ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2962.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2962/2021-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Jet Trans Speditions-gesellschaft m. b. H. , se sídlem v Innsbrucku, Egger Lienz Str. 1d, Rakousko, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalovanému P. D. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, za účasti Generali Česká pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem ve Stříbře, Kostelní 840, o zaplacení částky 119.896,92 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 297/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 25 Co 53/2021-513, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.168 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 15 C 297/2016-451, zamítl žalobu o zaplacení částky 119.896,92 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a též „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se vedlejší účastnice vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka přípustnost dovolání předně odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatelka však pomíjí, že argument, podle kterého má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2711/2020. Uvedenému požadavku dovolatelka nedostála.
Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatelky žalovaný jako advokát nejednal v zájmu žalobkyně, když podal dovolání, které bylo pro nenaplnění formálních předpokladů odmítnuto, což zakládá odpovědnost žalovaného za škodu. Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2520/2013, uvádí, že je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor, který může být zamítnut, nebo nezastává žádný právní názor, jako tomu bylo v případě žalovaného.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2520/2013, na který odkazuje dovolatelka, vyložil, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je objektivní odpovědností bez zřetele na zavinění a jejími předpoklady jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínka, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, se posuzuje z hlediska §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1743). Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení se posuzuje vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor, který je později soudem odmítnut, a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními nedostatky, apod.
K odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie Nejvyšší soud též vyslovil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2007/2009), že ke vzniku odpovědnosti je třeba současné splnění všech předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody, přičemž existenci těchto předpokladů, včetně příčinné souvislosti, je povinen tvrdit a prokázat žalobce (poškozený klient). Příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno je na žalobci. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
V usnesení ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3728/2019, Nejvyšší soud konstatoval, že soud je povinen při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie posoudit jako předběžnou otázku, zda by při řádném postupu advokáta žalobce jako jeho klient se svým nárokem u dovolacího soudu a v následném řízení uspěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004), a nic na tom nemění ani okolnost, že v dané věci musel být takto předběžně posouzen výsledek dovolacího řízení, neboť tvrzené pochybení spočívalo v nepodání řádného dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který nebyl pro žalobce příznivý. Za situace, kdy v předmětném řízení nebylo podáno věcně projednatelné dovolání (a právě tato okolnost je podstatou uplatněného nároku), jde o řešení otázky předběžné v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi, nikoliv o dovolací přezkum, přičemž jiným způsobem se soud prvního stupně ani nemohl dobrat závěru, zda žalobci vznikla škoda představovaná náklady řízení, které mu jako neúspěšnému účastníku řízení byly uloženy k náhradě. Samotné pochybení advokáta neznamená automaticky vznik škody na straně klienta, musí být také prokázáno, že nebýt tohoto pochybení, byl by výsledek sporu pro klienta příznivý.
Závěr, že soud řeší jako předběžnou otázku to, zda by poškozený při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil, nezbavuje poškozeného povinnosti tvrdit a prokázat, že by v případě správného postupu advokáta se svým nárokem uspěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1397/2020).
V nyní projednávané věci vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyně zastoupená nynějším žalovaným se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 107/2001 domáhala zaplacení 12.472,47 EUR s příslušenstvím jako částky za přepravu různých zásilek na základě objednávek žalovaného. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 12 Cmo 36/2010-484, byla žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, když v řízení nebylo prokázáno převzetí zboží příjemcem, nebylo prokázáno, že předmětné přepravy byly pro žalovaného zajištěny, a nebyl prokázán ani jakýkoliv smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně zastoupena (nynějším) žalovaným dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 23 Cdo 1225/2014-526, odmítnuto s odůvodněním, že dovolatelka neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl nyní odchýlit, ani z dovolání není zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset. To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který uvedl, že žalobkyní požadovaný postup podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) žalovaný v dovolání zmínil, nicméně i kdyby žalovaný důsledně trval na posouzení daného případu dle této úmluvy, i tak by šlo za dané procesní situace o napadení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v otázce skutkových zjištění a dovolání by bylo rovněž odmítnuto. Žalobkyně ani po opakovaných poučeních netvrdila nic v tom směru, jakým způsobem měl žalovaný postupovat, aby byl v dovolacím řízení úspěšný. Nelze proto dovodit existenci příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie žalovaného a žalobkyní tvrzenou škodou. Odvolací soud pak zdůraznil, že důvodem rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro změnu prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby byla důkazní nouze žalobkyně v původním řízení, a dodal, že těžko si lze za tohoto procesního stavu představit tzv. dovolací otázku, jež by založila přípustnost dovolání, ostatně sama žalobkyně ani ve svých obsáhlých procesních stanoviscích v průběhu celého tohoto řízení nikdy otázku, jejíž řešení by v původním řízení založilo přípustnost dovolání, nedefinovala.
Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže za dané situace potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by rozhodnutí odvolací soudu bylo v rozporu se závěry dovolatelkou zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 913/09.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami dovolatelky, neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu