ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.685.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 685/2021-771
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Polabská stavební CZ, s.r.o., se sídlem v Osečku, Oseček čp. 87, okr. Nymburk, PSČ 289 41, IČO 26115875, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Summer rain Preslova a.s., se sídlem v Praze 6, Dejvice, Na pískách 1266/65, PSČ 160 00, IČO 27829618, 2) MORWEN ALFA a.s., se sídlem v Praze 6, Dejvice, Na pískách 1266/65, PSČ 160 00, IČO 27829821, 3) MORWEN KAPPA a.s., se sídlem v Praze 6, Dejvice, Na pískách 1266/65, PSČ 160 00, IČO 27829502, 4) Summer rain a.s., se sídlem v Praze 6, Dejvice, Na pískách 1266/65, PSČ 160 00, IČO 24121789, všem zastoupeným JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Branická 128/17, PSČ 147 00, o zaplacení částky 2 011 757 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 431/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 91 Co 111/2020-734, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 2), 3) a 4) oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 63 786 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 13 C 431/2015-680, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po každé z žalovaných zaplacení částky 2 011 757 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod bodem II a III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 91 Co 111/2020-734, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, a sice otázky dopadu účelového odmítání poskytnutí součinnosti ze strany objednatele na vznik nároku na zaplacení ceny díla, resp. na vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení (v případě odstoupení od smlouvy o dílo po zhotovení části díla). Dále spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která má být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, přičemž se jedná o otázku „že zhotovitel nemůže být povinen se v případě odstoupení od smlouvy o dílo (navíc v důsledku porušení povinnosti objednatele) bez výjimky řídit smluvní úpravou předání celého díla v případě, že byla zhotovena pouze jeho část (pro tento případ není v možnostech zhotovitele veškerým formálním požadavkům s ohledem na rozestavěnost díla vyhovět), resp. o otázku dopadu faktického převzetí a užívání (části) zhotoveného díla na vznik nároku na zaplacení ceny díla, resp. na vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení (v případě odstoupení od smlouvy o dílo po zhotovení části díla)“. A konečně podle žalobkyně napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že z obsahu dovolání není zřejmé, co je oběma soudům konkrétně vytýkáno, ani jeden z předpokladů přípustnosti dovolání nebyl v dovolání konkretizován, otázky řešené odvolacím soudem jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešené, navíc žalobkyně směřuje své námitky proti skutkovým zjištěním soudů. Žalované navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výrokem v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.
V článku III bodu 2 písm. c) dovolání dovolatelka nespecifikovala otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V článku IV/A bodu 6 dovolání dovolatelka odkázala na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, v něž bylo judikováno, že „Nebylo-li sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, ale předávací protokol měl sloužit jen jako důkaz o předání díla, není nárok na doplacení ceny díla podmíněn sepsáním předávacího protokolu mezi účastníky smlouvy o dílo.“ Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud ani soud prvního stupně takové zjištění ohledně dílčího předání díla neučinily a neučinily ani skutkový závěr, že k tomuto dílčímu předání díla došlo.
V článku IV/A bodu 7 dovolání dovolatelka odkázala na článek V odst. 1 smlouvy o dílo, v němž bylo sjednáno, že „Veškeré práce budou fakturovány na základě dílčích měsíčních faktur.“ Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 543/2002, argumentuje, že pro vznik práva na zaplacení ceny díla není v takovém případě rozhodující samotné provedení díla. Na řešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, odvolací soud totiž řešil otázku úhrady ceny díla po odstoupení od smlouvy. Dovolatelka navíc činí vlastní skutkové zjištění, neboť odvolací soud ani soud prvního stupně skutkové zjištění zněním předmětného článku smlouvy o dílo neučinily. I tato námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
V článku IV/B bodu 2 dovolání dovolatelka uvedla, že právní úprava, ustálená soudní praxe i odborná literatura opakovaně poukazují na skutečnost, že i tehdy, pokud je ve smlouvě o dílo uvedeno, že „měnit nebo doplňovat text této smlouvy je možné jen formou oboustranně odsouhlasených číslovaných dodatků“, je obecně možné danou smlouvu měnit i jinou formou než písemnými dodatky. Dovolatelka však nicméně nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, se kterou by mělo být řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu. Navíc na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, odvolací soud tuto otázku neřešil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani žádná z otázek formulovaných dovolatelkou v článku III bodu 2 písmenu b) jejího dovolání, z nichž dovozovala přípustnost dovolání proto, že mají být dovolacím soudem řešeny jinak. V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se nesprávně domnívá žalobkyně – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu. Má-li přitom být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka v této souvislosti nedostála.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani otázka „dopadu účelového odmítání poskytnutí součinnosti ze strany objednatele na vznik nároku na zaplacení ceny díla“, neboť tuto otázku dovolatelka jednak staví na vlastních závěrech o skutkovém stavu (zejména týkajících se splnění a nesplnění povinností žalobkyně a čtvrté žalované v souvislosti s předáním a převzetím díla), přičemž navíc na řešení této otázky napadené rozhodnutí nestojí. Ze skutkových zjištění soudů nelze dospět k závěru, že by objednatel účelově odmítal poskytnout součinnost (zřejmě s převzetím díla), navíc napadené rozhodnutí stojí na závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek, které v souladu se smlouvou o dílo splnit měla, aby mohla požadovat zaplacení ceny díla. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smluvní strany si ujednaly obsah vzájemných závazků po odstoupení od smlouvy, mimo jiné i mechanismus dílčího předání díla včetně finančního vypořádání, žalobkyně však v řízení neprokázala splnění všech hmotněprávních podmínek ujednaných ve smlouvě o dílo pro vznik nároku na zaplacení provedených prací. K námitce žalobkyně o tom, že čtvrtá žalovaná) byla informována o připravenosti díla k předání, avšak následně údajně odmítla poskytnout žalobkyni součinnost, resp. pokračovat v přejímacím řízení, odvolací soud uzavřel, že to byla v první řadě sama žalobkyně, která po odstoupení od smlouvy o dílo nepostupovala podle článku XI odst. 4 – 6 smlouvy o dílo. Žalobkyně do 14 dnů nezpracovala soupis všech řádně provedených prací včetně ocenění dle způsobu, kterým byla stanovena cena díla, nýbrž pouze vystavila předmětné dvě faktury, nevyzvala objednatele písemně do 7 pracovních dnů od vyhotovení tohoto soupisu k dílčímu předání díla, ani neprovedla finanční vyčíslení provedených a předaných prací včetně zúčtování poskytnutých dílčích plnění. Žalobkyně se se čtvrtou žalovanou ústně dohodla na termínu předání a převzetí stavby na den 10. 12. 2014. Žalobkyni bylo známo již z jednání dne 10. 12. 2014, že čtvrtá žalovaná požaduje zejména předložení dokladů o provedení stavby, žalobkyně však uvedenou dokumentaci dosud nepředala, navíc neprovedla finanční vyčíslení provedených a předaných prací včetně zúčtování poskytnutých dílčích plnění; žalobkyně již žádné kroky vedoucí k předání části díla neučinila.
Z těchto důvodů nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka dovolatelky v článku IV/A bodu 8 dovolání o nutnosti přihlédnout ke korektivům v podobě ustanovení §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v důsledku neposkytnutí součinnosti čtvrté žalované k předání díla.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s výjimkou formulace výše uvedených otázek a zmínky žalobkyně o tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotněprávních podmínek pro vznik nároku žalobkyně na plnění podle faktury, obsahuje dovolání pouze polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, která navíc nekoresponduje se shora vymezenými otázkami.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu