ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.662.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 662/2021-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STAVA s r. o. , se sídlem v Štěchovicích, Hlavní 125, identifikační číslo osoby 61678481, zastoupené JUDr. Ondřejem Brostíkem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, proti žalované XY , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milošem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze, Feřtekova 739/16, o zaplacení částky 226.354,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 80/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 55 Co 183/2020-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 48 C 80/2019-82, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 226.354,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 84.397,50 Kč za dobu od 5. 6. 2016 do 23. 12. 2018 a z částky 141.957,20 Kč za dobu od 27. 8. 2016 do 23. 12. 2018 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 55 Co 183/2020-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok), odmítl odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka formuluje tyto v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené otázky, zda:
a) Je právnická osoba oprávněna zasahovat a řešit soukromoprávní vztahy svých statutárních orgánů či zaměstnanců a jejich závazky, které mají vůči třetím osobám a nevyplývají z jejich pracovních povinností či povinností členů orgánů právnické osoby.
b) Akciová společnost je oprávněna zmocnit k jednání jejím jménem člena správní rady akciové společnosti.
c) Je možné za řádný daňový doklad považovat písemné podání dodavatele adresované odběrateli, které neobsahuje náležitosti daňového dokladu vyžadované dle zák. o dani z přidané hodnoty, a zda-li (i) je povinností odběratele na základě takovéhoto podání plnit, (ii) je odběratel oprávněn na základě takovéhoto podání nárokovat u správce daně vrácení DPH, (iii) je rozhodný pro počátek běhu lhůty prodlení odběratele.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné a nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Žádná z dovolatelkou předestřených otázek, které předkládá dovolacímu soudu k posouzení, nezakládá přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky, jejichž posouzení by mohlo být jakkoliv rozhodné pro právní závěr odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) o tom, že z předmětných objednávek, které za žalovanou (dovolatelku) učinil D. H., je vůči žalobkyni zavázaná sama žalovaná (dovolatelka) a že splatnost těchto pohledávek je spojena s výzvou k plnění ze dne 13. 12. 2018, kterou žalobkyně stanovila žalované (dovolatelce) lhůtu k zaplacení do 23. 12. 2018. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Snaží-li se dovolatelka otázkou formulovanou shora pod písm. c) zpochybnit tento závěr o splatnosti dluhu dovolatelky vůči žalobkyni, staví tento svůj závěr na vlastních skutkových tvrzeních, které však neplynou ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně). Tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže dále z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka se svými námitkami snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že jednání D. H. zavazovalo žalovanou (dovolatelku), ani v tomto případě nejde o právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Dle §430 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v §430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v §15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž při výkladu a aplikaci §430 o. z. bude i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k §15 obch. zák.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu §15 obch. zák. opakovaně uvádí, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 obch. zák. jako zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011).
Jestliže tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že na základě pověření V. H. jako člena statutárního orgánu žalované (dovolatelky) za ni jednal v rámci objednávek od žalobkyně jeho syn D. H., odpovídá závěr o tom, že žalovaná (dovolatelka) je zavázána z tohoto právního jednání, shora odkazované rozhodovací praxi a pouhá polemika dovolatelky s tímto závěrem odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. již odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5722/2016).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitky dovolatelky, že soudy nižších stupňů zatížily řízení vadami, v důsledku kterých bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny dovolatelkou navrhované důkazy. V těchto bodech dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu