ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2794.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2794/2021-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně F., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, PSČ 760 01, proti žalované TECHNOMETAL, s. r. o. , se sídlem v Tečovicích, Tečovice 338, PSČ 763 02, IČO 60704063, zastoupené JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tišnovská 1526/167, PSČ 614 00, o zaplacení částky 459 720,51 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 41/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 3. 2021, č. j. 60 Co 4/2021-404, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 12 633 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 11 C 41/2019-275, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se o již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, neboť první rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 9. 2019, č. j. 11 C 41/2019-198, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 60 Co 289/2019-216, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Mezi účastnicemi bylo nesporné užívání nemovitostí ve výrobním a skladovém areálu umístěném v katastrálním území Z. jak žalobkyní, tak i žalovanou, a to na základě vlastnických oprávnění k jednotlivým pozemkům. Žalobkyně uzavřela v několika případech smluvní vztah ohledně poskytování různých služeb spojených s užíváním areálu (např. ostraha areálu, odvoz odpadu, revize elektrických zařízení) a tyto služby uhradila jednotlivým smluvním partnerům na základě faktur předložených soudu. Žalobkyně pak požadovala po žalované úhradu poměrné části faktur s odůvodněním, že jednotlivé služby byly i ve prospěch žalované a žalovaná se jejich využíváním v tomto rozsahu bezdůvodně obohacuje. Soud prvního stupně se zabýval tím, jaká konkrétní plnění byla žalobkyní poskytnuta ve prospěch žalované a zda se tato případná plnění projevila v majetkové sféře žalované. Žalobkyně byla vyzvána usnesením soudu prvního stupně k doplnění svých žalobních tvrzení a rovněž k tomu, aby tvrdila a prokazovala, zda existovala prevenční povinnost žalované, která by vyžadovala, aby žalobkyní poskytnutá služba (byť neobjednaná) byla vykonána, a zda existují konkrétní právní předpisy, které stanoví, že žalovaná je povinna konat konkrétní službu, kterou provedla za žalovanou žalobkyně. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala adekvátním způsobem; neuvedla skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr o tom, že se jednalo o službu, kterou měla žalovaná povinnost zajistit, příp. o službu, bez jejíhož zajištění by žalovaná v areálu vůbec nemohla fungovat. Soud prvního stupně jednání žalobkyně hodnotil jako formu společenské úsluhy, jež ovšem nemusí být vždy spojena s nárokem na odměnu či finanční kompenzaci. S ohledem na absenci vylíčení rozhodných skutečností ve vztahu k základu nároku byla žalobkyně poučena při jednání soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž na poučení žalobkyně reagovala pouze v obecné rovině, čímž svoji povinnost tvrzení a důkazní nesplnila. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 60 Co 4/2021-404, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nejdříve rozhodoval o připuštění změny žaloby, neboť žalobkyně v řízení před odvolacím soudem učinila úkon představující změnu žaloby, kterou odvolací soud nepřipustil s odkazem na §211, §95 odst. 2 a §216 odst. 2 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Odvolací soud se poté zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení u každého z žalobkyní uplatněných nároků.
K nároku za služby ostrahy (žalovaná částka ve výši 259 291,91 Kč) odvolací soud uvedl, že ze strany žalobkyně došlo k plnění nevyžádané služby; službu ostrahy celého objektu poskytuje žalobkyni třetí osoba na základě smlouvy, kterou s třetí osobou uzavřela žalobkyně a ta také za službu provádí úhradu. Podle odvolacího soudu se žalované nedostává z ostrahy prováděné bezpečnostní agenturou žádné přidané hodnoty a není tak naplněn znak bezdůvodného obohacení – tj. projev v majetkové sféře obohaceného. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaná nemá povinnost zajišťovat ostrahu svých nemovitostí bezpečnostní agenturou, a bezpečnostní opatření, kterými disponuje žalovaná, považuje žalovaná za dostatečné a nepřeje si je rozšiřovat. Odvolací soud uzavřel, že se nejedná o bezdůvodné obohacení žalované s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014.
U nároku za služby opravy komunikací a jejich údržby (žalovaná částka ve výši 147 018,03 Kč) odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že nejde o bezdůvodné obohacení, neboť z tvrzení žalobkyně vyplývá, že vlastníkem předmětných komunikací není žalovaná, a žalovaná není ani účastnicí smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a J. Č., podle níž žalobkyně užívá bezplatně komunikace a zpevněné plochy s tím, že za to zajistí jejich správu, údržbu a sjízdnost.
U nároku za službu odvozu komunálního odpadu (žalovaná částka ve výši 7 406,92 Kč) žalobkyně podle závěru odvolacího soudu nesplnila svoji povinnost tvrdit skutečnosti, které její právo zakládají, a to ani po poučení odvolacího soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. učiněném na jednání odvolacího soudu dne 9. 2. 2021, aby žalobkyně doplnila tvrzení a důkazní návrhy k prokázání, jaký odpad, kde a kde žalované odstranila a v jakém rozsahu.
U nároku za službu sečení trávy (žalovaná částka ve výši 1 393,70 Kč) odvolací soud uzavřel, že sečení trávy se neprojevuje v majetkové sféře žalované, a není tak naplněn podstatný znak bezdůvodného obohacení. Odvolací soud poukázal na specifické okolnosti případu, z nichž plyne, že žalovaná si sečení trávy žalobkyní nepřeje a žalovaná dlouhodobě odmítá služby žalobkyně. Odvolací soud v tomto směru odkázal rovněž na §3001 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále také „o. z.“), a uvedl, že právní úprava brání tzv. vnucenému bezdůvodnému obohacení.
K nároku za užívání trafostanice a za revize elektroinstalací a údržbu kabelového vedení (žalovaná částka ve výši 44 610,35 Kč) odvolací soud uvedl, že z podání žalobkyně vyplynulo, že elektrorozvody včetně technologických zařízení pro transformaci elektrické energie jsou ve vlastnicí J. Č., s nímž žalobkyně uzavřela smlouvu o bezplatném užívání elektrorozvodů a technologických zařízení a zavázala se za to zajistit jejich údržbu a revize. Již z tvrzení žalobkyně proto vyplynulo, že služby jsou prováděny na základě smlouvy, která zavazuje žalobkyni a J. Č., a taková smlouva nemá účinky vůči žalované, která nebyla její účastnicí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda se jedná o bezdůvodné obohacení, pokud třetí subjekt využívá službu, která byla smluvně zřízena mezi jinými subjekty. Uvedenou otázku dovolatelka formulovala konkrétně ve vztahu k nároku za službu ostrahy areálu a za sečení trávy. Dovolatelka poukázala na to, že podle komentářové literatury se lze bezdůvodně obohatit i neoprávněným užíváním služby. Žalovaná podle názoru dovolatelky aktivně využívala služby ostrahy, což vyplývá z toho, že žalovaná měla uloženy u ostrahy klíče od svých objektů. Z tohoto důvodu je podle dovolatelky nepřiléhavá aplikace závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014, z něhož vycházel odvolací soud.
Dále dovolatelka namítala, že odvolací soud vyřešil otázku existence bezdůvodného obohacení spočívajícího v sečení trávy na pozemku osobou odlišnou od jeho vlastníka, v údržbě komunikací a elektrického vedení a trafostanice v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006.
Poslední námitka dovolatelky spočívala v tom, že ji odvolací soud poučil o její povinnosti tvrzení v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp zn. II. ÚS 2809/09, i s rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009. Poučení odvolacího soudu o tom, že žalobkyně musí tvrdit, jaké množství jakého odpadu žalobkyně od žalované nechala odvézt, vůbec nesouvisí s uplatněným nárokem za zajištění kontinuálního odvozu komunálního odpadu. Odvolací soud nesprávně posuzoval nárok jako nárok plynoucí z odvezení konkrétního množství komunálního odpadu, čímž předmět řízení posunul a rozhodoval o jiném nároku, než který žalobkyně uplatnila. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. V rozsahu, v němž žalobkyně požadovala zaplacení částek za sečení trávy, za svoz komunálního odpadu a za umožnění připojení k elektrické síti přes trafostanici, považovala žalovaná dovolání za objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za nepřípustné a nedůvodné považovala žalovaná dovolání i ve zbývajícím rozsahu, polemizovala s argumentací dovolatelky v otázce nároku za služby ostrahy a opravu a údržbu komunikací a zpevněných ploch a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po novelizaci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 709/2019).
Nejvyšší soud proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. přikročil k odmítnutí dovolání v rozsahu, v němž jím byl rozsudek odvolacího soudu napaden v části výroku I. potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 44 610, 35 Kč uplatněné na základě tvrzení o využití trafostanice, dále co do částky 1 393,70 Kč uplatněné na základě tvrzení o sečení trávy a co do částky 7 406, 92 Kč uplatněné na základě tvrzení o svozu komunálního odpadu žalobkyní. V tomto rozsahu bylo rozhodnuto totiž rozhodnuto o nárocích se samostatným skutkovým základem, jejichž předmět nedosahuje hranice 50.000 Kč, a dovolání je zde tudíž objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S ohledem na uvedené se tedy Nejvyšší soud nezabýval argumentací dovolatelky vztahující se k výše vyjmenovaným nárokům, neboť dovolání je v tomto rozsahu objektivně nepřípustné bez ohledu na argumentaci předestřenou v dovolání ve vztahu k uvedeným nárokům.
Ani ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částek za služby ostrahy a za opravu a údržbu komunikací, které dovolatelka požadovala po žalované z titulu bezdůvodného obohacení, není dovolání přípustné. Dovolatelka svoji první otázku týkající se vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby využívající službu sjednanou mezi jinými subjekty postavila na vlastním (v řízení neprokázaném) tvrzení, že žalovaná aktivně využívala služby ostrahy zajištěné žalobkyní. Uvedené dovolatelka dovozovala z toho, že u ostrahy byly uloženy klíče od objektů žalované. Ze zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, ovšem nevyplývá, že žalovaná aktivně využívala služeb ostrahy. Naopak žalovaná ve svých podáních opakovaně uváděla, že klíče od jejích objektů si ostraha vyžádala z důvodu požární prevence. Uvedená otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť vychází z neprokázaných tvrzení dovolatelky o tom, že žalovaná aktivně využívala služeb ostrahy areálu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2356/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Rovněž námitka dovolatelky spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně na řešenou věc použil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014, vychází z dovolatelčiných odlišných skutkových tvrzení a je z tohoto důvodu také nepřípadná.
Naopak je třeba zdůraznit, že odvolací soud na řešenou věc správně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014, podle kterého smlouva uzavřená mezi dvěma subjekty zavazuje pouze tyto dva subjekty a nevyplývají z ní povinnosti jakékoliv jiné osobě. Jestliže třetí osobě plynou z plnění smlouvy, uzavřené mezi dvěma dalšími subjekty, výhody, které se ale nikterak neprojevují v její majetkové sféře, tj. není naplněn jeden ze znaků plnění bez právního důvodu, a sice že majetkový stav žalované se nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo, lze tyto výhody chápat jako pozitivní externalitu, nezakládající vztah z bezdůvodného obohacení; nelze tedy dovodit, že by z plnění takovéto nevyžádané služby této třetí osobě vznikal majetkový prospěch, který by byla povinna vydat.
Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka dovolatelky spočívající v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, neboť citovaný rozsudek nelze na řešenou věc vztáhnout. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud řešil odlišnou skutkovou i právní situaci, konkrétně otázku vzniku bezdůvodného obohacení v případě plnění za jiného.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné. V části týkající se nároků na zaplacení částky 44 610, 35 Kč uplatněné na základě tvrzení o využití trafostanice, dále částky 1 393,70 Kč uplatněné na základě tvrzení o sečení trávy a částky 7 406, 92 Kč uplatněné na základě tvrzení o svozu komunálního odpadu, není dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné, neboť žádná z námitek formulovaných dovolatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost (viz výše).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu