ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2255.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2255/2021-800
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce R. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, proti žalované ZLS bytové domy a.s. , se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, identifikační číslo osoby 28315472, zastoupené obecným zmocněncem Mgr. Markem Konečným, bytem ve Zlíně, Šrámkova 481, o zaplacení částky 1 145 687,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 626/95, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 18/2021-725, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 1 145 687,10 Kč s příslušenstvím jako ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené dne 14. 7. 1994 mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem žalované.
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, č. j. 18 Cm 626/95-91, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 097 253,30 Kč se 17% úrokem z této částky za dobu od 1. 4. 1995 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 165,5 % ročně z částky 1 097 253,30 Kč za dobu od 1. 4. 1995 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení 48 433,80 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací na základě dohody stran doložené právním předchůdcem žalované usnesením ze dne 23. 1. 2003, č. j. 7 Cmo 840/2000-116, připustil částečné zpětvzetí žaloby, rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně v rozsahu výroku pod body II a IV zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2014, č. j. 32 Cdo 611/2014-298, usnesení odvolacího soudu na č. l. 116 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. 7 Cmo 840/2000-344, rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ve výroku pod body II a IV zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-645, žalobu žalobce ohledně úroku z prodlení ve výši 165,5 % ročně z částky 1 097 253,30 Kč za dobu od 1. 4. 1995 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III).
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-668, byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 060 009 Kč, a současně poučen o tom, že v případě nezaplacení soudního poplatku bude odvolací řízení zastaveno.
Žalobce podáním ze dne 18. 8. 2020 požádal o osvobození od soudního poplatku.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-694, přiznal žalobci osvobození od placení soudního poplatku za odvolání ve výši 9/10. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 22. 10. 2020, č. j. 5 Cmo 192/2020-702, rozhodnutí soudu prvního stupně na č. l. 694 potvrdil.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-707, vyzval žalobce k zaplacení odpovídající výše soudního poplatku (206 001 Kč), a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení této výzvy, a opětovně jej poučil o následcích včasného nezaplacení soudního poplatku. Žalobce soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-709, odvolací řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud k odvolání žalobce napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně na č. l. 709 (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Odvolací soud po stránce právní dospěl k závěru, že pokud žalobce ani přes opakovanou výzvu nezaplatil soudní poplatek z odvolání ani zčásti, soud prvního stupně postupoval správně, když odvolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že třebaže soudní poplatek vyměřený soudem prvního stupně neodpovídá předmětu sporu a ustanovení §6 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích, neboť soudní poplatek měl správně činit toliko 453 989 Kč (jako 5 % z pětinásobku ročního plnění požadovaného úroku z prodlení), resp. 45 399 Kč (odpovídající osvobození v rozsahu 90 %), není rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení věcně nesprávné. Žalobce měl možnost zpochybňovat výši vyměřeného soudního poplatku, mohl zaplatit celou vyměřenou částku a požadovat vrácení přeplatku zaplaceného soudního poplatku podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, či mohl zaplatit správnou výši soudního poplatku. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, však soud rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku také v případě, je-li výše ve výzvě soudem k jeho zaplacení nesprávně určena a účastník jej nezaplatí ani zčásti.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „že by žalobce (odvolatel) musel platit soudní poplatek vyšší než 2 miliony, navíc jen proto, že soudy jeho případ projednávaly více jak 25 let, navíc nesprávně vypočtený (stanovený)“. Žalobce dále upozorňuje, že výše soudního poplatku byla závislá na délce soudního řízení, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud podle žalobce rozhodl v rozporu s právem na spravedlivé projednání případu zejména podle nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a jeho rozhodnutí navíc bylo nepředvídatelné. Z uvedených důvodů tak žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že mu byl nesprávně stanoven soudní poplatek, jehož výše byla závislá na délce řízení, přičemž uvedená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nelze mu přisvědčit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, na které odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal, vysvětlil, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Jejím nesplněním se pak poplatník vystavuje riziku zastavení řízení. Také Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS – st. 35/13, uvedl, že určí-li soud ve výzvě výši poplatku nesprávně částkou vyšší, bylo by nezákonným takové rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro nezaplacení této „převyšující“ části. V projednávané věci však dovolatel nezaplatil soudní poplatek ani zčásti, tj. ani v zákonné výši. Jestliže odvolací soud v takovém případě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, byl jeho postup s citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v souladu. Uvedená námitka žalobce tak přípustnost dovolání nezakládá.
Upozorňuje-li pak žalobce, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé a odvolací soud opomenul žalobcem navržené důkazy, a odkazuje v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení. Takové výtky však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť k vadám řízení může dovolací soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalobce dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že žalobce v dovolání nevymezil rozsah, v němž usnesení odvolacího soudu napadá. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovodil, že proti nákladovému výroku pod bodem II napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu