ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3470.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3470/2021-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Haišman s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 371/14, identifikační číslo osoby 05876281, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalované Generali Česká pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 736.012 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 37/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 20 Co 90/2021-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 64 C 37/2018-70, zamítl žalobu o zaplacení 736.012 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 20 Co 90/2021-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že „v daném případě jde o situaci, kdy právní hodnocení soudu nemá oporu v provedeném dokazování, resp. soud zaměňuje právní a skutkové otázky“, a odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání není přípustné a proto navrhuje, aby dovolání dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Obsahem dovolání je především polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů o tom, že při posuzované pojistné události nedošlo k žádnému poškození strojů z hlediska jejich funkčnosti, resp. že dovolatelka v řízení neprokázala zničení souboru vlastních strojů pojistným nebezpečím. Tato tvrzení dovolatelky však přípustnost dovolání nemohou zakládat, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Na uvedeném ničeho nemění ani závěry vyjádřené v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, neboť závěry v něm obsažené nejsou pro věc zde posuzovanou rozhodné. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 878/2014 šlo o situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na hodnocení (porovnání) důkazní síly znaleckého posudku vypracovaného na zadání žalobkyně (listinného důkazu) a znaleckého posudku vypracovaného podle zadání soudu ve smyslu §127 o. s. ř., což dovolací soud shledal v rozporu se svojí dosavadní judikaturou s tím, že nelze bez dalšího dovodit, že znalecký posudek, jenž byl vypracován mimo rámec řízení (a z hlediska procesního práva má tedy povahu listinného důkazu), má nižší důkazní sílu než znalecký posudek zpracovaný soudem ustanoveným znalcem. Konstatoval, že procesní právo nestanoví odlišnou důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (ať už zpracovaným mimo řízení nebo soudem ustanoveným znalcem) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Pro úvahu o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, je rozhodující komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.).
Závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 878/2014, se v poměrech věci zde projednávané neuplatní již proto, že (jak uvádí soud prvního stupně) posudek Miroslava Kučery, který byl zadán na základě zadání dovolatelky, a na jehož závěry poukazuje dovolatelka, neobsahuje prohlášení ve smyslu §127a o. s. ř. Dovolatelka také přehlíží, že na rozdíl od odkazovaného rozsudku v nyní projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o síle jednotlivých důkazů, nýbrž na tom, že závěry vyplývající ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Jiřím Kandlerem, CSc., který hodnotil zcela v souladu s principy vyloženými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy (zápisu z místa pojistné události a fotodokumentace pořízené orgány činnými v trestním řízení).
Odvolací soud se nadto náležitě vypořádal s důvody, proč dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ani po provedení důkazu dovolatelkou předloženými listinami, jež obsahovaly vyjádření znalce Miroslava Kučery a výrobců šicích strojů, nebylo prokázáno tvrzení dovolatelky o zničení šicích strojů zatečením vody do její prodejny.
Proto namítá-li dále v této souvislosti dovolatelka, že „odvolací soud se nevypořádal s důkazy předloženými žalobcem“, nezakládá tato námitka přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi připomíná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže pak v souhrnu dovolatelka namítá, že „rozhodnutí je tak stiženo zásadní vadou, neboť je nepřezkoumatelné a právní závěr soudů obou instancí nemá jakoukoliv oporu v provedeném dokazování“, nejde ani zde o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu