ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.420.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 420/2021-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně G&C PACIFIC NIUE LIMITED , se sídlem Dalton House, 60 Windsor Avenue, London SW19 RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 6701826, s doručovací adresou prokuristce společnosti: K. T., XY, proti žalovaným 1) Městu Oslavany , Nám. 13. prosince 51/2, 664 12 Oslavany, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Musílkova 1311/5e, 150 00 Praha, a 2) L. J. , rozhodkyni se sídlem XY, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 231/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2011, č. j. 27 Co 426/2010-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č. j. 17 C 231/2008-99, výrokem I. zamítl žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 30. 10. 2007 rozhodcem L. J., se sídlem na adrese XY, pod sp. zn. 2490/07; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) a výrokem III. zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2), kdy vyhověl návrhu žalobkyně, jímž vzala žalobu vůči žalované 2) zpět; výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2011, č. j. 27 Co 426/2010-151, výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II. a IV., výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 11 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, respektive její právní předchůdci (v rozhodčím řízení žalovaní), neuplatnili důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v §31 písm. b) a c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) v rozhodčím řízení ve lhůtě podle ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení, tj. nejpozději, než začali jednat ve věci samé. Podle názoru odvolacího soudu je nutno pod pojem „začala jednat ve věci samé“ podřadit první procesní úkon účastníka, který se nezabývá pouze procesními otázkami, ale míří na projednávanou věc samotnou. V dané věci bylo prvním úkonem vyjádření právních předchůdců žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaných) ze dne 4. 6. 2007, kterým se věcně vyjadřovali k rozhodčí žalobě. V tomto podání žádnou námitku, která by byla důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení, však neuplatnili. K námitce žalobkyně, že soud je povinen z úřední povinnosti vždy přihlížet k absolutní neplatnosti smlouvy, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se otázkou platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) správně vůbec nezabýval, neboť v případě žaloby na zrušení rozhodčího nálezu je soud povinen se nejprve zabývat splněním formálních předpokladů pro zrušení rozhodčího nálezu stanovených zákonem o rozhodčím řízení. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že byla splněna pouze podmínka vyplývající z ustanovení §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, tedy včasné uplatnění návrhu na zrušení rozhodčího nálezu u soudu, nicméně již nebyla splněna podmínka vyplývající z ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Soud prvního stupně tedy s ohledem na dané zjištění správně žalobu zamítl, aniž by se dále zabýval její oprávněností, tedy i posuzováním otázky platnosti rozhodčí smlouvy (doložky), když z tvrzení žalobkyně nevyplývaly jiné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu než důvody uvedené v §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení. Svůj závěr podepřel odvolací soud i právními názory vyjádřenými Ústavním soudem v rozhodnutích pod sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03 a III. ÚS 166/05, z nichž vyplývá, že je jen na smluvních stranách, které uzavřely rozhodčí smlouvu (doložku), aby ještě dříve, než začnou v rozhodčím řízení jednat ve věci samé, zpochybnily probíhající rozhodčí řízení či osobu rozhodce.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které považuje za přípustné z důvodu zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu pro řešení otázky dopadu absolutní neplatnosti smlouvy do procesních úkonů učiněných v rámci rozhodčího řízení. Podle dovolatelky je zásadní právní otázkou posouzení platnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky za situace, kdy námitka této neplatnosti nebyla ve smyslu ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení za použití ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení uplatněna při prvním úkonu v rozhodčím řízení. Poukázala na to, že z původně podané žaloby vyplývá, že se zrušení rozhodčího nálezu z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy domáhala již svým podáním ze dne 14. 12. 2007. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jehož závěry podle dovolatelky dopadají i na řešení otázky neplatnosti rozhodčí doložky sjednané účastníky v posuzovaném případě, a v němž Nejvyšší soud judikoval, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, platného do 31. 12. 203 (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka zdůraznila, že absolutní neplatnost smlouvy nemůže způsobit žádné právní účinky, tedy že na základě neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy nemohlo dojít ani k ustanovení žádných osob do funkce rozhodce a je tak zároveň zjevné, že na základě neexistující smlouvy nemohou nastat ani procesní předpoklady pro zahájení rozhodčího řízení. Je přesvědčena, že soudy se měly zabývat především neexistencí rozhodčí doložky samotné a až teprve poté aplikací ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Má rovněž za to, že i bez návrhu účastníka měl soud ve věci aplikovat ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, je-li zjevné, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Důvod pro aplikaci uvedeného ustanovení byl v posuzované věci dán proto, že za neexistence rozhodčí smlouvy nebyli žádní rozhodci, neexistovala tak logicky osoba, vůči níž by bylo možno uplatnit námitku ve smyslu ustanovení §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal vyjádření žalovaný 1) a i žalovaná 2), byť z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje pouze vůči výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se žalovaného 1).
Žalovaný 1) navrhl odmítnutí dovolání žalobkyně, neboť má za to, že její dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud i soud prvního stupně rozhodly v souladu s ustanovením §33 zákona o rozhodčím řízení a i právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným opakovaně v jeho rozhodnutích, o něž odvolací soud opřel svůj závěr.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že již v mnoha svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1052/2012 - dostupné na www.nsoud.cz ). Tím, že odvolací soud výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zastaveno poté, co bylo vyhověno návrhu žalobkyně na zpětvzetí žaloby vůči žalované 2), nelze dovodit, že by tím nastala v poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu nějaká újma. Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání v této části je subjektivně nepřípustné, bylo-li podáno tím, kdo k němu není oprávněn.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nejsou dány podmínky pro přípustnost dovolání stanovených v těchto ustanoveních.
Zbývalo posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 999/2005, ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010 nebo ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2133/2012 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně řešil otázku dopadu absolutní neplatnosti smlouvy do procesních úkonů učiněných v rámci rozhodčího řízení, přičemž řešení této otázky podle dovolatelky odůvodňuje závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. pro řešení této otázky po právní stránce zásadní význam a není tedy pro řešení této otázky podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky, resp. smlouvy, musí být uplatněna před prvním úkonem ve věci samé, jestliže ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení výslovně ukládá soudu, aby zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu opírající se o důvody podle §31 písm. b) a c) téhož zákona v případě, že se jich žalobce včas v rozhodčím řízení nedovolal, ač mohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4049/2014 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4576/2016 – všech dostupných na www.nsoud.cz ). Neuplatnila-li tedy žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí doložky před prvním úkonem ve věci samé, odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže potvrdil závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.
Pokud žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání dále i v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže soudy měly i bez návrhu účastníka ve věci aplikovat ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, je-li zjevné, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a pokud tak neučinily, dovozuje z toho přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je namístě konstatovat, že podle cit. ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení není soud oprávněn se zabývat z úřední povinnosti zrušením rozhodčího nálezu z důvodu uvedeném v tomto ustanovení bez vznesení námitky účastníkem řízení. Takovou námitku žalobkyně v průběhu řízení před nalézacími soudy však nevznesla.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek žalobkyně rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný 1) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 500 Kč (§1 odst. 2, věty první, §9 odst. 1, §7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 178 Kč.
Žalované 2) náhrada nákladů za vyjádření k dovolání nebyla přiznána, neboť se nejednalo o účelně vynaložený náklad řízení, směřovalo-li dovolání žalobkyně pouze proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajících se žalovaného 1).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalovaný 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu