ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.58.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 58/2021-151
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LIONEX INVESTMENTS GROUP LIMITED , se sídlem Maria House, Avlonos Street 1, 1075 Nicosia, Kyperská republika, IČO ΗΕ 338554, zastoupen é Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18, 737 01 Český Těšín, proti žalované VIMO, s.r.o. , se sídlem Frýdlantská 185/6, 460 01 Liberec 1, IČO 27277933, zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, 460 14 Liberec 14, o zaplacení 22 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 223/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-120, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-141, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-120, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-120, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-141, výrokem I. změnil vyhovující výrok I. rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 10. 2019, č. j. 23 C 223/2018-65, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2020, č. j. 23 C 223/2018-139, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 22 000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 12. 2017 do zaplacení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dalšími listinnými důkazy konstatoval, že dosavadní tvrzení a důkazy postačují pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, proto neshledal důvod k poučení podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a podle závěrů judikatury Nejvyššího soudu, vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009 a též nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice koncem května či počátkem června 2016 uzavřely ústní smlouvu o tom, že žalovaná opatří konkrétní automobil a předá jej žalobkyni do dispozice (užívání) na 54 měsíců, a že po úhradě všech splátek „nájemného“ ve výši 1 700 Kč/den převede žalovaná vlastnictví automobilu na žalobkyni. Žalobkyně zaplatila dne 2. 6. 2016 žalované částku 30 000 EUR. Žalovaná zajistila nákup žalobkyní určeného automobilu na základě smlouvy o finančním leasingu, uzavřené dne 6. 6. 2016 se společností UniCredit Leasing CZ, a.s., v níž vystupovala jako leasingový nájemce, a uvedená společnost, jako pronajímatel. Podle uvedené leasingové smlouvy kupní cena automobilu činila 2 692 513,94 Kč, první mimořádná leasingová splátka činila 807 754 Kč, další splátky byly dohodnuty ve splátkovém kalendáři a byla sjednána zůstatková hodnota předmětu následné koupě po zaplacení všech dohodnutých splátek ve výši 1 210 Kč. Žalobkyně měla vůz v užívání od června 2016 do března 2017 a poté při vědomí žalované vůz užívala jiná společnost, která však neprováděla platby sjednaného nájemného sjednaného mezi žalobkyní a žalovanou, proto po výzvě žalované byl automobil dne 30. 10. 2017 vrácen žalované. Obě účastnice považují tento den za ukončení jejich smluvního vztahu. Žalobkyně učinila předmětem žaloby částku 22 000 EUR s odůvodněním, že z částky 30 000 EUR, kterou má žalovaná žalobkyni vrátit, odečetla dlužné nájemné za dobu používání vozidla v částce 8 000 EUR.
Odvolací soud se zaměřil při řešení sporu na zjištění povahy zaplacené platby ve výši 30 000 EUR, kdy žalobkyně tvrdila, že bylo dohodnuto, že automobil ji bude převeden do vlastnictví za kupní cenu 30 000 EUR s tím, že tato částka představuje úhradu budoucí kupní ceny, a žalovaná tvrdila, že tato částka přestavovala platbu na nájemné. Odvolací soud nesdílel závěr soudu prvního stupně, že platba ve výši 30 000 EUR byla platbou na nákup vozidla pro žalobkyni, odůvodněný tím, že pokud žalovaná poté, co ji bylo vozidlo na základě její výzvy učiněné z důvodu neplacení sjednaného nájemného vráceno, vozidlo prodala, pozbyla žalobkyně v důsledku prodeje možnost nabýt vlastnictví k vozidlu, a proto odpadl důvod zaplacení částky 30 000 EUR a žalovaná je tak povinna tuto částku, resp. částku v žalované výši 22 000 EUR žalobkyni vydat. Neztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení je tedy důvodná.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní strany uzavřely specifickou ústní, zákonem nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §1746 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Platby, které byly či měly být žalobkyní podle dohody účastnic realizovány, svojí výší a frekvencí ve své podstatě odrážely finanční zatížení žalované, coby leasingového nájemce, vyplývající ze smluvního vztahu se společností UniCredit Leasing CZ, a.s. Platba 807 754 Kč, kterou žalovaná zaplatila uvedené společnosti, jakožto mimořádnou leasingovou splátku, podle měnového kursu v daném období roku 2016 odpovídala částce 30 000 EUR, obdržené žalovanou dne 2. 6. 2016 od žalobkyně. Toto zjištění podle odvolacího soudu podporuje právní úsudek, že předmětná platba 30 000 EUR představuje (vedle dohodnutých 54 plateb za denní užívání vozu) dílčí část z celkového plnění peněžitých závazků žalobkyně, vyplývajících ze smlouvy účastnic. V dané souvislosti přihlédl k e-mailové komunikaci zástupců účastnic ze dne 19. 5. 2016 a 20. 5 2016, jimiž účastnice vyjednávaly podmínky smlouvy, kdy zástupce žalobkyně sděloval žalované: „Chápu, že kupuji auto, tak jak je na fotkách“; uveď prosím podmínky leasingu, částku platby, výši splátek, částku za výkup. Žalovaná odpověděla, že se ozve, až obdrží podmínky leasingu. Podle názoru odvolacího soudu tedy účastnice spolu založily jakýsi „kvazileasingový“ vztah. Odkázal na právní teze rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, pojednávající o finančním leasingu, a promítl je do svých závěrů tak, že za situace, kdy komplexní smluvní vztah účastnic zahrnoval povinnost žalobkyně k platbám připodobněným leasingu, není možno, aby se povinnosti ze smlouvy členily na platby, vztahující se k části „nájemního vztahu“ a na platby vztahující se k části závazku budoucího převodu automobilu, nebyla-li taková vůle jednajících osob ve smlouvě dostatečně vyjádřena. V řízení nevyšlo najevo, že by si účastnice dohodly podmínky, které by měly nastoupit v situaci, že nedojde k úplnému naplnění smlouvy, neupravily žádný způsob „vzájemného vypořádání“, smluvně neupravily vznik subjektivního práva žalobkyně domáhat se vrácení provedené platby. Povinnost k jejímu vrácení nelze za zjištěných okolností podle odvolacího soudu dovodit ani ze zákona. Uzavřel proto, že platba žalobkyně na účet žalované ve výši 30 000 EUR (nárokovaná ve výši 22 000 EUR) nezaložila bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně (§2991 o. z.), a z tohoto důvodu změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 o. s. ř. v tom, že napadeným rozhodnutím, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazku z leasingových smluv v případě finančního leasingu, a to při posouzení otázky důsledků předčasného zániku závazkového vztahu na vzájemné vyrovnání účastníků smlouvy. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že platba žalobkyně na účet žalované nezakládá bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, pokud si účastnice spolu smluvně neupravily způsob vzájemného vypořádání pro případ, že nedojde k úplnému naplnění smlouvy, a neupravily vznik subjektivního práva žalobkyně domáhat se vrácení provedené platby a povinnost k jejímu vrácení. Dovolatelka má sice pochybnosti o tom, že za situace, kdy existoval jednak právní vztah z leasingové smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností UniCredit Leasing CZ, a.s., a vedle toho druhý právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou, lze tento vztah účastnic sporu „připodobnit“ prvnímu leasingovému vztahu, jak to učinil odvolací soud, ale pokud by toto připodobnění leasingovému vztahu bylo možné připustit, pak poukazuje na řešení důsledků předčasného ukončení smlouvy v případě leasingové smlouvy, resp. finančního leasingu, v cit. stanovisku Nejvyššího soudu. Z uvedeného stanoviska dovolatelka vyzdvihla především závěr o specifickém charakteru finančního leasingu v nárocích při předčasném ukončení leasingové smlouvy a nutnost provedení vzájemného vypořádání účastníků závazkového vztahu, kdy nelze oddělit práva a povinnosti vzniklé před odstoupením od smlouvy a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. Odvolací soud v rozporu s tímto stanoviskem přitom dospěl k závěru, že předčasné ukončení smlouvy se nedotýká vzájemných práv a povinností před tímto předčasným ukončením, jestliže dovodil, že pokud si strany pro případ předčasného ukončení smlouvy neupravily žádný způsob vzájemného vypořádání, pak dosavadní plnění poskytnutá žalobkyní žalované nepozbyla právní důvod a žalovaná se na úkor žalobkyně neobohatila. Dovolatelka zdůraznila, že bez ohledu na to, zda si to účastnice výslovně sjednaly, má dojít mezi nimi k vypořádání smlouvy, podle níž v případě řádného splnění by žalobkyně užívala automobil po celou sjednanou dobu a poté by nabyla k tomuto automobilu vlastnické právo. Tím, že k tomu v důsledku předčasného ukončení závazkového vztahu nedošlo, pozbylo dosavadní plnění žalobkyně minimálně zčásti svůj právní důvod a žalovaná, které bylo vozidlo vydáno zpět a (po doplacení leasingu leasingové společnosti) nabyla k němu vlastnické právo a následně vozidlo prodala, se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Závěr o zamítnutí žaloby je tak podle dovolatelky nesprávný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelka navíc poukazuje na nedostatek poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., kterého se ji mělo však dostat, jestliže se odvolací soud zásadním způsobem odchýlil od právního posouzení soudem prvního stupně. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí, případně při shledání přípustnosti dovolání jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není důvodné. Ze soudem citované e-mailové komunikace účastnic sporu vyplývá, že povahu plateb provedených ze strany žalobkyně, jako uživatelsky vozidla, chápaly obě smluvní strany jako platby nájmu. Žalobkyně uzavřela, že teprve po splnění podmínek stanovených předmětnou smlouvou mezi účastnicemi (řádné hrazení všech splátek nájmu) mohlo až následně, jako druhý krok, následovat převedení vlastnického práva k předmětu leasingu. Stanovisko Nejvyššího soudu podle jejího názoru na řešení nároků z předmětného ústního nepojmenovaného kontraktu nedopadá.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dopustil se nesprávného právního posouzení uplatněného nároku na bezdůvodné obohacení, jestliže neřešil otázku vypřádání předčasně ukončeného smluvního vztahu mezi účastnicemi v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, publikovaném pod číslem 25/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, řešící jakým způsobem má být provedeno konečné vypořádání vzájemných práv a povinností účastníků tzv. smlouvy o finančním leasingu při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Ve stanovisku uvedené zásady vzájemného konečného vypořádání smluvních stran při předčasném ukončení smlouvy o finanční leasingu na řešení dané věci dopadají, jak správně poukazuje žalobkyně, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že se ze strany žalované jednalo o účelové pořízení věci (automobilu) podle výběru žalobkyně s využitím cizích zdrojů – poskytovatele předmětu leasingu, a bylo mezi účastnicemi dohodnuto, že po zaplacení všech dohodnutých splátek žalobkyní ve prospěch žalované bude na žalobkyni převedeno vlastnictví k pořízenému automobilu. Uvedený závazkový vztah, jenž je podle zákona nepojmenovanou smlouvou, je v ustálené rozhodovací praxi označován jako finanční leasing, jehož klíčovou funkcí je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. mimo uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3650/2009 nebo rozsudek ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4064/2011 – dostupných na www.nsoud.cz ) zaujímá právní názor, že hodnotu nepeněžitého plnění, které poskytl leasingový pronajímatel (v našem případě žalovaná), a které je nájemce (v našem případě žalobkyně) povinen vrátit, je nutno vyčíslit částkou odpovídající obvyklé ceně leasingu v daném místě a čase za obdobným podmínek, za jakých byl leasing poskytován, po odečtení finančním nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů, jež leasingový pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy, pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu. Leasingový nájemce je tedy povinen zaplatit leasingovému pronajímateli obvyklou cenu leasingu poskytnutého za obdobných podmínek v daném místě a čase, resp. podle obvyklého smluvního ujednání všechny sjednané leasingové splátky (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). V této ceně, resp. těchto splátkách, je rovněž zahrnuta pořizovací cena předmětu leasingu. Současně je leasingový nájemce povinen vrátit leasingovému pronajímateli předmět leasingu. Hodnota předmětu leasingu je však již obsažena v obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli (v souhrnu sjednaných leasingových splátek). O tuto částku by se proto leasingový pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má leasingový nájemce právo na odpočet výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. odpočet obvyklé ceny této věci.
Nebylo-li učiněno vypořádání práv a povinností účastnic tohoto sporu ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu, je dovolání žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by bylo s ohledem na vyslovený závazný právní závěr, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení vypořádání vzájemných práv a povinností účastnic po předčasném ukončení smlouvy o finančním leasingu, již neefektivní se zabývat dovolatelkou namítanou vadou řízení týkající se nedostatečného poučení účastníků odvolacím soudem při jeho odlišném právním náhledu na řešení věci, než k jakému dospěl soud prvního stupně, jestliže bude řízení u odvolacího soudu pokračovat, jak níže zdůvodněno.
Je-li dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné a byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu