ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2127.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2127/2021-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Atelier - S, a.s. , se sídlem v Mrákotíně, Oflenda 10, PSČ 539 01, IČO 25292251, zastoupené Mgr. Petrem Maříkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, PSČ 301 00, proti žalované ISSO - Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o. , se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže 255, PSČ 357 03, IČO 18248675, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, PSČ 360 06, o zaplacení částky 998 794 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 81/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, č. j. 25 Co 79/2020-347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 20 C 81/2016-299, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 998 794 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 25 Co 79/2020-347, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení části ceny díla dle smlouvy o dílo ze dne 5. 12. 2013 ve znění jejích dodatků. Žalovaná v rámci procesní obrany proti tomuto nároku uvedla, že nárok žalobkyně zanikl v důsledku jednostranného zápočtu, neboť žalovaná započetla proti žalované částce smluvní pokutu opírající se o ustanovení článku 18 smlouvy o dílo. Smluvní pokuta byla žalovanou uplatněna fakturou č. 591500002 znějící na částku 11 191 300 Kč se splatností 29. 7. 2015 za období od 6. 12. 2015 do 19. 7. 2015. Soudy obou stupňů se přitom zabývaly důvodností požadavku na zaplacení smluvní pokuty v rozsahu, ve kterém žalovaná smluvní pokutu použila k zápočtu, tedy v částce 998 794 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že smluvní pokutu vyúčtovanou dle článku 18 smlouvy o dílo (ve výši 50 000 Kč denně) neshledal nepřiměřenou a nepřistoupil tak k její moderaci. Soudy obou stupňů současně uzavřely, že ujednání o smluvní pokutě není rozporné s dobrými mravy, započtení smluvní pokuty proti pohledávce žalobkyně pak nepovažovaly za výkon práva rozporný se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá otázku týkající se hranic a kritérií pro určení platnosti a přiměřenosti smluvní pokuty. Namítá, že smluvní pokutu, jakož i její část, kterou žalovaná započetla proti nároku žalobkyně na zaplacení části ceny díla, je nutno považovat za sjednanou v rozporu s dobrými mravy pro její nepřiměřenou výši a uplatnění nároku na zaplacení této smluvní pokuty nemůže s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu požívat právní ochrany pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka poukazuje na to, že v řízení prokázala, že došlo-li z její strany k porušení smlouvy o dílo v podobě pozdního dokončení díla, pak tato skutečnost neměla žádný negativní následek na stavbu jako celek, jejímž zhotovitelem byla žalovaná. Soudy obou stupňů však nepřihlédly ke skutečnosti, že ve sporu mezi žalovanou jakožto zhotovitelem a investorem se ukázalo, že žalovaná nebyla v prodlení s provedením stavby, rovněž nepřihlédly k významu této skutečnosti ve vztahu k účelu smluvní pokuty a k funkcím, které za této situace mohla plnit. Pokud byl prokázán nulový dopad prodlení v případě subdodávky žalobkyně na termín dokončení a předání celé stavby, je postup žalované spočívající v uplatnění předmětné smluvní pokuty zjevně veden snahou dosáhnout finančního plnění na úkor dovolatelky. Tento postup přitom dovolatelka považuje za šikanózní výkon práva, neboť žalovaná se jeho prostřednictvím snaží dosáhnout toho, aby za celé zhotovené dílo nemusela ničeho hradit. S ohledem na nulový negativní následek pozdního dodání dokladové části díla, zde byly podle mínění dovolatelky dány minimálně předpoklady pro moderaci smluvní pokuty tak, aby její výše odpovídala smyslu a účelu tohoto zajišťovacího instrumentu. Soudy tak měly zkoumat přiměřenost výše smluvní pokuty ve vztahu k reálnému dopadu porušení zajišťované povinnosti.
Dovolatelka uzavírá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž ve vztahu k otázce možné aplikace §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a §301 obch. zák. odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008. Dovolatelka dále rovněž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, v souvislosti s charakteristikou korektivu dobrých mravů a jeho významem při posuzování výše smluvních sankcí.
Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá.
Na úvod je třeba připomenout základní východiska institutu smluvní pokuty, která Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, tak, že „smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli jiné smluvní povinnosti. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě.“
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil, že z formulace §301 obch. zák. majícího kogentní charakter vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, dále například rozsudky téhož soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011, jež jsou – stejně jako i všechna další uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly – podle své povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž podle §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nevyužití moderačního oprávnění podle §301 obch. zák., přičemž své námitky zakládá na tom, že prodlení při realizaci subdodávky žalobkyně nemělo mít dopad na dokončení a předání celé stavby žalovanou. Dovolatelka se tak domáhá toho, aby soud v rámci úvahy o přiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu §301 obch. zák. zohlednil skutečnost, že žalovaná jakožto zhotovitel ve vztahu s investorem nebyla v prodlení a investorovi nevznikl nárok na jakoukoliv kompenzaci ve formě smluvní pokuty nebo náhrady škody. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, však ve smyslu výše citovaných závěrů nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši sjednána.
Odvolací soud se tak od ustálené judikatury nikterak neodchýlil, neboť přiměřenost smluvní pokuty hodnotil k okamžiku jejího sjednání, přičemž podotkl, že nelze vycházet toliko z hodnoty zakázky žalobkyně, ale je třeba přihlédnout i k tomu, co smluvní pokuta zajišťovala. V této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně byla jedním ze subdodavatelů žalované a její plnění bylo částí plnění žalované, přičemž v případě prodlení žalobkyně mohly žalované hrozit ve vztahu s investorem výrazně vyšší sankce. Přihlédl tak k významu a hodnotě zajišťované povinnosti a současně vzal na zřetel funkce smluvní pokuty.
Co se dále týče otázky aplikace korektivu dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách podle §265 obch. zák. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 569/2019).
V usnesení ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009, pak dovolací soud uvedl, že pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta neodůvodňuje aplikaci §265 obch. zák., tedy že by výkon práva byl v rozporu s poctivým obchodním stykem (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008.)
Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se soudem prvního stupně, ujednání o smluvní pokutě přitom neshledal rozporným s dobrými mravy a započtení smluvní pokuty žalovanou neshledal výkonem práva rozporným se zásadami poctivého obchodního styku. Svou úvahu dostatečně odůvodnil, přičemž v podrobnostech odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů přitom vycházely především z toho, že v nalézacím řízení se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzené prodlení žalované se stavební připraveností, jakož ani tvrzené účelové chování směřující k nesmyslnému navyšování smluvní pokuty. Úvahu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal nikterak nepřiměřenou, zpochybnit ji přitom nemohou námitky vztahující se toliko k tvrzené nepřiměřeně sjednané výši smluvní pokuty.
K námitkám dovolatelky ohledně funkce smluvní pokuty za situace, kdy její prodlení nevedlo ke vzniku škody, lze pro úplnost opětovně podotknout, že smluvní pokutu je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, na níž se smluvní pokuta vztahuje, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti dlužníka vznikla věřiteli škoda. Skutečnost, že nebyl prokázán vznik škody, tedy sama o sobě nemůže vést k závěru, že věřitel uplatňuje právo na zaplacení smluvní pokuty zneužívajícím způsobem a tedy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu