocení důkazů odvolacím soudem přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Za této situace tedy nelze shledat rozpor s dovolatelkou citovanou judikaturou.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz shodné tvrzení účastníků ohledně vhodnosti jiného hodnotícího kritéria, než je nejnižší nabídková cena, v případě rekonstrukcí budov. Jedná se o námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka uplatňuje možné vady řízení, tedy o námitky, které samy o sobě nemohou přípustnost dovolání založit (srov. již výše citovanou judikaturu). V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu