ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1483.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1483/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 5 To 303/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 168/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 T 168/2011, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „ve dnech 14. 9. 2010 a 15. 9. 2010 v B. jako věřitel poškozené E. A., z titulu vlastnictví splatné pohledávky ve výši 467.724,- Kč, vyplývající z nesplacených úvěrů č. ................. a ............. (úvěrové smlouvy byly uzavřeny mezi firmou Smart Hypo, s.r.o., IČ: 27774082 a E. A. dne 23. 6. 2009), která byla na obžalovaného převedena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2011 a byla zajištěna zástavním právem k jejímu podílovému spoluvlastnictví 1/9 bytového domu č.p. ... a pozemku parc. č. ...., zapsaných v LV č. ..., pro k.ú. V., obec B., v Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno, zneužívaje její tísně, kdy jí obžalovaný hrozil, že pokud poškozená rychle neuzná svůj dluh dle nového výpočtu obžalovaného ve výši 836.724,- Kč, která byla v hrubém nepoměru ke skutečné výši splatného dluhu, která ještě ke dni 13. 9. 2010 činila 467.724,- Kč a neuzavře ve prospěch obžalovaného smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k podílu na nemovitostech, připraví ji obžalovaný o střechu nad hlavou, s tím, že už má takových případů několik, kdy lidi přišli o byt, když to nepodepsali, v důsledku čehož poškozená E. A. s obžalovaným M. K. podepsala dne 14. 9. 2010 v B. dohodu o vypořádání dluhu, v níž uznává svůj dluh v nové výši 836.724,- Kč, a dne 15. 9. 2010 s obžalovaným uzavřela smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která v návaznosti na dohodu o vypořádání dluhu stanovuje, že v případě nesplacení celého uznaného dluhu v termínu do 31. 10. 2010 přechází vlastnické právo k uvedenému podílu na nemovitosti na obžalovaného, jenž je oprávněn k uspokojení svých nároků tento podíl prodat, tedy zneužívaje tísně poškozené E. A. si nechal slíbit plnění ve výši 836.724,- Kč, tj. o 89% vyšší částku než činila výše pohledávky ke dni 13. 9. 2010“ . Za to byl obviněný podle §67 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku s přihlédnutím k §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši čtyřiceti denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 10.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 5 To 303/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že okolnosti, za nichž došlo k uzavření smluvního vztahu mezi ním a poškozenou A., a výši závazku poškozené je třeba vnímat v širším kontextu. Poznamenal, že orgány činné v trestním řízení vycházely z hodnoty pohledávek vůči poškozené vyčíslené původním věřitelem ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2010, tj. z částky 467.724,- Kč. Zdůraznil, že v době podpisu dohody s poškozenou však měl za to, že tuto sumu navyšují náklady na uplatnění nároku u soudu, pokuty a příslušenství (přitom odkázal na výpověď zástupce původního věřitele, pana Š.). Prohlásil, že pohledávku ze smlouvy o úvěru č. ............. vnímal potencionálně, reálně a legálně navýšenou o náklady účelně vynaložené na její vymáhání v částce cca 52.000,- Kč, pohledávku ze smlouvy o úvěru č. .......... pak v částce cca 40.000,- Kč. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nezohlednil další prostředky ve výši 50.000,- Kč, jež poskytl poškozené (viz výpověď svědkyně B.). Dále zmínil, že v dohodě o vypořádání dluhu uzavřené dne 14. 9. 2010 s poškozenou byla výše dluhu (836.724,- Kč) stanovena až ke dni 31. 10. 2010, kdy měla poškozená částku zaplatit. V této souvislosti upozornil, že postoupené pohledávky navyšovaly svoji hodnotu každým dnem, když stále plynula v úvěrových smlouvách sjednaná smluvní pokuta (0,2 % z dlužné částky denně), popř. nabíhal zákonný úrok z prodlení (cca 7,75 % p.a.). Pohledávky tak od 13. 9. 2010 do 31. 10. 2010 vzrostly o cca 45.000,- Kč na smluvní pokutě a o cca 4.780,- Kč na úroku z prodlení. Rovněž argumentoval, že v době uzavření dohody o vypořádání dluhu nemohl vědět, že mu v souvislosti s uzavřením a realizací smlouvy o zajišťovacím převodu nevznikne daňová povinnost k dani z převodu nemovitostí ve výši 54.000,- Kč, a tedy že dojde ke snížení celkového závazku poškozené. Následně akcentoval, že částku uvedenou v dohodě o vypořádání dluhu ve výši 836.724,- Kč proti poškozené nikdy neuplatnil, resp. že byl subjektivně přesvědčen, že jeho pohledávka legitimně činí ke dni 31. 10. 2010 nejméně 663.724,- Kč. V návaznosti na uvedené vyjádřil přesvědčení, že je zjevné, že uznaný nárok jeho osoby ke dni 31. 10. 2010 nebyl zdaleka tak přemrštěn, jak se podává v rozsudku soudu prvního stupně. Dodal, že sama dohoda o vypořádání dluhu uvádí, že dluh představuje vedle již stávajících nároků z původních úvěrových smluv i další náklady a poplatky.
Následně odmítl, že by s poškozenou jednal v úmyslu zneužít tísně či vůbec s vědomím její tísně. K tomu podotkl, že každý dlužník, který je vystaven vymáhání pohledávek, je v jakési subjektivní tísni. Prohlásil, že poškozenou nikdo k podepsání jakýchkoli dokumentů nenutil, resp. že poškozená se proti tomuto ani neohradila, neboť si byla své situace dobře vědoma, a že z provedeného dokazování vyplynulo, že na tvrzené tísni poškozené se podepsaly úplně jiné osob [pan V., pan Š. či jeho (obviněného společník)]. Pokud poškozené sdělil, že svoji pohledávku může prodat panu V., pak se nejednalo o vyhrožování, ale o holý fakt, o výkon jeho práva. Jestliže měla poškozená z postoupení pohledávky panu V. obavu či subjektivní pocit tísně, nelze toto přisuzovat k jeho tíži. Dodal, že stejně tak je mu kladeno za vinu, že poškozené uváděl, že přijde o střechu nad hlavou. K tomu poznamenal, že poškozenou jen uvědomil o skutečných rizicích, které jí pro případ nezaplacení závazku hrozí. Soudům nižších stupňů vytkl, že nezohlednily fakt, že ve vztahu k poškozené A. do dnešního dne neučinil žádné konkrétní kroky k vymáhání pohledávky a zpeněžení zástav, ač je k tomu oprávněn od 31. 10. 2010. Tato skutečnost podle něho svědčí o tom, že od počátku měl spíše snahu se s poškozenou na úhradě pohledávky dohodnout. Také namítl, že se soudy dříve ve věci činné nezabývaly nevěrohodností výpovědí poškozené A., resp. že nevzaly v úvahu, že poškozená je chronickým neplatičem. Vyslovil domněnku, že poškozená A. využila levného institutu podání trestního oznámení, aby se vyhnula plnění svých splatných závazků. Shledal, že odvolací soud veškeré jeho námitky zhodnotil jako neopodstatněné, byť jsou pro jejich opodstatněnost konkrétní relevantní důkazy. Uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že jejich závěry skutkové i právní jsou v rozporu s provedeným dokazováním.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že předmětná dohoda o vypořádání dluhu se kromě dluhu již reálně existujícího nemohla dotýkat takového jeho předpokládaného navýšení, které v době jejího uzavření nebylo opřeno o žádný skutečný právní titul, a tedy nemohlo být spojeno s tomu odpovídajícím právním nárokem. Na závěru o hrubém nepoměru plnění, které si obviněný nechal od poškozené slíbit, nemůže ničeho změnit ani uplatněný a soudy nezohledněný odkaz na dílčí skutkové zjištění, že součástí navýšené pohledávky za poškozenou byla i nezbytná finanční kompenzace částky 50.000,- Kč, kterou tato obdržela jako jeho okamžitou finanční výpomoc. Shledala, že hrubý nepoměr vzájemných plnění byl v posuzovaném případě dán již samotným navýšením výchozího závazku poškozené vůči obviněnému ve výši 467.724 Kč o 89% v dohodě o vypořádání dluhu ze dne 14. 9. 2010 (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 a sp. zn. 7 Tdo 1215/2011). Takto naplněná podmínka trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku byla následně uzavřenou smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva poškozené k podílu na nemovitostech ještě prohloubena, jestliže k zajištění jejího skutečného a v daném okamžiku uzavření této smlouvy jediného splatného závazku měly posloužit nemovitosti v hodnotě cca 1,800.000,- Kč, tj. zhruba čtyřnásobně jeho hodnotu převyšující. Z těchto důvodů odmítla tvrzení obviněného, že byl subjektivně přesvědčen, že pohledávka poškozené ke dni 31. 10. 2010 legitimně představovala částku 663.724,- Kč, a tedy že uznaný nárok poškozené nebyl zdaleka tak přemrštěn.
K argumentaci obviněného stran podmínky tísně na straně poškozené státní zástupkyně poznamenala, že tento zcela přehlédl letitou judikaturu, podle níž je stav tísně stavem objektivní povahy, kdy není vůbec podstatné, zda si poškozený takový stav zapříčinil sám nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých. Prohlásila, že se nelze přiklonit k důvodnosti ani té související námitky, podle níž obviněný vylučuje, že by s poškozenou jednal v jakémkoliv úmyslu zneužít její tísně či vůbec s vědomím, že se v takovém stavu nachází. Zdůraznila, že obsah obou smluvních ujednání, která s poškozenou po nabytí právního postavení jejího věřitele uzavřel, byl v jejich jednotlivých článcích koncipován tak, že ze splněného předpokladu stavu tísně poškozené bylo přímo vycházeno. Obviněný nepochybně jednal ve zřetelné situační převaze nad poškozenou, které si také byl vzhledem ke konstrukci smluvních ujednání, vyjadřujících vzájemný poměr, resp. čitelný nepoměr postavení obou smluvních stran, dobře vědom. Takovou skutečnost také dal poškozené najevo dostatečně výmluvným způsobem, pokud jí sdělil, jakému riziku se vystavuje, když obě smlouvy nepodepíše. Podmínka tísně poškozené, za které si od ní nechal slíbit plnění v hrubém nepoměru jejich vzájemných plnění, jakož i její pokrytí odpovídající formou jeho zavinění, tak byly v daném případě dány nade vší pochybnost.
Doplnila, že žádnému ze soudů nelze ve smyslu §218 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku důvodně vytýkat chybějící zohlednění toho poukazovaného faktu, že obviněný vůči poškozené do dnešního dne neučinil žádné právní kroky k vymáhání pohledávek a zpeněžení zástav, ačkoliv k tomu byl od 31. 10. 2010 oprávněn. Taková argumentace se totiž nachází mimo skutkový podklad přisouzeného výroku o vině (přisouzenému popisu skutkového děje byla přiřazena právní věta ve smyslu §218 odst. 1 alinea prvá trestního zákoníku, že zneužívaje cizí tísně dal sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru).
Státní zástupkyně uzavřela, že namítanou nesprávnost právního posouzení skutku jako přečinu lichvy podle §218 odst. 1 věta prvá tr. zákoníku nelze dovodit a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 5 To 303/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž (převážně) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zvláště pokud jde o výši jeho pohledávky za poškozenou, jeho vědomí o tísni poškozené a okolností uzavření shora uvedené dohody a smlouvy). Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný deklaroval nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z namítaného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil formálně právně relevantní námitky stran znaku tísně na straně poškozené. Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněnou.
Přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede.
V návaznosti na citaci zákonného ustanovení zakotvujícího základní skutkovou podstatu trestného činu lichvy Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že předmětný skutek obviněného byl právně posouzen jako přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, když nalézací soud uzavřel, že obviněný zneužívaje cizí tísně dal sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Soud odvolací se pak s tímto jeho závěrem, ztotožnil. Vzhledem k této skutečnosti nelze soudům dříve ve věci činným oprávněně vytýkat, že nezohlednily fakt, že obviněný, jak sám uvedl, ve vztahu k poškozené do dnešního dne neučinil žádné konkrétní kroky k vymáhání pohledávky a zpeněžení zástav, ač je k tomu oprávněn od 31. 10. 2010.
Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Může jít též o jiné nesnáze, např. zájem o získání bytu k vyřešení tíživé rodinné situace nebo nesnáze vyvolané osobními a společenskými poměry poškozeného (např. stavem po živelní pohromě, která ho postihla). Poškozený může jednat v tísni i tehdy, má-li sice dostatečné prostředky k jejímu odstranění, ale nemá je okamžitě k dispozici, např. když utrpěl autonehodu nebo byl okraden o peníze daleko od domova. Poměr závislosti sám o sobě ještě neznamená stav tísně u závislé osoby; závislost však může vedle dalších okolností spolupůsobit při vzniku stavu tísně. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (R 5/2001-I.) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, s. 1956). Přitom stav tísně poškozeného musí objektivně existovat již v době slíbení nebo poskytnutí hrubě nepoměrného plnění a být s nimi v příčinné souvislosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004).
Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že z pohledu závěru o existenci situační podmínky tísně na straně poškozené není rozhodné obviněným akcentované zjištění, že poškozená byla chronickým neplatičem, neboť, jak již bylo uvedeno výše, stav tísně ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku je stavem objektivní povahy, kdy není vůbec relevantní, zda si poškozený takový stav zapříčinil sám nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že v obecné rovině lze přisvědčit úvaze obviněného v tom smyslu, že každý dlužník, který je vystaven zesplatněným závazkům a jejich následnému vymáhání proti své osobě, se nachází v jakési subjektivní tísni. Je však třeba zdůraznit, že v daném případě na poškozenou negativně nedoléhalo pouhé vědomí nedostatku peněžních prostředků. Poškozená se v inkriminované době nacházela v mimořádně tíživé životní situaci, kdy jako osoba vyššího věku, odkázaná na příjem z důchodu se také v důsledku těžké nemoci a následného úmrtí své matky dostala do stavu, kdy nebyla schopna splácet poměrně vysoký úvěr přesahující částku 450.00,- Kč. Poté, co byla v průběhu krátkého časového období opakovaně a nečekaně informována o změně svých věřitelů, ji nakonec bez předchozího upozornění kontaktoval obviněný a s pohrůžkou, že ji připraví o střechu nad hlavou (jedinou zpeněžitelnou majetkovou hodnotou v dispozici poškozené totiž byl její spoluvlastnický podíl na nemovitosti, která jí sloužila jako jediná možnost k uspokojení její bytové potřeby), na ni naléhal, aby urychleně podepsala předmětnou dohodu o vypořádání dluhu, resp. smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Za situace, kdy obviněná čelila finančním obtížím takového charakteru, že byly způsobilé zcela zásadně ohrozit její majetkové poměry a sociální postavení, lze mít nepochybně v této trestní věci znak tísně poškozené ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku za naplněný.
Pro úplnost lze v daných souvislostech poznamenat, že soudy zjištěné okolnosti spolehlivě prokazují, že rovněž znak tísně poškozené, za které – za jejíhož zneužití – si od ní nechal slíbit plnění v hrubém nepoměru jejich vzájemných plnění, byl pokryt úmyslným zaviněním obviněného. Jak ostatně již soud prvního stupně správně uzavřel, obviněný jednal (stran všech znaků objektivní stránky předmětného přečinu) v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantním dovolacím námitkám obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2013
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý