ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3905.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3905/2020-846
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce město Černošice , se sídlem v Černošicích, Riegrova 1209, identifikační číslo osoby 00241121, zastoupené Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, proti žalované ROBSTAV k.s. , se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 205/29, identifikační číslo osoby 27430774, zastoupené Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, o zaplacení 828 501,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 66/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 53 Co 282/2019-722, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhá zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo, na kterou mu mělo vzniknout právo v důsledku prodlení žalované s protokolárním předání díla, předáním kontrolního a zkušebního plánu a odstraněním jednotlivých specifikovaných vad díla, a náhrady škody představované náklady na vypracování znaleckých posudků ke zjištění stavu díla a jeho případných vad.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 2. 2019, č. j. 20 C 66/2014-638, vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby řízení částečně zastavil ohledně částek 60 000 Kč s příslušenstvím, 30 000 Kč s příslušenstvím a 310 000 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 20 C 66/2014-667, zamítl žalobu na zaplacení částky 692 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 136 001,90 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu 600 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, odmítla tvrzení žalobce, že by se soudy odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „odvolací soud věc posoudil jinak, než je zcela konstantně posuzována dovolacím soudem, ale ostatním odvolacími soudy, tedy např. Vrchním soudem“, aniž by však vymezil, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Uvádí-li přitom dovolatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 Cmo 291/2011, jako rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, Nejvyšší soud upozorňuje, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze považovat za „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“ ve smyslu §237 o. s. ř., neboť vrchní soudy nejsou soudy dovolacími (srov. §10a o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí; o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu