ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3164.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3164/2021-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SMART HYPO s.r.o. , se sídlem Tuřanka 1222/115, Slatina, 627 00 Brno, IČO 27774082, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc, proti žalované L. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, o zaplacení 463 804,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 244/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 116/2021-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 681 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. 51 C 244/2016-358, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 463 804,66 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení specifikovanými v tomto výroku a výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 228 096 Kč.
O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 116/2021-422, v němž výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé, výrokem II. změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení jen tak, že výše nákladů činí 31 146 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který uznal za oprávněný žalobkyní uplatněný nárok na uhrazení nesplacené jistiny včetně úroků, jako ceny za poskytnutí úvěru na základě smlouvy o úvěru č. 80120000378 ze dne 8. 6. 2012, uzavřené mezi žalobkyní, jako věřitelkou, a žalovanou, jako spoludlužnicí, zavázanou společně a nerozdílně s druhou spoludlužnicí J. Š., podle níž byl žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 550 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala čerpané úvěrové prostředky splácet měsíčními splátkami ve výši 11 458 Kč; dostala se však do prodlení se splacením svého závazku, proto jí bylo důvodně zasláno dne 6. 1. 2014 oznámení o zesplatnění závazku. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně posoudil jako nedůvodné námitky žalované, jimiž poukazovala na absolutní neplatnost předmětné smlouvy, kterou považovala za lichevní z důvodu nemravného jednání žalobkyně, zneužila-li tato při sjednání smlouvy nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti žalované a dostatečně nezjišťovala úvěruschopnost žalované. Za nedůvodné považoval i námitky ohledně nepřiměřenosti úroků a o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se všemi spornými otázkami zabýval. Ohledně posouzení schopnosti splácet úvěr žalovanou soud prvního stupně provedl dokazování z něhož zjistil, že žalobkyně dostatečně bonitu žalované zkoumala, kdy vycházela z doložených příjmů žalované a spoludlužnice její snachy J. Š., z výpovědi žalované zjistil, že příjem domácnosti dosahoval 39 128 Kč, neboť si kromě důchodu přivydělávala jako hospodyně, což ji umožňoval i její (nijak vysoký) věk, žalobkyně dokonce přezkoumávala doložené příjmy spoludlužnice a v žádosti o úvěr žalovanou uvedené informace o jejích příjmech a tyto informace hodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými listinnými důkazy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva neměla lichevní charakter, nebylo zjištěno, že by žalobkyně zneužila tísně žalované, ta v době uzavření smlouvy neměla žádné finanční problémy, chtěla jen pomoci svému synovi a snaše se zajištěním úvěru a sama měla z úvěru (byť malý) zisk. Žalobkyně v dostatečném předstihu žalované poskytla všechny potřebné informace o úvěru, úrocích a zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti, žalovaná tedy věděla, co je obsahem smlouvy a mohla si uzavření smlouvy v dostatečně poskytnutém čase rozmyslet. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že výše úroků po porovnání s výší úrokové sazby u úvěrů poskytovaných v rozhodné době jinými subjekty nijak nevybočovala z obvyklé úrokové sazby, a proto nepovažoval výši úroků za nemravnou. Pokud žalovaná namítala, že smlouvu uzavřela pod vlivem svého nedobrého zdravotního stavu, soud zjistil, že žalovaná podle lékařských zpráv v době uzavření smlouvy netrpěla takovými zdravotními problémy, které by měly vliv na její rozhodování, léčila se pouze na ortopedii s koleny, soud tedy považoval za nadbytečné vypracování znaleckého posudku k posouzení stavu žalované v době uzavření smlouvy. Z dokazování ani nevyplynulo, že by byl na žalovanou činěn nějaký nátlak, příbuznými byla od počátku informována o účelu úvěru a osobně jednala se zástupcem žalobkyně. Oba soudy s ohledem na zjištěné okolnosti neshledaly chování žalobkyně jako nemravné, když podrobily uzavřenou smlouvu i korektivu dobrých mravů, a to s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Úvěrová smlouva byla proto posouzena jako platně uzavřená smlouva v souladu s §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §55 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud by snad byla oprávněná námitka o neplatném ujednání o smluvní pokutě, odvolací soud vyšel z tohoto, že žalobkyně úhradu smluvní pokuty nepožadovala a jedná se o ujednání, které nemá vliv na platnost smlouvy ve zbývajícím rozsahu z důvodu oddělitelnosti tohoto ujednání od zbytku smlouvy (§41 obč. zák.), proto tuto námitku vznesenou žalovanou nepovažoval za důvodnou. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené právní závěry potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení při aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v §237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak. Zároveň se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a má rovněž za to, že nebyla daná problematika dovolacím soudem řešena. Namítá též, že soudy nezohlednily všechny relevantní důkazy a nevypořádaly se řádně s námitkami uplatněnými v odvolání ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy, jako smlouvy lichevní, uzavřené v omylu a tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a v rozporu s §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dovolatelka namítá neúplnost dokazování o zdravotním stavu žalované, jestliže soudy vycházely jen z lékařských zpráv a nezadaly vypracování znaleckého posudku o celkovém zdravotním stavu žalované, v čemž spatřuje vážné pochybení soudů při hodnocení důkazů, a stejně tak spatřuje pochybení soudů i ve vyhodnocení tísně žalované při uzavírání smlouvy, když pouze konstatovaly, že žalovaná žádné finanční problémy neměla. Oběma soudům vytýká, že tíseň u žalované posuzovaly jen k okamžiku uzavření smlouvy a ne jako komplexní stav, který vytváří nejen psychický, zdravotní či sociální aspekt, ale bere v úvahu i věk dotyčné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1483/2012). Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně dostatečně zjišťoval úvěryschopnost žalované. S poukazem na ustanovení §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, namítá, že se věřitel, v posuzovaném případě žalobkyně, nemůže spokojit jen s informacemi o příjmech spotřebitele, ale tyto informace je povinen vyhodnotit s odbornou péčí a důkladně je prověřit. Dovolatelka nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu týkající se posouzení platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na posouzení oddělitelnosti ujednání o (nemravné) smluvní pokutě, neboť na jednání žalobkyně bylo namístě nahlížet jako na jednání nemravné v celku. Podle dovolatelky je judikatorní otázkou i problém délky daného řízení ve spojitosti s narůstajícími úroky z prodlení.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně s dovoláním navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, kdy výkon rozhodnutí by byl pro žalovanou likvidační.
Žalobkyně podala k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, případně zamítnutí dovolání. Poukazuje na to, že z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka rozhodnuta jinak. Žádná taková rozhodnutí (odkazy na ustálenou rozhodovací praxi) se z dovolání žalované nepodávají. Otázky, které dovolatelka označila jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, týkající se otázky tísně žalované při uzavření smlouvy, uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek a otázky posouzení bonity a úvěruschopností dlužnice, posoudily soudy podle žalobkyně správně. Dokazováním soudu žádná tíseň žalované při uzavírání smlouvy nebyla prokázána a tvrzení žalované o její tísni při uzavírání smlouvy považuje za účelové, stejně jako tvrzení o nepřiměřenosti úroků. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, a ze dne 15. 12. 2004. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, řešící otázku přiměřenosti úroků u úvěrových smluv, a to i s ohledem na zásadu jednání v souladu s dobrými mravy. Zdůraznila, že se nespokojila jen s informacemi žalované, které uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru, ale její informace prověřila a řádně před poskytnutím úvěru zhodnotila společně s ověřenými příjmy nejen žalované, ale i spoludlužnice J. Š. K námitce dovolatelky ohledně neplatnosti smluvní pokuty žalobkyně uvedla, že tuto námitku považuje za bezpředmětnou, jestliže žalobkyně žádné sankce vůči žalované, a to ani v podobě smluvní pokuty, v řízení neuplatnila. Dovolání není podle žalobkyně přípustné ani pro procesní dovolací námitky, nezahrnující otázku výkladu normy procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1723/2016).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné připomenout, že již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. však dovolatelka nedostála, jestliže neformulovala konkrétní právní otázku, kterou měl řešit odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ani neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení takové právní otázky odchýlit.
Uvedla-li žalovaná v dovolání, že spatřuje přípustnost dovolání zároveň v tom, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak, je nutno konstatovat, že taková formulace podle judikatury Nejvyššího soudu významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3303/2020, dostupných na www.nsoud.cz ). Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka rovněž nedostála.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při právním posouzení platnosti předmětné úvěrové smlouvy řádně nezohlednil všechny relevantní důkazy, je namístě konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolací soud dále posuzoval, zda je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř pro dovolatelkou uvedenou námitku, že dovolacím soudem nebyla řešena problematika týkající se posouzení platnosti úvěrové smlouvy optikou lichevních smluv, kategorie tísně a nápadně nevýhodných podmínek úvěru a optikou §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy není v právním řádu obsažena obecná definice pojmu „odborná péče“, použitá v cit. ustanovení.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vyplynul skutkový závěr, že žalovaná neprokázala žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že úvěrovou smlouvu uzavírala v tísni či pod nátlakem tísně, či že by žalobkyně zneužila nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalované. Žalovaná sjednávala úvěrovou smlouvu jako spoludlužnice s tím, že chtěla pomoci svému synovi a snaše, byla srozuměna s podmínkami úvěru a zástavou, v době uzavírání smlouvy nebyl její věk ani zdravotní stav (problémy s koleny) takový, že by ji bránil rozpoznat význam smlouvy, a byl ji rovněž dán dostatečný časový prostor k rozmyslu uzavření smlouvy, o jejíž uzavření sama požádala. Nebylo rovněž prokázáno, že by sjednaný úrok byl nemravný, že by vybočoval z obvyklé úrokové sazby v daném čase. Dovolatelkou formulovaná otázka vychází ovšem z jejích vlastních skutkových závěrů o existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání úvěrové smlouvy žalovanou, k nimž však odvolací soud nedospěl a na takových skutkových závěrech nezaložil právní posouzení platnosti úvěrové smlouvy. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, usnesení ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci a staví-li dovolací otázku na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolání žalované není tedy podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky týkající se namítané tísně žalované při uzavírání úvěrové smlouvy a uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.
K dovolatelkou formulované námitce, že dovolacím soudem nebyla řešena problematika týkající se posouzení platnosti úvěrové smlouvy optikou §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy není v právním řádu obsažena obecná definice pojmu „odborná péče“, použitá v cit. ustanovení, je třeba konstatovat, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, proto tato otázka s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedenou výše, není schopna založit přípustnost dovolání. Odvolací soud neřešil výklad pojmu „odborná péče“, ale zabýval se z pohledu §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platného v době uzavření předmětné smlouvy a zrušeného 1. 12. 2016, otázkou, zda žalobkyně, jako věřitelka, posoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, stejně jako soud prvního stupně, že žalobkyně řádně posuzovala schopnosti žalované splácet úvěr, kdy dostatečně zkoumala bonitu žalované, vycházela-li nejen z doložených příjmů žalované a spoludlužnice její snachy J. Š., ale tyto doložené příjmy za použití hodnocení dalších důkazů přezkoumávala a hodnotila ve vzájemné souvislosti. Nejvyšší soud uzavřel, že ani tato otázka dovolatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako její poslední otázka spojená s problémem délky řízení ve spojitosti s narůstajícími úroky z prodlení, kterou odvolací soud neřešil, na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Taková otázka, jak výše zdůvodněno, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitky žalované k nedostatkům dokazování, které spatřuje v tom, že soudy nezadaly a neprovedly důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalované, nejsou rovněž způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Uvedené námitky směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018 nebo ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2859/2018, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud toto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu