ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2352.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2352/2021-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,ve věci žalobce M. V. N. , se sídlem XY, IČO XY zastoupeného JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem Kapucínské nám. 303/5, 602 00 Brno, proti žalované Hošek Motor a.s. , se sídlem Žarošická 4315/17, Židenice, 628 00 Brno, IČO 63484463, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem Jana Nečase, 1343/29, 616 00 Brno, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 21/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, č. j. 27 Co 219/2019-426, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení Rozhodčího nálezu, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 7. 12. 2012 pod sp. zn. Rsp 2587/11, kterým mu byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované smluvní pokutu a náklady za uskladnění vozidla, společně s náklady rozhodčího řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 27 Co 219/2019-426, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 4. 2019, č. j. 72 C 21/2013-356, ve výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta, výrokem II. změnil výrok II. cit. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady předchozích řízení ve výši 44 596,84 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který neshledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uplatněných žalobcem s odkazem na ustanovení §31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „ zákon o rozhodčím řízení“), tj. z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy a neposkytnutí možnosti žalobci věc před rozhodci projednat. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah na základě objednávky žalobce č. 13 ML/2009 ze dne 24. 6. 2009, jehož součástí bylo i sjednání rozhodčí doložky v bodě 8 přílohy č. 1 objednávky ve spojení s bodem 7 Všeobecný obchodních podmínek žalované (dále jen „VOP“) obsahující rozhodčí doložku. Vyšel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce nejen že všechny listiny vlastnoručně podepsal a převzal, ale ze všech okolností a výpovědí svědků (G. N. T., T. M.) učinil skutkový závěr, že grafické zpracování dokumentů a jejich textová podoba včetně velikosti písma nevzbuzovaly pochybnosti o tom, že součástí smluvních ujednání je rozhodčí doložka, žalobce měl možnost se s obsahem listin seznámit, kdy svědkyně ovládající český a vietnamský jazyk, která byla v té době přítelkyní žalobce, komunikaci s žalovaným a obsah listin žalobci překládala včetně poučení o obsahu obchodních podmínek. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce si musel být vědom, že uzavírá rozhodčí smlouvu a že podpisem listin vyjadřuje souhlas jak se smlouvou hlavní, tak i s rozhodčí doložkou. Pravost podpisu na předmětných listinách žalobce nikdy nerozporoval. Uvedené skutkové závěry podpořily soudy i zjištěním, že žalobce ihned při podpisu všech dokumentů přímo na místě zaplatil zálohu na koupi vozidla ve výši 50 000 Kč a následně další zálohu ve výši 20 000 Kč a navíc jeho zájem koupit od žalované konkrétní vozidlo vyplynul i z e-mailové komunikace mezi účastníky. Odvolací soud nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky v obdobné věci. Odvolací soud posuzoval rovněž námitku žalované, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení žalobce nepodal včas, kterou však neshledal důvodnou. Odvolací soud se odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu ani podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, který žalobce uplatnil až v průběhu dalšího řízení po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem s odůvodněním, že nemohl pro jazykovou bariéru aktivně v řízení vystupovat. Soudy vzaly v úvahu, že žalobce byl po celou dobu trvání rozhodčího řízení zastoupen advokátem na základě plné moci, o ustavení tlumočníka nežádal a ani jiným způsobem v průběhu rozhodčího řízení nedal najevo, že má v tomto směru jakékoliv námitky. Soud zdůraznil, že zajištění práva účastníka soudního řízení jednat ve své mateřštině (§18 zákona č. 99/1963 Sb., občanského řádu – dále jen „o. s. ř.“) se nerealizuje automaticky, nýbrž až poté, co taková potřeba vyjde v řízení najevo. Soud prvního stupně zdůraznil skutečnost, že důvody pro zrušen rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení uplatnil žalobce až poté, co byla věc soudem prvního stupně již jednou meritorně rozhodnuta a na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Odvolací soud ze všech uvedených důvodů, jak prezentoval soud prvního stupně v odůvodnění svého druhého rozsudku, považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně aplikace §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, která byla v judikatuře Nejvyššího soudu již řešena, ale nikoli v případech srovnatelného skutkového stavu věci, kdy v daném případě nebyl žalobce typickým nebo obvyklým účastníkem smluvního vztahu, u něhož lze dovodit, že měl nebo mohl dost dobře vědět, že text jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku a měl vědět, jaké účinky taková doložka v právní praxi má, kdy žalobce nebyl a není dostatečně znalý českého jazyka a byl odkázán jen na zprostředkovatelskou funkci nikoli profesionální překladatelky. Podle dovolatele pro uvedený atypický případ není k dispozici jednoznačná a konstantní judikatura. Pokud dovolací soud shledá, že předestřená otázka byla již judikatorně vyřešena, dovolatel navrhuje, aby s ohledem na okolnosti daného případu byla již dovolacím vyřešená otázka posouzena pro takový případ jinak. Podle názoru žalobce z toho, že připojil svůj podpis k předmětným právním dokumentům nelze bez dalšího usuzovat o jeho souhlasu s obsahem rozhodčí doložky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009). Dovolatel obecným soudům vytýká volnou až extenzivní interpretaci skutkových okolností s tím, že absolutizovaly zjištění, že žalobce vlastnoručně podepsal dokumenty a musel si být vědom, že tím vyslovil souhlas s jejich obsahem, a že měl možnost se s rozhodčí doložkou seznámit, ale nevěnovaly dostatečnou pozornost skutečnosti, zda tak žalobce skutečně učinil. Nevzaly ani do úvahy, že problematika rozhodčí doložky není běžné vietnamské komunitě v České republice známa. Má tedy za to, že v daném případě nebyla naplněna ta podmínka dikce ustanovení §3 odst. 2 zákon o rozhodčím řízení, podle níž je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Dovolatel s ohledem na své námitky navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil, jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předestřené otázky, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacím soudem dosud neřešené, neboť tuto otázku staví na kritice skutkových závěrů nalézacích soudů, na nedostatečném zjištění skutkového stavu věci a na vlastních skutkových závěrech. Zatímco dovolatel je přesvědčen, že v daném případě žalobce nepřijal obsah smlouvy obsahující i rozhodčí doložku způsobem, z něhož je patrný souhlas s obsahem rozhodčí doložky, odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že ze všech okolnosti a provedených důkazů, včetně svědeckých výpovědi, je zřejmé, že žalobce si musel být vědom, že uzavírá rozhodčí doložku, resp. že součástí smluvních ujednání mezi ním a žalovanou je také rozhodčí doložka, vypověděla-li svědkyně G. N. T., že žalobce byl poučen o obsahu VOP, obsahující mimo jiné rozhodčí doložku. Dovolatelem předestřená otázka aplikace §3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, k nimž však soudy nedospěly a na kterých právní posouzení věci nezaložily a na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. V dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, však přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 ). Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), učinil následující závěr: „Odvolací soud pochybil v tom, že posouzení rozhodčí doložky jako neplatné založil na pouhém závěru, že z podpisu příslušné listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Závěr o tom, zda tu byla vůle účastníka učinit určitý právní úkon (zda chtěl učinit projev směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují - srov. §34 obč. zák.), je závěrem skutkovým. Jestliže by písemnost zachycující projev vůle nepostačovala sama o sobě (bez dalšího, jak uvádí odvolací soud) k závěru, že v textu v ní obsaženém byla skutečně projevena vůle účastníka, pak by bylo třeba zjišťovat, v případě potřeby též cestou splnění poučovací povinnosti uložené soudu v ustanovení §118a o. s. ř., za jakých okolností byla smlouva uzavřena, popřípadě jaké bylo následné chování smluvních stran, a další skutečnosti, z nichž by bylo možno takový či onaký závěr o vůli účastníka dovodit, popřípadě dospět (po provedení navržených relevantních důkazů) k opodstatněnému závěru o neunesení důkazního břemene.“ Je namístě v této souvislosti připomenout, že dovolatel zpochybňuje, že žalobce si byl vědom skutečnosti, že součástí ujednání s žalovanou je i ujednání o smluvní doložce, ale zároveň nikdy nezpochybnil pravost podpisu žalobce na předmětných listinách obsahující smluvní doložku. Případné je poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), uzavřel-li, že rozhodčí doložka byla mezi účastníky sjednána platně, jestliže smluvní podmínky, které obsahovaly rozhodčí doložku, a s nimiž obě smluvní strany, tedy i dovolatel, vyslovily souhlas svým připojeným podpisem, byly podle výslovného ujednání v leasingové smlouvě nedílnou součástí této smlouvy. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není pro řešení otázky, předestřené jako otázky s rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitkám dovolatele, týkajícím se nedostatečně provedeného dokazování v dané věci, je namístě uvést, že Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018.
Nejvyšší soud neshledal ani důvod pro změnu svého právního názoru vyjádřeného v ustálené rozhodovací praxi k aplikaci §3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, konkrétně např. v cit. závěrech rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, proto nepovažoval dovolání žalobce za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky aplikace §3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, jako otázky, která by měla být dovolacím soudem přehodnocena a posouzena jinak, a to ani s ohledem na skutečnost, že žalobcem, jakožto smluvní strana smlouvy, byl podnikatel, fyzická osoba, jejíž mateřštinou byl jiný než český jazyk, neboť soud ustanoví takové osobě tlumočníka jen v případě, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo (§18 odst. 2 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění v dané věci taková potřeba v řízení najevo nevyšla (bod 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s bodem 13). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce nenaplnilo ani v tomto případě předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu