ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.741.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 741/2021-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ch. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, s adresou pro doručování XY, proti žalované MONETA Auto, s.r.o. , se sídlem Vyskočilova 1442/1b, Michle, 140 00 Praha 4, IČO 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská třída 15/16, 500 02 Hradec Králové, o neplatnosti ukončení leasingové smlouvy a určení vypořádání ze závazkového vztahu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 117/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, č. j. 2 Cmo 125/2020-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 2 Cmo 125/2020-220, výrokem I. potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 31. 12. 2019, č. j. 25 Cm 117/2002-182, kterým bylo řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006, č. j. 2 Cmo 15/2006-137, zastaveno a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 25 Cm 117/2002-177, nevyhověl návrhu žalobce, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů a stejným usnesením vyzval žalobce, aby si v určené lhůtě zvolil zástupce z řad advokátů a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Uvedené usnesení bylo žalobci řádně doručeno 19. 9. 2019 a je pravomocné. Žalobce výzvě v určené lhůtě nevyhověl, proto soud prvního stupně dovolací řízení podle §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 31. 12. 2019, č. j. 25 Cm 117/2002-182, zastavil, když nepřihlédl k podání žalobce ze dne 6. 10. 2019, učiněného prostřednictvím e-mailové komunikace bez elektronického podpisu. Proti cit. usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 12. 2019, č. j. 25 Cm 117/2002-182, podal žalobce odvolání a navrhl jeho zrušení. Odvolací soud po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně o zastavení dovolacího řízení, když žalobce ani v rámci lhůty určené soudem k odstranění nedostatku povinného zastoupení žalobce ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. nedostatek podaného dovolání neodstranil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, č. j. 2 Cmo 125/2020-220, tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019, č. j. 25 Cm 117/2002-182, a to ve výroku I obou usnesení a ve výrocích II pouze v rozsahu, v němž nebyly přiznány náklady řízení žalobci. Namítá, že soudy nerespektovaly jeho další úkony včetně žádostí s úkony vždy spojené, o nichž bylo podle žalobce nutno rozhodnout před vlastním rozhodnutím o zastavení řízení. Zároveň s dovoláním proti napadenému usnesení formuluje i „úkon žaloby pro zmatečnost“ cit. napadeného usnesení odvolacího soudu i cit. usnesení soudu prvního stupně a formuluje též „úkon žaloby na obnovu odvolacího řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019, č. j. 25 Cm 117/2002-182“.
V předkládací zprávě soudu prvního stupně, jímž Nejvyššímu soudu bylo podané dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, č. j. 2 Cmo 125/2020-220, předloženo, soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1971/2020, a v jeho odůvodnění odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 57/19, uvedl, že žalobce nebyl vyzýván k zaplacení soudního poplatku za dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobce nijak konkrétně nevymezil, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalobce v dovolání pouze projevil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006, č. j. 2 Cmo 15/2006-137. Je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ).
Žalobce nevymezil v dovolání ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu