ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2408.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2408/2021-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. L., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Daliborem Vagenknechtem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalovanému J. Č., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o zaplacení částky 77 365,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 46/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 55 Co 299/2020-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 469 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné [§238 odst. 1 písm. c); §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,
Ustálena je rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014; což platí i pro aktuální znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018]. Nárokem se samostatným skutkovým základem je i nárok týkající se nákladů exekuce. Má-li dovolatel za to, že otázka č. 1, kterou napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně následného regresu v částce 8 966,10 Kč představující náklady exekuce, zakládá přípustnost dovolání, neboť (mimo jiné) splňuje i hodnotové kritérium [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], pak zcela zjevně přehlíží, že se jedná o nárok se samostatným skutkovým základem. Protože samostatně tento nárok nepřesahuje zákonem stanovený limit 50 000 Kč, jedná se v této části o dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelem zformulovaná otázka č. 2, zda „má regresní věřitel nárok na úrok z prodlení z částek, které za solidárně zavázaného dlužníka vynaložil z titulu solidárního závazku s tímto dlužníkem a které odpovídají jeho regresnímu nároku vůči tomuto dlužníkovi, a to ve stejné výši v jaké je solidárně zavázán s tímto dlužníkem úrok z prodlení ze solidárního závazku hradit“, není otázkou, na jejímž řešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí (pro něž je určující).
Odvolací soud aproboval právní posouzení soudu prvního stupně také v tom, že nárok na následný regres vyčísleného úroku z prodlení ve výši 68 399,22 Kč nevznikl, neboť žalobce tuto částku, byť jen z části, za žalovaného neuhradil.
Podstatné pro tento závěr bylo předně skutkové vymezení nároku na zaplacení částky 68 399,22 Kč. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2020, č. j. 12 C 46/2019-167, je zcela zřejmé, že soud prvního stupně (poté, co žalobce opakovaně vedl k odstranění neurčitosti žaloby v této části) vycházel z toho, že částka 68 399,22 Kč představuje vyčíslený 18 % úrok z prodlení ročně za dobu od ledna 2013 do 27. 2. 2020, který je příslušenstvím pohledávky obchodní společnosti Böhler Uddeholm CZ, s. r. o., za účastníky jako solidárními dlužníky (§835 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), ve výši 2 289 269 Kč, přisouzené jí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 1999, č. j. 42 C 160/97-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č. j. 51 Co 564/2000-160 (viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně). Proto právně relevantním bylo zjištění, že srážky z důchodu žalobce ohledně částky 68 399,22 Kč doposud realizovány nebyly (viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 11 rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k výše popsanému skutkovému vymezení tohoto nároku není (nemůže být) otázka výše sazby úroku z prodlení z jiné pohledávky, a sice pohledávky žalobce za žalovaným ve výši 117 183 Kč, která mu, jako následný regres, byla přisouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2018, č. j. 8 C 27/2017-93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 19 Co 258/2018-133, určující. Je tomu tak již proto, neboť o dovolatelem takto skutkově vymezeném nároku nebylo rozhodováno. Otázka č. 2 se zcela míjí s důvody, na nichž založil odvolací soud napadené rozhodnutí (z nálezové judikatury Ústavního soudu k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 481/19, bod 25). Lze uzavřít, že ani otázka č. 2 přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu