ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3609.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3609/2020-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce T. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 837/11, PSČ 110 00, proti žalované Generali České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 144 279 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 30/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 35 Co 127/2020-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 676 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Němce, LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 144 279 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že dne 7. 9. 2010 s žalovanou uzavřel smlouvu investičního životního pojištění PROFI Invest (dále jen „pojistná smlouva“), jejíž součástí se staly i všeobecné pojistné podmínky a doplňkové pojistné podmínky. Žalobce pojistnou smlouvu vypověděl a požádal žalovanou o předložení vyúčtování pojištění, aby si mohl ověřit, že plnění mu bylo řádně vyplaceno. Sdělením o zániku pojištění ze dne 7. 12. 2018 žalovaná žalobce informovala o zániku pojištění s výplatou odkupného ve výši 28 246 Kč. Žalobce je přesvědčen, že mu bylo vyplaceno o 144 279 Kč nižší plnění, než které by mu náleželo. Přehled poplatků součástí pojistné smlouvy nebyl.
Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Uvedla, že žalobce nikdy nerozporoval obsah pojistné smlouvy, výpočet odkupného je v souladu s pojistnou smlouvou. Dále uplatnila námitku promlčení. Na jednání dne 23. 10. 2019 však uvedla, že po pokusech o smír žalovanou částku i s příslušenstvím uhradila, což potvrdil i žalobce, a proto navrhovala zastavení řízení. Pokud žalobce nenavrhne zpětvzetí žaloby, navrhovala, že pohledávku bezdůvodného obohacení započítává vůči žalobcovu nároku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 31 C 30/2019-68, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo ke splnění žalované částky, včetně úroku z prodlení, nebyl ke dni vyhlášení rozhodnutí dán předmět řízení, neboť došlo k upokojení žalovaného nároku. S ohledem na absenci procesní reakce žalobce v podobě zpětvzetí žaloby soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Odůvodnil je tím, že žalovaná tvrdila, že jednala zcela v souladu s pojistnou smlouvou, existenci dluhu výslovně popřela, ale přesto byla na účet žalobce připsána částka odpovídající výši žalované částky, včetně úroku z prodlení, s označením úhrada soudního poplatku. Žalobce však je přesvědčen, že nemohlo dojít k zániku závazku, který byl předmětem žaloby, neboť absentuje vůle žalované ke splnění dluhu, na což upozornil i žalovanou. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak považoval za nesprávné pro absenci projevu vůle dlužníka ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 35 Co 127/2020-89, napadený rozsudek potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho posouzením věci po právní stránce. Uvedl, že podstatná je skutečnost, že žalovaná uhradila žalobci žalovanou částku, včetně příslušenství. Rozhodující je stanovisko žalované uhradit žalobci žalovanou částku včetně úroků z prodlení, jež je i vyjádřeno v jejím podání ze dne 14. 11. 2019. Ani odvolací soud tak neměl důvod pochybovat o tom, že tímto jednáním žalované došlo k zániku jejího závazku. Skutečnost, že se neztotožňuje s právním názorem žalobce a dluh plní především z důvodu ukončení soudního sporu, je v soudní praxi zcela obvyklá a nepochybně vyjadřuje rovněž vůli závazek splnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000, rozsudek ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 748/2005, usnesení ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2298/2006), v nichž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že splnění dluhu nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh, a na základě jednostranného právního úkonu věřitele spočívajícího v přijetí plnění. K naplnění předpokladů pro zánik dluhu splněním je tedy nezbytné, aby dlužník odevzdal plnění do dispoziční sféry věřitele s úmyslem splnit svůj dluh. Není-li zde tento úmysl, ke splnění dluhu nedojde, i když se poukázaná částka do dispoziční sféry věřitele dostane.
V daném případě podle dovolatele podmínka „vůle dlužníka plnit dluh“ splněna nebyla. Plnění žalované bylo plněním bez právního důvodu, k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně předmět sporu nadále existoval a řízení nemohlo být zastaveno s odůvodněním, že předmět sporu odpadl.
Dovolatel pak uvádí, že je přesvědčen, že soud prvního stupně měl věc projednat a postavit najisto (na základě nesporných skutkových zjištění), z jakého titulu žalovaná částku 154 379,90 Kč žalobci uhradila. V případě, že vůle žalované plnit žalovaný dluh nebyla v řízení prokázána, měl soud o věci meritorně rozhodnout. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně je zatíženo libovůlí, neboť nebylo učiněno na základě prokázaného skutkového stavu. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je nepřípustné, protože za situace, kdy žalovaný nárok byl zaplacen, žalobce nevzal žalobu zpět a soud proto žalobu zamítl, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013). Dále pak zdůrazňuje s poukazem na v řízení provedené dokazování, že se jednalo o úhradu žalovaného nároku. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. aby je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatel výslovně podává dovolání do obou výroků napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání se však podává, že žalobce zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel sice ohlašuje, že jeho dovolání je přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že úmyslem žalované nebylo splnění dluhu, avšak obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) pouze polemizuje s tím, jak soud prvního stupně i odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy a jak ve věci rozhodl. To je zřejmé i z jeho formulace, podle níž soud prvního stupně měl „postavit na jisto (na základě nesporných skutkových zjištění), z jakého titulu žalovaná požadovanou částku uhradila, ale nikterak nespecifikuje, o jaká „nesporná skutková zjištění“ by se mělo jednat. Brojí tak proti skutkovému zjištění soudů obou stupňů, potažmo proti hodnocení důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že žalovaná svůj dluh splnila, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2845/2020).
Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého obsahu, je zjištěním skutkovým; posouzení právních důsledků této vůle je právním posouzením (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2542/2017).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu