ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.720.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 720/2021-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce O. L. , narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bystrá 2430/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce H. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalovaným 1) H. P. , narozené XY, bytem XY, 2) D. Č. , narozené XY, bytem XY, a 3) K. F. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o určení platnosti smluv o tichém společenství, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 73/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2019, č. j. 28 Co 192/2017-113, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2019, č. j. 28 Co 192/2017-113, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2017, č. j. 19 C 73/2015-63, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení proti žalovaným domáhá vydání rozhodnutí o určení, že smlouvy o tichém společenství uzavřené dne 12. 1. 2001 mezi žalobcem a žalovanou 1) a mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných 2) a 3) J. Č. jsou platné.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 3. 2017, č. j. 19 C 73/2015-63, řízení zastavil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným k rukám jejich právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 16 698 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 1. 2001 žalobce uzavřel s žalovanou 1) a právním předchůdcem žalovaných 2) a 3) smlouvy o tichém společenství, na jejichž základě poskytli žalovaná 1) a právní předchůdce žalovaných 2) a 3) žalobci (každý zvlášť) peněžitý vklad ve výši 5 000 000 Kč. Za všechny závazky žalobce z těchto smluv poskytl ručení H. P. Soud měl dále za zjištěné ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 83/2010, že rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 41 C 83/2010-98, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2014, č. j.
28 Co 102/2012-228, byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba žalobce o určení, že odstoupení žalované 1) a právního předchůdce žalovaných 2) a 3) od uvedených smluv o tichém společenství, k němuž mělo dojít nedatovaným podáním v červnu 2009, je neplatné.
4. Po právní stránce soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené konstatoval, že pravomocný rozsudek vydaný v řízení o určení neplatnosti odstoupení žalované 1) a právního předchůdce žalovaných 2) a 3) od smluv o tichém společenství představuje překážku věci rozhodnuté vůči nyní projednávané určovací žalobě, kterou se žalobce domáhá určení, že obě smlouvy o tichém společenství ze dne 12. 1. 2001 jsou platné. Jak soud prvního stupně uvedl, přestože petity obou žalob znějí odlišně, žalobce v tomto i v předchozím řízení uplatnil shodný nárok založený na stejných skutkových okolnostech i tvrzeních, stejně tak jsou totožní účastníci řízení. Soud proto posuzované řízení pro překážku věci rozsouzené zastavil. Závěrem rovněž poukázal na řízení vedené před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 357/2015, jež bylo zahájeno dne 30. 5. 2015, ve kterém se právní nástupce žalovaných 1) až 3) (společnost NOBICA BOHEMIA s.r.o.) domáhá na O. L. a H. P. vydání nevyplacených částí vkladů z předmětných smluv o tichém společenství; podle soudu prvního stupně je v uvedeném řízení otázka platnosti smluv o tichém společenství řešena jako otázka předběžná.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu), změnil nákladový výrok II usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit každé žalované na náhradě nákladů částku 5 566 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II usnesení odvolacího soudu), uložil povinnost žalobci zaplatit každé žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 573 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok III usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že ve vztahu k vedlejšímu účastníku nemají žalované nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV usnesení odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení vstoupil do řízení H. P. jako vedlejší účastník na straně žalobce.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně o existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., neboť řízení v projednávané věci a pravomocně již skončené řízení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 83/2010, jsou totožná „jak co do skutku, tak co do účastníků řízení“, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2003. K tomu odvolací soud doplnil, že posouzení platnosti odstoupení žalované 1) a právního předchůdce žalovaných 2) a 3) od smluv o tichém společenství má v nyní projednávané věci povahu předběžné otázky. Odvolací soud měl ve shodě se soudem prvního stupně dále za to, že v dosud pravomocně neskončeném řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 357/2015, jež se týká vrácení vkladů ze smluv o tichém společenství, má otázka trvání smluv o tichém společenství rovněž povahu otázky předběžné. V této souvislosti odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2014, v němž dovolací soud formuloval závěry týkající se posouzení věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu žaloby na plnění k následně zahájenému sporu o určovací žalobě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadá žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm nejprve předkládá podle jeho názoru v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda ve vztahu k řízení o žalobě na určení platnosti smluv o tichém společenství představuje překážku věci rozhodnuté dříve vydané pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti odstoupení od těchto smluv pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Žalobce v dovolání dále zdůrazňuje, že judikatura uvedená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí není na projednávanou věc přiléhavá, a připomíná, že žaloba na určení neplatnosti odstoupení od smluv o tichém společenství nebyla z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu soudy vůbec zkoumána po věcné stránce. Žalobce přitom odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011, a ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, z nichž podle něj vyplývá, že rozsudek, kterým byla zamítnuta určovací žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění, stejně tak není závazný pro řešení předběžných otázek v jiných věcech. Žalobce také s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013, rozporuje závěr odvolacího soudu, že v řízení o žalobě na určení neplatnosti odstoupení od smluv o tichém společenství a o žalobě na určení jejich platnosti jde o totožný předmět řízení. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalované 1) až 3) ve svém vyjádření nejprve uvedly, že dovolání žalobce není přípustné. Podle nich žalobcem v dovolání uvedená judikatura dospívá ke stejným závěrům, jako rozhodnutí uvedená v napadeném usnesení odvolacího soudu, a není ani splněna podmínka, že co do vztahu dvou určovacích žalob jde o dosud neřešenou otázku. Dále žalované konstatují, že v předchozím řízení i v nyní projednávané věci jde o stejný nárok týkající se stejných osob a shodného předmětu řízení, což nemůže změnit ani odlišná formulace petitu, zvlášť když žaloba sleduje naprosto stejný účel. Žalované také doplnily, že o žalobě na vydání nevyplacených částí vkladů z předmětných smluv o tichém společenství bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2018-543. Žalované na závěr svého vyjádření navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost, případně pro zjevnou bezdůvodnost, nebo zamítl.
10. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k dovolání žalobce ztotožnil v celém rozsahu s dovoláním podaným žalobcem včetně návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně. Nad rámec podaného dovolání upozornil, že žalobce i vedlejší účastník byli zkráceni na svých právech, pokud odvolací soud v tomto řízení, stejně jako v řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 83/2010, neřešil otázku, zda byla platně sjednána možnost zániku účasti tichých společníků na základě odstoupení od smlouvy.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobce podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolacímu soudu předkládá k dovolacímu přezkumu dvě otázky. Jednak namítá, že předchozí zamítající rozhodnutí o určovací žalobě pro nedostatek naléhavého zájmu nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro následný spor o jiné určovací žalobě, neboť jím nedošlo k věcnému projednání žaloby, a jednak brojí proti závěru odvolacího soudu, že řízení o žalobě o určení neplatnosti odstoupení od smluv o tichém společenství a o žalobě o určení platnosti těchto smluv mají totožný předmět.
16. Otázka žalobce, zda předchozí zamítavé rozhodnutí o určovací žalobě pro nedostatek naléhavého právního zájmu může představovat překážku věci rozsouzené, jestliže jím nedošlo k meritornímu posouzení věci, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle které i zamítavé rozhodnutí o určovací žalobě pro nedostatek naléhavého právního zájmu může zakládat překážku rozsouzené věci, neboť se jedná o rozhodnutí ve věci samé, na které dopadá ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4229/2009). Tento závěr se zcela zjevně uplatní např. v situaci, kdy by v pořadí další žaloba byla zcela shodná s žalobou, ve vztahu ke které došlo k zamítnutí pro nedostatek naléhavého právního zájmu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012).
17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky totožnosti předmětu řízení, jež zakládá překážku věci rozsouzené, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
20. Dle judikatury Nejvyššího soudu tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011).
21. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v něm citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá shodu jak v žalobcem vylíčených relevantních skutkových okolnostech, tak i totožný žalobní petit.
22. Ve vztahu k projednávané věci z toho plyne, že ačkoliv v obou řízeních o určovacích žalobách vystupují stejní účastníci řízení (resp. jejich právní nástupci) a žalobce v obou řízeních uvádí stejné právně relevantní skutkové okolnosti, nelze přehlížet, že v předchozím řízení žalobce požadoval v žalobním návrhu určení, že odstoupení žalované 1) a právního předchůdce žalovaných 2) a 3) od smluv o tichém společenství ze dne 12. 1. 2001 je neplatné, zatímco v projednávané věci se v žalobním petitu domáhá, aby bylo určeno, že smlouvy o tichém společenství jsou platné. Z uvedeného je zřejmé, že není splněna podmínka totožnosti předmětu řízení, neboť předmět řízení pravomocně již skončeného a předmět řízení v projednávané věci se liší v žalobcem vymezeném žalobním návrhu (petitu). Tato odlišnost je dána nejen tím, že v první věci šlo o zápornou a v nynějším řízení o kladnou určovací žalobu, ale především tím, že se žalobce domáhá určení ne/platnosti dvou zcela rozdílných právních úkonů. Vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné.
23. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou vadou řízení zatíženo nebylo.
24. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že žalované ve vyjádření k dovolání rovněž namítaly, že po vydání napadeného rozhodnutí Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2018-543, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 56 Cm 357/2015-265, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě právní nástupkyně žalovaných 1) až 3) o vydání nevyplacených částí vkladů z předmětných smluv o tichém společenství žalobcem a vedlejším účastníkem na jeho straně.
25. K tomu Nejvyšší soud nejprve uvádí, že k rozhodnutí Vrchní soudu v Praze v uvedené věci došlo až po té, kdy odvolacím soudem bylo vydáno napadené usnesení, přičemž tato skutečnost (stejně jako okolnost, zda předmětné rozhodnutí nabylo právní moci), nemůže být v dovolacím řízení zohledněna (§241 odst. 6 o. s. ř.).
26. V této souvislosti Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uvedené řízení, vedené před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 56 Cm 357/2015, jež bylo zahájeno již dne 30. 5. 2013, představovalo v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu překážku zahájeného řízení pro (později zahájené) řízení v projednávané věci [§229 odst. 2 o. s. ř. písm. a) o. s. ř.]; dospěl přitom k negativnímu výsledku.
27. V usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, Nejvyšší soud na základě závěrů usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82/2014, dovodil, že je-li zahájeno řízení o splnění povinnosti a rozhodnutí sporu závisí na vyřešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, brání překážka věci zahájené.
28. V předmětné věci má Nejvyšší soud ovšem za to, že v posuzovaném případě se nemusí řešení otázky, jíž se týká určovací žaloba, promítnout ve výroku rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti takovým způsobem, že rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti bude zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky, tj. že řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2878/2020).
29. Výrokem rozsudku vydaným v řízení o žalobě na plnění projednávané u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 357/2015, jež nebylo v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pravomocně skončeno, může být deklarována existence nebo neexistence konkrétní právní povinnosti žalobce a vedlejšího účastníka na jeho straně (v tamním řízení žalovaných) v rámci jejich vztahu s právním nástupcem žalovaných 1) až 3), avšak takovým výrokem nemusí být zcela vypořádán obsah předběžné otázky platnosti smluv o tichém společenství dne 12. 1. 2001. Soud v řízení o žalobě na určení, že předmětné smlouvy o tichém společenství jsou platné, posuzuje existenci platně vzniklé právní skutečnosti, zatímco předběžnou otázkou v řízení o žalobě na plnění, zda závazek založený těmito smlouvami zanikl odstoupením, je posouzení účinnosti odstoupení od smlouvy. Dospěl-li by soud v dříve zahájené věci k závěru, že odstoupení od smlouvy nepřivodilo zamýšlené účinky (že závazek založený smlouvou nemohl zaniknout) a žalobu na plnění by z tohoto důvodu zamítl, nebyla by tím bez dalšího vyřešena otázka, zda závazek založený smlouvou platně vznikl. Zda má ovšem žalobce na takovém určení naléhavý právní zájem, je pak již věcí jiného posouzení (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z novější doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1384/2020).
V. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I včetně navazujících nákladových výroků II a III podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil rovněž usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 první věty o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu