ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4668.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4668/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně E. F. P., zastoupené Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Nad Lesíkem 2269, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 124.586,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 58/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, č. j. 55 Co 27/2008-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 18. 3. 2005 domáhala po žalované zaplacení částky 124.586,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 22. 4. 1977 rozhodnutí o předběžném opatření, v němž bylo osobě V. K. (otce dítěte žalobkyně) uložena povinnost platit 400,- Kčs měsíčně k rukám žalobkyně. V. K. byl cizinec, občan tehdejšího Sovětského svazu socialistických republik (později Ukrajinské republiky). Na tomto základě podala žalobkyně návrh na výkon shora uvedeného rozhodnutí. Městský soud v Kyjevě, který prováděl exekuci, však návrh na výkon rozhodnutí dne 8. 7. 1977 odmítl s tím, že V. K. nebyl účasten řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno. Žalobkyně následně dne 21. 7. 1982 podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 další návrh na výkon rozhodnutí, avšak k jeho doručení do ciziny v důsledku liknavosti Obvodního soudu pro Prahu 6 nedošlo. Tuto skutečnost přitom osvědčilo i Ministerstvo spravedlnosti ve svém sdělení ze dne 15. 12. 1987, č.j. 2107/87-M. Dalším návrhem na výkon rozhodnutí ze dne 18. 12. 1987, který byl v cizině nakonec vykonán, bylo žalobkyni usnesením Městského soudu v Kyjevě ze dne 31. 1. 1989, č.j. 3-12/88, přiznáno dlužné výživné, avšak pouze za období od prosince roku 1984 (tedy pouze 3 roky nazpět). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které však bylo ze strany Nejvyššího soudu Ukrajinské socialistické republiky zamítnuto. Žalobkyně poté v roce 1989 podala podnět k prošetření věci generální prokuratuře, ta však trestní stíhání nezahájila. Dne 9. 1. 1996 se žalobkyně dále obrátila na Ministerstvo spravedlnosti a upozornila ho, že výkon rozhodnutí není prováděn. Ze strany ministerstva jí bylo sdělením ze dne 31. 1. 1996, č.j. 1650/95-M, oznámeno, že vztah se týká pouze žalobkyně a justičních orgánů Ukrajinské republiky. Vzhledem k opakovaným urgencím žalobkyně posléze Ministerstvo zahraničních věcí odeslalo dne 25. 4. 1996 stížnost žalobkyně velvyslanectví v Kyjevě; na základě komunikace těchto orgánů pak žalobkyni sdělilo, že výkonu jejího práva brání devizové předpisy Ukrajinské republiky. Žalobkyně se dne 18. 10. 2002 opětovně obrátila o pomoc při vymáhání výživného na Ministerstvo spravedlnosti ČR, přičemž žalobkyni byla dne 23. 10. 2002 právní pomoc přislíbena. Dne 17. 3. 2004 byla notifikována žádost v předmětné věci Ministerstvem spravedlnosti Ukrajinské republiky, k dalšímu provádění však nedošlo. Žalobkyni byl v této souvislosti přiznán příspěvek na výživu ve výši 500,- Kč měsíčně; od státu pak žalobkyně celkově obdržela částku 43.000,- Kč. Žalovaná částka tudíž představuje rozdíl mezi výživným, které měl V. K. celkově uhradit do roku 1991, kdy nabyl zletilost syn žalobkyně, tj. částkou ve výši 90.600,- Kč na straně jedné, a částkou ve výši 18.007,- Kč vyplacenou V. K. na základě provedené exekuce a částkou 43.000,- Kč představující příspěvky na výživu vyplacené státem na straně druhé. Rozdíl ve výši 29.593,- Kč pak žalobkyně upravila s přihlédnutím k roční inflaci za období 1990 až 2004 tak, že výsledná částka představuje 124.586,- Kč, k níž žalobkyně rovněž uplatnila i příslušenství.
Žalovaná se žalobou nesouhlasila a na svou obranu uvedla, že jednak je právo žalobkyně promlčeno a dále že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, neboť ušlé výživné nenáleží žalobkyni, ale tomu jehož prospěch bylo určeno.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. 26 C 58/2005-57, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, práva žalobkyně uplatněná žalobou jsou zcela promlčena, a pro případné další nároky vyplývající z práv vzniklých po roce 1992 dovodil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována. Soud prvního stupně rovněž připomněl, že ohledně nároků za nesprávný postup pro vymožení výživného až do roku 2004 není doposud řízení o výkon rozhodnutí u konce, nicméně vyslovil přesvědčení, že případné nesprávné provedení exekuce již nespadá do kompetence zdejších soudů a proto nemůže být žalovaná odpovědná za její výkon.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 4. 2008, č.j. 55 Co 27/2008-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jelikož se právo žalobkyně uplatněné žalobou dne 18. 3. 2005 promlčuje v tříleté promlčecí době, je v případě, kdy škoda byla způsobena rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem starším tří let před podáním žaloby promlčen. Pokud se tedy žalobkyně domáhala náhrady škody na základě rozhodnutí soudu z roku 1977 a z roku 1989, kdy jí také byla rozhodnutí doručena, došlo k promlčení jejího práva a nároku uplatněnému žalobou podanou dne 13. 8. 2005 není možné vyhovět. Tentýž závěr učinil odvolací soud i ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku nečinnosti orgánu státu při vymáhání výživného do roku 1991 včetně. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že po nabytí zletilosti je v případných sporech proti státu aktivně legitimován syn žalobkyně. K námitce žalobkyně, že její právo s ohledem na čl. 1 Listiny základních práv a svobod nepromlčitelné odvolací soud uvedl, že toto ustanovení na daný případ nedopadá. Závěrem odvolací soud uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně neshledal žádné procesní vady a že napadený rozsudek obsahuje veškerá skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování s tím, že z protokolu o jednání je rovněž zřejmé, že před vynesením rozsudku byli účastníci řízení řádně poučeni ve smyslu §119a o.s.ř.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítla, že:
a) pokud soud dospěl v průběhu řízení k závěru, že právo uplatněné žalobou je promlčené, měl účastníky poučit dle §118a odst. 2 o.s.ř.,
b) ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci nelze uplatnit námitku promlčení, neboť se jedná o právo jednotlivce vyplývající z Listiny základních a práv a svobod, které je s ohledem na znění čl. 1 Listiny základních práv a svobod nepromlčitelné,
c) soudy nižších stupňů nevymezily okamžik, od něhož by měla být promlčecí lhůta počítána; běh lhůty se v souzené věci může odvíjet až ode dne 20. 5. 2005, kdy se žalobkyně dopisem Ministerstva spravedlnosti dozvěděla o nezvratitelnosti vzniklé škody,
d) uplatnění námitky promlčení je v souzené věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou, splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Žalobkyně prostřednictvím podaného dovolání uvádí následující právní otázky, které mají dle jejího názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:
Je povinností soudu, pokud dospěje v průběhu řízení k závěru, že právo uplatněné žalobou je promlčené, poučit účastníky dle §118a odst. 2 o.s.ř.?
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, č.j. 21 Cdo 121/2003-107; příp rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005) „poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné i pro daný případ, kdy byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení žalobou uplatněného práva, tj. na základě právního názoru soudu použitého na zjištěný skutkový stav. V takovém případě však poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o.s.ř. nenastává. Z uvedeného důvodu dovolací soud projednání výše uvedené otázky nepřipustil.
Je právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (nesprávným úředním postupem) s ohledem na čl. 1 Listiny základních práv a svobod nepromlčitelné, neboť se jedná o právo jednotlivce vyplývající z Listiny základních a práv a svobod?
V souladu s ustanovením §36 zákona č. 82/1998 Sb. se „[o]dpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem řídí dosavadními předpisy.“ Otázky upravující odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci se tak v souzené věci posuzují dle zákona č. 58/1969 Sb. Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. „[p]rávo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě.“ Uvedené ustanovení přitom respektuje obecný soukromoprávní princip vyjádřeny v §100 odst. 2 obč. zák. podle něhož se „promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.“ Již v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000, byl zaujat oprávní názor, že „[a]čkoliv je vlastnické právo vskutku v zásadě nepromlčitelné (§100 odst. 2 občanského zákoníku), náhrada (finanční) za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému.“ Dovolací soud konstatuje, že tyto závěry obstojí i ve vztahu k právu na náhradu majetkové újmy vzniklé v důsledku výkonu veřejné moci, neboť aniž by byl dotčen závěr o nepromlčitelnosti vlastnického práva (v souladu s čl. 1 ve spojení s čl. 11 Listiny základních práv a svobod), právo na náhradu majetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci je právem závazkovým, které se promlčuje (viz také Knappová, M. – Tégl, P. – Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1-487. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. s. 408 a násl.). Protože vznesená otázka je konstantně řešena v právní i soudní praxi a výklad čl. 1 Listiny základních práv a svobod v tomto směru nečiní obtíže, dovolací soud výše uvedenou otázku k projednání nepřipustil.
K námitce nesprávného posouzení běhu promlčecí lhůty
Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. „[p]rávo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě.“ Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že „[p]oškozený se ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81, publikovaný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, s. 1130; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3317/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008). V souzené věci vyšel odvolací soud ze závěru, že pokud jde o náhradu škody za nezákonná rozhodnutí, začala promlčecí doba běžet v blíže nespecifikované době roku 1977, resp. roku 1989, kdy byla žalobkyni tato rozhodnutí, kterými jí byl přiznáno výživné jenom zčásti, doručena; ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu při vymáhání přiznaného výživného začala promlčecí doba běžet v blíže nespecifikované době počátkem 90. let 20. stol.; to vše s tím důsledkem, že byla-li žaloba podána u soudu teprve dne 18. 3. 2005, jsou v žalobě uplatněná práva zjevně promlčená. Závěry odvolacího soudu přitom respektují předeslanou judikaturu Nejvyššího soudu, zvláště přihlédne-li se i ke sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. 12. 1987, č.j. 2107/87-M, v němž bylo konstatováno pochybení, resp. nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 6. Vzhledem k uvedenému dovolací soud uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby v souzené věci v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto také projednání této otázky nepřipustil.
K námitce vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy
Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010. V uvedeném rozhodnutí uvedl, že „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje . Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 11/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). V souvislosti s uplatněním námitky promlčení pak dovolací soud připomíná, že „[u]platnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004). Rozpor výkonu práva s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Dovolací soud pak neshledal, že by se závěry soudů nižších stupňů ohledně řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy významně odchylovaly od zjištěného skutkového stavu, byly nelogické či neodůvodněné, příp. nesly jiné znaky nepřípustné libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07). Jak uvedl, odvolací soud, žalobkyně si musela být vědoma již počátkem 90. let 20. stol. skutečnosti, že liknavým postupem Obvodního soudu pro Prahu 6 jí byla způsobena škoda v podobě nevymahatelnosti výživného. Pokud pak svou žalobu uplatnila v roce 2005, tedy s odstupem takřka 15 let, nelze dovozovat, že by námitka promlčení vznesená žalovanou měla zneužívající charakter nebo byla jiným způsobem nelegitimní. Jelikož vznesená otázka nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud její projednání nepřipustil.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 17 C 172/2004, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu