ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.693.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 693/2021-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce D. K. , nar. XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalované AC Sparta Praha fotbal, a. s. , se sídlem v Praze 7, Tř. Milady Horákové 1066/98, identifikační číslo osoby 46356801, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, o zaplacení částky 112.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 92/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, se v části výroku I., v níž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 15 C 92/2018-84, rozhodl o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 112.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a vůči státu (výrok III.).
2. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 112.000 Kč s příslušenstvím z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o spolupráci ze dne 1. 7. 2017. Žalovaná částka měla představovat výši odstupného sjednaného pro případ výpovědi smlouvy o spolupráci, kterou podle žaloby měla žalovaná dne 9. 2. 2018 vypovědět.
3. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena 1. 7. 2017 smlouva o spolupráci, na jejímž základě žalobce vykonával pro žalovanou činnost maséra mužstva juniorky a žalovaná se zavázala poskytovat za tyto služby žalobci měsíční odměnu ve výši 28.000 Kč. Žalovaná žalobci 5. 2. 2018 sdělila, že nemá již další zájem využívat jeho služby, a vyzvala jej k předání pracovních prostředků a prostor, ve kterých žalobce pro žalovanou činnost vykonával. Žalobce na základě vzájemné domluvy dne 9. 2. 2018 odevzdal veškeré svěřené masérské vybavení a předpokládal převzetí písemné výpovědi. Místo toho byl žalovanou vyzván k podpisu dohody o ukončení spolupráce, tuto dohodu však odmítl podepsat. Sama žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že dne 9. 2. 2018 se žalobce dle předchozí dohody dostavil, žalované předal masérské vybavení a odmítl podepsat připravenou dohodu. Nadále žádné služby žalované neposkytoval. Žalovaná na místo maséra sjednala novou osobu. Ukončení spolupráce bylo potvrzeno emailem Mgr. Šmejkala, právníka žalované, dne 27. 3. 2018. Dle bodu 5.2 smlouvy o spolupráci má žalobce v případě výpovědi smlouvy žalovanou nárok na odměnu ve výši 28.000 Kč měsíčně po dobu tří kalendářních měsíců následujících po měsíci, kdy byla smlouva vypovězena.
4. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil uzavřenou smlouvu dle §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně uvedl, že dohoda o ukončení smlouvy i výpověď vyžadovala písemnou formu. Spolupráce žalobce s žalovanou neskončila podpisem žádného písemného dokumentu, ani výpovědi, ani dohody. Nicméně z jednání žalované dospěl soud prvního stupně k závěru, že to byla žalovaná, kdo svým jednostranným jednáním znemožnil žalobci po 9. 2. 2018 vykonávat smluvenou činnost. Současně v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce svým zaviněním porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci, a sám nikdy neprojevil iniciativu k ukončení smlouvy.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 103.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže konkretizovaným mění tak, že se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku co do částky 9.000 Kč s příslušenstvím potvrzuje (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce smlouvu o spolupráci posoudil dle §1746 odst. 2 o. z. Podle odvolacího soudu je nutno vycházet ze smluvních ujednání účastníků, když smluvní strany si pro právní jednání směřující ke změně či ukončení smluvního vztahu sjednaly konstitutivní písemnou formu (článek VI. bod 6.6, čl. V. body 5.2, 5.3 a 5.4 smlouvy). Porušení takto sjednané formy má za následek absolutní neplatnost právního jednání (§582 o. z.). Žalovaná neukončila smluvní vztah se žalobcem písemnou výpovědí, nenastaly smlouvou předvídané účinky v podobě vzniku nároku na zaplacení odměny po dobu 3 kalendářních měsíců dle čl. V. bod 5.2 ve spojení s čl. IV. bod 3.1 smlouvy. Na uvedeném závěru dle odvolacího soudu nic nemění ani skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná vypověděla smluvní vztah se žalobcem ústně, neboť takové právní jednání je nutno pro absenci smluvně sjednané písemné formy hodnotit jako absolutně neplatné (§582 o. z.), a tudíž nezpůsobilé založit vznik nároku žalobce na požadované peněžité plnění.
7. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaná se zavázala hradit žalobci měsíční odměnu ve výši 28.000 Kč. Žalobce vykonával pro žalovanou činnost do 9. 2. 2018. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení poměrné části sjednané odměny ve výši 9.000 Kč za činnost vykonávanou od 1. 2. 2018 do 9. 2.2018, nikoliv za období od 10. 2. 2018 do 31. 5. 2018, když žádnou činnost podle smlouvy pro žalovanou nevykonával.
8. Podle odvolacího soudu nad rámec uvedeného lze uvést, že dne 9. 2. 2018 závazek žalobce poskytovat žalované masérské služby podle smlouvy o spolupráci zanikl pro následnou subjektivní nemožnost plnění (§2006 odst. 1 o. z.), když žalovaná jej vyzvala k předání masérského vybavení a výkon další masérské činnosti mu již neumožnila. Protože vztah ze smlouvy o spolupráci je vztahem synallagmatickým, pak zánik závazku žalobce poskytovat žalované masérské služby působí také zánik závazku žalované platit žalobci za výkon masérské činnosti odměnu (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1562/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3551/2009).
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání.
10. Dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016) namítá, že o absolutní neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu, půjde jen výjimečně (pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítat oprávněná osoba), a to v případě neplatného právního jednání, které – jak vyplývá z §588 o. z. – se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek nebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V daném případě žádné takové okolnosti naplněny nebyly. Nemůže se tak jednat o absolutní neplatnost právního jednání. K relativní neplatnosti právního jednání může soud přihlédnout pouze v případě, že je vznesena námitka neplatnosti oprávněnou stranou, k čemuž v rámci řízení nedošlo.
11. Současně žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, a rozporuje závěry odvolacího soudu o následné subjektivní nemožnosti plnění podle §2006 odst. 1 o. z. Žalovaná vyzvala žalobce k předání masérského vybavení a neumožnila mu další výkon masérské činnosti, jak uvádí i odvolací soud. Žalobce má za to, že se nemůže jednat o následnou nemožnost plnění a zánik vzájemného závazku. Obě strany byly objektivně způsobilé poskytovat dohodnuté plnění, plnění bylo možné uskutečnit a nebylo zakázáno zákonem. Citovaná judikatura Nejvyššího soudu odvolacím soudem na rozhodnutí nedopadá. Žalobce neporušil ani neukončil smlouvu, kterou jednostranně ke dni 9. 2. 2018 fakticky ukončila žalovaná, když sdělila žalobci, že již nechce využívat jeho služeb a nařídila mu předat veškeré vybavení. Smlouvy mají být splněny dle §3 odst. 2 písm. d) o. z. (smlouva nepřestala platit, nýbrž zanikla až ke dni 30. 6. 2018).
12. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, případně za nedůvodné. Z dokazování byl dosvědčen důvod porušení povinností žalobce, který vedl žalovanou k jednání o ukončení smlouvy. Žalovaná nepopírala, že to byla ona, kdo inicioval ukončení smlouvy, a to výhradně z důvodů opakovaného závažného porušení ze strany žalobce, které ani sám žalobce nikdy nepopřel. Žalovaná smlouvu nevypověděla, opakovaně a různou formou, nejprve ústně a pak i písemně, vyjádřila, že chce ukončit smluvní vztah s žalobcem dohodou. Jde-li o argumentaci k neplatnosti právního úkonu a aplikaci §582 nebo §583 o. z., pak je to zcela irelevantní, protože odvolací soud pouze okrajově zmínil §582 o. z. ve vazbě na nezbytnost sjednané formy pro výpověď smlouvy, aniž by ovšem jakkoli dovozoval, ani naznačoval, že by k jakékoli výpovědi došlo. Žalovaná žádnou výpověď smlouvy neučinila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
14. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
16. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen (pro žalobce příznivý) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, je subjektivně nepřípustné; z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, pod číslem 28).
18. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalobce pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Ve zbylém rozsahu dovolací soud shledává dovolání přípustným, neboť odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou posoudil právní následky nedodržení smluvené formy právního jednání.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je též důvodné.
21. Právní poměr mezi účastníky se dle §3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí ustanoveními tohoto zákona.
22. Podle §579 odst. 1 o. z. způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
23. Podle §580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
24. Podle §582 odst. 1 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.
25. Podle §588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
26. Odvolací soud dospěl k závěru, že si strany sjednaly pro případ výpovědi smlouvy písemnou formu. Žalovaná vypověděla smluvní vztah se žalobcem ústně. Takové právní jednání je nutno podle odvolacího soudu pro absenci smluvně sjednané písemné formy hodnotit jako absolutně neplatné (§582 o. z.), a tudíž nezpůsobilé založit vznik nároku žalobce na požadované peněžité plnění.
27. Takové právní posouzení je však neúplné, tudíž nesprávné.
28. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, poukázal na to, že vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřední povinnosti).
29. Ustanovení §588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně. Adverbium „zjevně“, užité v §588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020).
30. Veřejný pořádek přitom představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý. Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Odvolací soud se při posouzení neplatnosti právního jednání pro nedodržení sjednané formy právního jednání omezil na konstatování, že je takové právní jednání stiženo absolutní neplatností.
32. Z výše uvedených důvodů je takové právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné.
33. Z dosavadních zjištění soudů nevyplývají žádné okolnosti, které by svědčily pro případný závěr o zjevném porušení veřejného pořádku a absolutní neplatnosti právního jednání pro nedodržení sjednané písemné formy, k níž soud přihlédne i bez návrhu.
34. Z dosavadních skutkových zjištění soudů současně nevyplývají zjištění, zdali a kdy námitka neplatnosti právního jednání byla účastníkem řízení vznesena.
35. Dovolací soud konečně poukazuje na ustanovení §579 odst. 1 o. z., podle něhož způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
V. Závěr
36. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které spočívá napadené rozhodnutí, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu, v jakém je dovolání žalobce přípustné (včetně závislých výroků o nákladech řízení), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
37. Vzhledem k nesprávným závěrům odvolacího soudu o právních následcích nedodržení dohodnuté formy právního jednání se dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami.
38. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu