ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3200.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3200/2021-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Scientific team s. r. o. , se sídlem v Praze 10, náměstí Přátelství 1518/2, identifikační číslo osoby 05438705, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované V.D.KUKA a. s. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1789/40, identifikační číslo osoby 25767593, zastoupené Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 525/20, o zaplacení částky 103.222,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 12/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 55 Co 125/2021-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 42 C 12/2018-107, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2021, č. j. 42 C 12/2018-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 85.308 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 17.914,58 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka předkládá následující otázky:
1) „Existuje právní vztah mezi dovolatelem a žalobcem ve vztahu k předmětu plnění smlouvy o dílo, kterážto však byla uzavřena mezi zhotovitelem (Akademický tým s.r.o.) na jedné straně a dovolatelem/objednavatelem na straně druhé, a nikoli mezi žalobcem a dovolatelem?
2) Je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby a uplatnění nároku, když k uzavření smlouvy o dílo došlo s právnickou osobou s ní propojenou (Akademický Tým s.r.o.), když ta nijak svá práva a povinnosti ze smlouvy o dílo vůči žalobkyni nepřevedla, např. postoupením, ani její titul nijak prokazatelně nezanikl, když faktury nebyly stornovány a byly jediným dokladem o obchodním vztahu stran?
3) Nemá žalobce důkazní břemeno doložit existenci řádně zhotoveného a předaného díla dovolateli v rámci žalobního nároku žalobce na zaplacení tohoto díla dovolatelem?
4) V případě, že odborný překlad z cizího jazyka - dílo nebyl řádně vyhotoven a předán dovolateli, tj. vady díla jsou takové, že znemožňují, aby dílo sloužilo svému účelu, obecné soudy při posuzování oprávněnosti nároku žalobce nezkoumají vady tohoto díla?
5) Aplikoval odvolací soud správně ,existenci‘ aktivní legitimace žalobkyně, když své právní posouzení založil výlučně na obchodní zvyklosti (způsob kontraktace a jednání žalobce), navíc v rámci subjektů žalobci blízkých, tak aby žalobce zakládal na nepoctivosti obchodního styku?
6) Je jednání žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, když si cenu za služby účtují různé společnosti ve skupině personálně propojené, když dopředu se žalovaná, resp. jakákoli třetí strana, vzdává možnosti určit, kdo bude poskytovatelem služby, to vše s odvoláním na účtování s DPH případně bez DPH, v různé fázi obchodní spolupráce, např. až po předání objednaného díla?
7) S ohledem na to, že zneužití práva je projevem korigující funkce poctivosti, je zneužitím práva, když osoby personálně propojené jedním vlastníkem využívají svého postavení ke změně obchodní dokumentace (obchodní podmínky zveřejněné na webu, fakturace, zásahy do účetnictví), s ohledem na právní jistotu (kdo je poskytovatelem/dodavatelem)?
8) Mohou obchodní zvyklosti mezi stranami převážit nad poctivostí obchodního styku a ustanoveními hmotného práva ve vztahu k aktivní legitimaci?“
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že dovoláním napadený rozsudek je po věcné i právní stránce správný a dovolání považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že dovolací soud dosud neřešil otázku aktivní legitimace osob propojených, přičemž uvádí, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena mezi společností Akademický tým s. r. o., která je současně osobou blízkou žalobkyni, a dovolatelkou [otázky dovolatelky pod body 1) a 2)].
Dovolatelka však pomíjí, že na řešení předestřených otázek aktivní legitimace žalobkyně za situace, kdy smlouva o dílo byla uzavřena mezi dovolatelkou a společností Akademický tým s. r. o., rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že na základě přijetí objednávky žalované směřující vůči žalobkyni e-mailem došlo k uzavření smlouvy o dílo. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Podle dikce §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky dovolatelky pod body 3) a 4). Dovolatelka v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil právní otázku dokazovací povinnosti žalobkyně prokázat svá tvrzení označením důkazů, když žalobkyně nikdy nedoložila řádně zhotovené dílo včetně překladu s odstraněnými vadami, přičemž dovolatelka namítá, že závěr soudů o tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Uvádí též, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, že pozdně dodaný překlad se závažnými chybami nemohl dovolatelce sloužit, a že soudy vady na díle odmítly posoudit.
V nyní projednávané věci soudy vyšly ze zjištění o tom, že žalovaná požádala žalobkyni o zhotovení předmětných překladů a žalobkyně překlady žalované zaslala. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil, konstatoval, že žalovaná nijak nedoložila svá tvrzení týkající se vadnosti a naprosté nepoužitelnosti předaných překladů. Odvolací soud nadto uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná dílo obdržela, a pokud i v odvolacím řízení namítala, že žalobkyně jí dílo bez vad nepředala, zároveň nikdy netvrdila ani neprokazovala, že by dílo relevantním způsobem reklamovala. Jestliže tedy dovolatelka staví svou argumentaci na tvrzení, že překlad měl závažné vady, pak vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). Nejvyšší soud též již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Případný tak není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, učiněný v souvislosti s námitkou dodání překladu se závažnými vadami.
Jestliže dovolatelka ve vztahu k otázce důkazního břemene poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, týkající se řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení a tzv. vysvětlovací povinnosti, pak Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud od těchto závěrů jakkoliv odchýlil, když v nyní řešené věci se o situaci tzv. informačního deficitu nejednalo.
Dovolatelka dále namítá, že dovolací soud doposud neřešil otázku poctivosti obchodního styku, resp. váhy obchodních zvyklostí [otázky pod body 5) až 8)]. Dle dovolatelky odvolací soud věc nesprávně posoudil, když „nesprávně aplikoval existenci aktivní legitimace žalobkyně, kdy své právní posouzení založil výlučně na obchodní zvyklosti“. Dodává též, že nepoctivost v jednání žalobkyně byla doložena. Ani tyto námitky přípustnost založit nemohou.
Dovolatelka v této souvislosti vychází z vlastních skutkových tvrzení ohledně nepoctivosti jednání žalobkyně. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přitom, jak již výše vyloženo, nezakládá otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů.
Soudy též nedospěly k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně toliko na základě obchodních zvyklostí, jak namítá dovolatelka. Soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), mj. uvedl, že žalovaná žádala prostřednictvím e-mailů na adresu žalobkyně o provedení překladů a žalobkyně je následně zhotovovala. Překlady souborů byly žalované zaslány. Sama žalovaná své tvrzení o absenci jakéhokoliv právního vztahu vyvrátila následnou obranou, že žalobkyní dodané překlady byly vadné a byla mezi stranami sjednána sleva.
Rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelkou formulovaných otázkách týkajících se upřednostnění obchodních zvyklostí před poctivostí obchodního styku není založeno (srov. již výše zmíněné usnesení sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Konečně k dovolatelkou namítaným vadám řízení Nejvyšší soud uvádí, že samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tvrzení těchto vad nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu