ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2237.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2237/2021-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně CALIX CZECH s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Ocelkova 643/20, identifikační číslo osoby 24318728, zastoupené Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova 115, proti žalované General House s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 03878066, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o zaplacení částky 18.357 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 12/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 55 Co 380/2020-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.680,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 23 C 12/2019-91, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.690 EUR s příslušenstvím (I. výrok), částku 7.956 EUR s příslušenstvím (II. výrok), částku 6.712 EUR s příslušenstvím (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 55 Co 380/2020-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a to „z toho důvodu, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud vycházely při svých skutkových zjištěních z důkazů předložených žalobkyní v cizím jazyce, a to v jazyce německém, a tyto důkazy byly soudem v jazyce německém prováděny a při rozhodnutí soudů obou stupňů z nich bylo vycházeno, když nebyla zohledněna námitka žalované, že důkazy prováděné v cizím jazyce bez úředního překladu jsou nepřípustné“. Dále pak namítá, že „další okruh nevyřešených otázek Nejvyšším soudem je otázka prolomení zásady koncentrace řízení dle §118b o. s. ř. při navržení důkazů ze strany účastníků řízení souvisejících s novými skutečnostmi zjištěnými výslechy svědků a dále otázka poučovací povinnosti soudem ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále žádá, aby dovolací soud dle §243 o. s. ř. rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, resp. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně provedl důkaz listinou (výkazy hodin), která je formulářem nadepsaným v německém jazyce, aniž by opatřil její překlad, nepředkládá tím dovolacímu soudu otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1656/2015, uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého pokud by soud musel překládat do češtiny i takové listiny, o jejichž obsahu není pochyb a které lze provést v souladu s ustanovením §129 odst. 1 o. s. ř. i bez přeložení do češtiny, byl by tento postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a zcela nadbytečně prodlužující řízení. Takový postup soudu však nesmí odporovat právu účastníka jednat v mateřštině podle §18 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jež je právem, nikoli však povinností účastníka. Pokud by účastník řízení namítal, že s obsahem listiny, jak byl soudem sdělen, popřípadě přečten, nesouhlasí, a trvá na překladu do českého jazyka, bylo by na soudu, aby zajistil překlad do českého jazyka i tehdy, nemá-li o jejím obsahu pochybnosti.
Oproti tvrzení dovolatelky se však z obsahu spisu nepodává, že by k provádění důkazu soudem prvního stupně tuto námitku vznesla a trvala na předkladu do českého jazyka. Za takovou námitku, kterou by se dovolatelka domáhala překladu do českého jazyka, dovolací soud nepovažuje ani námitku dovolatelky, která byla obsažena v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, o tom, že „část listin ani k důkazu nemohla být konstatována, neboť byla předložena v německém jazyce“. Jestliže dovolatelka k způsobu provedení důkazů listinou nevznesla žádné námitky v době řízení před soudem prvního stupně, pak taková námitka absence překladu listiny nemůže zakládat důvodnost odvolání (dle §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť jak plyne ze závěru rozsudku shora odkazovaného, řízení před soudem prvního stupně vůbec nebylo stiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za situace, kdy se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a při jednání odvolacího soudu důkaz listinou (výkazem hodin) prováděn vůbec nebyl, pak logicky nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nezajišťoval překlad listiny do českého jazyka.
Ve vztahu k dovolatelkou namítaným vadám spočívajících v tom, že se odvolací soud s touto námitkou nevypořádal, Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže dovolatelka dále vytýká soudům nižších stupňů, že postupovaly v rozporu s §118a odst. 1 a 3 a §118b o. s. ř., ani v této části dovolání neformuluje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. V těchto bodech dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, se dovolací soud věcně nezabýval důvody, pro které dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu