ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3132.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3132/2021-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně 1 Witos, s. r. o. , se sídlem v Třinci, Lidická 662, identifikační číslo osoby 25372327, zastoupené Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalované Alibona, a. s. , se sídlem v Litovli, Svatoplukova 909, identifikační číslo osoby 45192553, o zaplacení 67 896 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 172/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2021, č. j. 75 Co 347/2019-489, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 C 172/2018-315, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu o zaplacení částky 67 896 EUR s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované a státu (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, kdy při řešení první z nich se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka podle žalobkyně dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu otázku (první), „zda dochází ke konkludentní akceptaci návrhu na uzavření smlouvy, a tedy k uzavření smlouvy samotné, tím, že osoba, které je návrh na uzavření smlouvy určen, vystaví fakturu, která přesně odpovídá údajům obsaženým v návrhu na uzavření smlouvy“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1492/2006, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, kterým byl tento rozsudek zrušen (rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz ), a jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou předkládá otázku (druhou), „zda je na překážku uzavření smlouvy, pokud kontrahující osoby učiní veškeré zákonem předvídané kroky v kontraktačním procesu směřující k uzavření smlouvy (návrh na uzavření smlouvy a jeho akceptace), avšak uzavřením takové smlouvy by došlo k porušení jiné smluvní povinnosti jedné z kontrahujících osob“. Prostřednictvím těchto otázek žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo prokázáno uzavření jí tvrzené kupní smlouvy, ze které v řízení dovozovala své vlastnické právo k nápojům uskladněným u žalované, s jejichž nevydáním ze strany žalované (resp. s vydáním jiné osobě bez pokynu žalobkyně) spojovala žalobou uplatněný nárok na náhradu škody.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, podle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti žaloby nejen na závěrech o neprokázání vlastnického práva žalobkyně k uskladněným nápojům (neprokázání tvrzené kupní smlouvy) a o neuzavření tvrzené smlouvy o úschově, z níž měla vyplývat povinnost žalované k vydání uskladněných nápojů žalobkyni (či pouze na její pokyn). Žalobu považoval odvolací soud za nedůvodnou též pro neprokázání výše škody, která měla žalobkyni podle jejího tvrzení vzniknout. Za situace, kdy jeden ze závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody (neprokázání výše škody), nebyl dovoláním žalobkyně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani žalobkyní předložené otázky, zpochybňující další ze závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud neučinil závěr, že vystavení faktury nepředstavuje (za žádných okolností) konkludentní akceptaci oferty. Uvedl, že samotné uskutečnění objednávky, vystavení pro forma faktury, zaplacení zálohy a následné vystavení faktury společností VD Let´s go Morava, s. r. o. (dále jen „společnost VD“) by mohlo být považováno za uzavření smlouvy mezi žalobkyní a společností VD. Zdůraznil však, že tyto zjištěné skutečnosti nelze hodnotit izolovaně (bez zohlednění dalších v řízení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, výpovědí statutárních zástupců účastnic a dalších listin), a uzavřel, že ačkoli nelze vyloučit, že žalobkyně skutečně učinila objednávku 150 000 ks nápojů s možným úmyslem uzavřít smlouvu, v řízení nebylo prokázáno, že k témuž právnímu jednání vedla i vůle společnosti VD, která jednala v domnění, že provedená platba žalobkyně (i vystavená faktura) je platbou za společnost Widebo handicap, s. r. o. (dále jen „společnost Widebo“), která neměla peníze a s níž měla společnost VD uzavřenou smlouvu o výhradním obchodním zastoupení (z té plynulo oprávnění společnosti Widebo prodávat nápoje a závazek společnosti VD předmětné nápoje neprodávat skrze jiné kanály). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy bylo založeno na závěru, že vystavení faktury společností VD nepředstavovalo její vůli směřující ke konkludentní akceptaci návrhu žalobkyně, neboť v řízení vyšlo najevo, že vůle společnosti VD při jejím vystavení směřovala k jinému právnímu jednání. Právní posouzení odvolacího soudu tak bylo odvislé též od dalších zjištěných skutkových okolností, které však žalobkyně ve své dovolací argumentaci pomíjí. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze (všech) skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů (neúplných), které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Žalobkyně tak prostřednictvím uvedené otázky zohledňující jen některé skutkové okolnosti fakticky zpochybňuje skutkové závěry zjištěné odvolacím soudem o vůli žalované.
Navíc citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež bylo zrušeno výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, nemůže představovat „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit. V tomto směru se tak nejedná ani o řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.). Pokud žalobkyně současně namítla, že Ústavní soud se ve zrušujícím nálezu ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, pokud jde o otázku konkludentního uzavření smlouvy, pak ani taková argumentace by k závěru o přípustnosti dovolání nemohla vést, neboť Ústavní soud neučinil závěr, že fakturace navrhované ceny je vždy (za všech okolností) konkludentní akceptaci návrhu na uzavření smlouvy, jak se snaží žalobkyně ve své argumentaci prezentovat. Ústavní soud toliko v kontextu skutkových okolností tam projednávané věci konstatoval, že „nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že ofertu nelze akceptovat vystavením faktury“. Ostatně, vymezení přípustnosti není řádné též z toho důvodu, že se žalobkyně dovolává judikatury vztahující se k již neúčinné právní úpravě, která na posuzovanou věc nedopadá.
Ve vztahu ke druhé z formulovaných otázek pak dovolací soud pro úplnost dodává, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud neučinil závěr (přisuzovaný mu v dovolání žalobkyní), že uzavření smlouvy bránila překážka spočívající v tom, že by tím došlo k porušení jiné smluvní povinnosti jedné z kontrahujících osob. Existenci smluvní povinnosti společnosti VD vůči společnosti Widebo hodnotil odvolací soud pouze jako jednu z okolností, která jej společně s dalšími zjištěními o průběhu kontraktace vedla k závěru, že vůle společnosti VD nesměřovala k akceptaci tvrzené nabídky žalobkyně.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (či právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy dovolání v přiměřené době odmítl, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu