ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.823.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 823/2020-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Fio banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 61858374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Jevanech, Lesní 15, proti žalovanému P. T. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení částky 21 951,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 55 C 408/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 39 Co 144/2019-237, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 39 Co 144/2019-237, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2019, č. j. 55 C 408/2014-175, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení (po částečném zastavení řízení) domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 951,56 Kč s příslušenstvím jako nesplaceného úvěru a úroků na základě smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené se žalovaným dne 14. 2. 2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 55 C 408/2014-175, (již druhým v pořadí) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 951,56 Kč s tam specifikovanými úroky a úroky z prodlení (výrok I) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 7 087,23 Kč (druhý výrok).
3. Soud prvního stupně poté, co v návaznosti na závěry odvolacího soudu vyslovené v jeho předchozím zrušujícím usnesení konstatoval, že ve věci jsou k projednání a rozhodnutí příslušné soudy České republiky, vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 27. 12. 2011 uzavřena smlouva o běžném účtu, na jejímž základě zřídila žalobkyně žalovanému běžný účet č. 2700203668/2010. Dne 14. 2. 2012 uzavřela žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o úvěru, v níž se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový kontokorentní úvěr ve výši 20 000 Kč, tj. možnost přečerpat zůstatek na zmíněném běžném účtu až do sjednané výše úvěru, a žalovaný se zavázal jej splatit včetně příslušenství do jednoho roku ode dne poskytnutí úvěrového rámce, pokud nedojde k jeho obnově. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že právní vztahy z ní plynoucí se budou řídit českým právním řádem a že veškeré spory ze smlouvy budou rozhodovány výhradně českými soudy. Jako místně příslušný byl sjednán místně příslušný soud banky. Žalovaný ve smlouvě o úvěru uvedl adresu svého bydliště: XY. Žalobkyně ke dni 14. 2. 2014 smlouvu o úvěru vypověděla a požádala žalovaného o vrácení debetního zůstatku na účtu. Ke dni 31. 8. 2014 činil zůstatek na tomto účtu minus 25 006,48 Kč.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Uzavřel, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč a nesplnil sjednané podmínky pro jeho vrácení. Nesplacený úvěr činil 15 269,85 Kč a nesplacené úroky připsané k jistině činily 6 681,71 Kč. Celkem byla dlužná jistina tvořena částkou 21 951,56 Kč, kterou byl žalovaný podle soudu prvního stupně povinen vrátit žalobkyni včetně požadovaných úroků a úroků z prodlení.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 117,60 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které doplnil pouze ve vztahu k posouzení otázky příslušnosti českých soudů o zjištění, že žalovaný v době uzavření smlouvy studoval dálkově bakalářské studium v Bratislavě, v České republice se zdržoval u kamaráda, centrum zájmů i bydliště měl na Slovensku. V obchodním registru Okresního soudu Bratislava I byla od 10. 8. 2010 zapsána Fio banka, a. s., pobočka zahraniční banky s předmětem činnosti (mimo jiné) poskytování úvěrů. V evidenci subjektů Národní banky Slovenska bylo uvedeno, že Fio banka, a. s., působí na území Slovenské republiky prostřednictvím pobočky zahraniční banky od 1. 9. 2010 s rozsahem činností mimo jiné poskytování spotřebitelských úvěrů. Tato pobočka sdělila dne 26. 9. 2014 Národní bance Slovenska záměr vést nový druh bankovních obchodů – kontokorentní úvěry ode dne 29. 9. 2014 a o tom, že na Slovensku začíná poskytovat kontokorentní úvěry do 18 500 EUR, zveřejnila též tiskovou zprávu. V odpovědích na často kladené otázky pobočce žalobkyně na Slovensku bylo uvedeno, že ve Slovenské republice je možné zřízení běžného účtu pro fyzickou osobu s českým občanstvím za podmínky, že nový klient ve slovenské Fio bance, a. s., pobočce zahraniční banky, už není klientem v české Fio bance, a. s. Takové zřízení běžného účtu nebylo možné pro právnickou osobu a fyzickou osobu – podnikatele, tedy živnostníka registrovaného v České republice.
7. Námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, která věc vyřizovala, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť žalovaný neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že má zájem na určitém výsledku řízení, či proč by měla mít poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům. Ze samotné skutečnosti, že soudkyně má specializaci na spory z úvěrových smluv mezi žalobkyní a jejími klienty, podle odvolacího soudu její podjatost dovodit nelze. Tato skutečnost svědčí pouze o tom, že soudkyně opakovaně rozhoduje věci, kde na jedné straně vystupuje žalobkyně, a pouze z toho zájem na určitém výsledku řízení či poměr soudkyně k tomuto účastníku (přátelský či nepřátelský) nevyplývá. Za nedůvodnou považoval odvolací soud též námitku žalovaného o porušení práva na zákonného soudce. Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 1, který stanovil, že senát 55 C vyřizuje „věci posuzované podle obchodního zákoníku – spory mezi Fio bankou, a. s. a jejími klienty z úvěrových smluv v rozsahu 100 % specializace Fio banka“, posoudil jako souladný s požadavky zákona i ústavnosti. Odvolací soud přitom odkázal na závěry nálezů Ústavního soudu, podle kterých je účelem a smyslem ústavně zaručeného práva na zákonného soudce bránit libovůli a účelové manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, důraz je kladen na transparentnost a předvídatelnost rozvrhu práce, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudců ad hoc , a je zdůrazněn i prvek náhodnosti v té souvislosti, aby si účastníci nemohli vybírat svého soudce či soudci projednávané věci. Z vymezení stanovení nápadu věcí do senátu 55 C podle předmětu sporu (úvěrové smlouvy) a dále podle účastníka (Fio banka, a. s.) v rozvrhu práce bylo podle odvolacího soudu předem zřejmé, že spor z úvěrové smlouvy, kde vystupuje žalobkyně, připadne k vyřízení do senátu 55 C. Rozvrh práce tak byl v tomto bodě transparentní a předvídatelný, možnost výběru ze strany účastníků či soudu nepřipouštěl, věc byla do příslušného senátu zapsána a tam uvedená soudkyně ji také projednala a rozhodla o ní.
8. Odvolací soud posuzoval též námitku nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky, a to – vzhledem k datu zahájení řízení (7. 11. 2014) – podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“). Dohodu účastníků o příslušnosti soudů České republiky nepovažoval podle čl. 17 odst. 3 nařízení Brusel I za účinnou, neboť smlouva o kontokorentním úvěru byla uzavřena v České republice (kde měla sídlo žalobkyně), avšak v době jejího uzavření (i v době podání žaloby) žalovaný bydlel na Slovensku a nebylo zjištěno, že by měl skutečné bydliště v České republice. Dále uzavřel, že se na věc nevztahují čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, neboť nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí a úvěr nebyl poskytnut na koupi movitých věcí, ale bez uvedení účelu. Ve vztahu k možnosti aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., a na nutnost splnění dvou specifických podmínek – zaprvé, aby obchodník provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, kde má spotřebitel své bydliště, nebo aby se taková činnost jakýmkoli způsobem na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala, a zadruhé, aby sporná smlouva spadala do rozsahu této činnosti. Na základě zjištění, že v době uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru (ke dni 14. 2. 2012) měla žalobkyně svou pobočku na Slovensku, měl za splněnou první z uvedených podmínek. Druhá podmínka však podle něj splněna nebyla, neboť žalobkyně sice měla v předmětu podnikání zapsáno i poskytování úvěrů, avšak kontokorentní úvěry na Slovensku poskytovala až od 29. 9. 2014 (i žalovaný v odvolacím řízení potvrdil a dokládal, že slovenská pobočka mu úvěr odmítla poskytnout, podle něho proto, že měl účet u žalobkyně v České republice). Nebylo možno vycházet z formálního stavu, ale z toho zda příslušnou činnost na území Slovenska žalobkyně skutečně vykonávala. Jestliže žalobkyně kontokorentní úvěry v době uzavření smlouvy na Slovensku neposkytovala, nemohla smlouva o kontokorentním úvěru spadat do rozsahu činností, které žalobkyně na Slovensku vykonávala. Při nemožnosti použít čl. 16 nařízení Brusel I o příslušnosti soudu podle bydliště žalovaného spotřebitele v době zahájení řízení před soudem pak určil příslušnost soudů České republiky podle čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) druhá odrážka nařízení Brusel I s ohledem na to, že úvěr byl žalovanému poskytnut v České republice. Ve věci samé se pak odvolací soud zcela ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný včasné dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. aby řízení zastavil.
10. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci při určení mezinárodní příslušnosti českých soudů. Odvolací soud podle něj při zkoumání předpokladů aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I nesprávně vyložil pojem „podnikatelská činnost“, pokud jej ztotožnil s poskytovanou službou – konkrétním typem bankovního produktu. Dovolává se ochrany dobré víry v pravdivost zápisů v obchodním rejstříku Slovenské republiky a v rejstříku Národní banky Slovenska a skutečnost, že konkrétní bankovní produkt, na který měla již v dané době poskytnutou licenci, na Slovensku neposkytovala, považuje za nerozhodnou. Odkazuje na rozsudky Soudního dvora ve věcech C-190/11 (výše zmíněný) a C-218/12 (jde o rozsudek ze dne 13. 10. 2013 ve věci L. E. proti V. S.). Má též za to, že odvolací soud pochybil, pokud se spokojil s tím, že žalobkyně fakticky spotřebitelské úvěry na Slovensku neposkytovala, avšak zcela rezignoval na podrobnější zkoumání otázky „zaměření se banky na členský stát“. Předkládá k řešení tyto otázky: „Jsou splněny podmínky aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 v případě, že osoba ve veřejném rejstříku deklaruje poskytnutí určité činnosti, byť ji fakticky neposkytuje? Je pojem ‚profesionální nebo podnikatelská činnost‘ ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 totožný s pojmem poskytování konkrétní služby spadající do podnikatelské činnosti?“ Žalovaný je přesvědčen, že by tyto otázky měly být podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předloženy k rozhodnutí Soudnímu dvoru.
11. Žalovaný dále namítá porušení svého práva na zákonného soudce a tím porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, pokud spor rozhodovala před soudem prvního stupně soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 L. H., která měla podle rozvrhu práce pro rok 2014 rozhodovat ve 100 % sporů mezi žalobkyní a jejími klienty jako předsedkyně senátu 55 C. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že takto vymezený rozvrh práce naplňoval smysl ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, a je přesvědčen o jeho protiústavnosti. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15 (jde o nález ze dne 15. 6. 2016, jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ) a na rozpor s principem obecnosti. Tvrdí, že v případě aprobace takto sestaveného rozvrhu práce má předseda soudu možnost vybrat konkrétnímu subjektu konkrétního soudce, který bude jeho případy rozhodovat po dobu platnosti rozvrhu práce, a tím může teoreticky takového soudce vybrat při zohlednění svých sympatií či naopak antipatií k danému subjektu. Podle žalovaného též na straně takto určeného soudce roste riziko ztráty jeho nestrannosti a na straně daného subjektu dochází k získání výhody oproti protistraně, neboť má opakovanou zkušenost s daným soudcem, zná jeho argumentaci, právní názory a způsob práce. Není zachována rovnost zbraní účastníků. Uvedený rozvrh práce pak podle žalovaného nemůže obstát v testu proporcionality, neboť legitimním cílem takové tvorby rozvrhu práce je zefektivnění, zrychlení rozhodování soudu, kdy konkrétní soudce má detailní znalost obchodních podmínek daného subjektu, avšak předseda soudu má nepochybně možnost vymezit přidělování obecnějším způsobem, případně určit alespoň dva nebo tři senáty, které budou o věcech daného subjektu rozhodovat, a bude tak zachován prvek nahodilosti, a to i vzhledem k velikosti daného soudu. Předkládá dovolacímu soudu k vyřešení otázku: „Je v souladu s právem na zákonného soudce rozvrh práce soudu, ve kterém je určen soudce, který bude rozhodovat 100 % nápadu týkajícího se konkrétně určené osoby?
12. Žalobkyně navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout. Poukazuje na to, že bylo na vůlí žalovaného uzavřít smlouvu v České republice, kde v předmětné době žil a musel si být vědom možných následků z toho vyplývajících. Prezentuje názor, že soudkyně H. je podle rozvrhu práce specialistkou na spory vyplývající z úvěrových smluv a nerozhoduje pouze spory žalobkyně. Námitky žalovaného považuje za pouze teoretické a připomíná specifickou situaci Obvodního soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu sídlí mnoho velkých institucionálních věřitelů, s čímž jsou spojeny nemalé organizační nároky.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalovaného, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce (vzhledem k formulaci rozvrhu práce Obvodního soud pro Prahu 1 pro rok 2014), z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Tato „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.), k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Uvedená výtka žalovaného proto nemůže založit přípustnost dovolání, i kdyby zahrnovala otázku procesního práva, jež by splňovala kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2171/2013, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 29 NSCR 181/2018).
16. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka výkladu pojmu „profesionální nebo podnikatelská činnost“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I, neboť její řešení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud zjevně nezaložil své rozhodnutí na jiném výkladu pojmu „profesionální nebo podnikatelská činnost“ [první z podmínek pro aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I obsahující tento pojem měl odvolací soud za splněnou], ale na posouzení, zda smlouva uzavřená se žalovaným spadala do rozsahu činností poskytovaných žalobkyní na Slovensku, tj. na posouzení druhé z podmínek aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
17. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i tu část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky splnění podmínek aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Nejvyšší soud se předně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je třeba posoudit pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu věc projednat a rozhodnout podle nařízení Brusel I. Za situace, kdy mezi stranami nebylo sporné, že žalovaný uzavřel smlouvu o kontokorentním úvěru jako spotřebitel a žalobce měl při jejím uzavření postavení podnikatele, přičemž se zjevně nejednalo o koupi movitých věcí na splátky či o úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, bylo rozhodné pro posouzení mezinárodní příslušnosti, zda byly naplněny podmínky stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) Brusel I.
21. Podle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I se příslušnost podle oddílu 4 nařízení Brusel I určuje v případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
22. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 12. 2015 ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším, dovodil, že pro použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (tj. vykonávaných v členském státě spotřebitele či jakkoliv zaměřených i na členský stát spotřebitele).
23. Ke stejným závěrům ostatně dospěla judikatura Nejvyššího soudu (s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora) i ve vztahu k pozdější obsahově rovnocenné úpravě uvedené v čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2021“).
24. Již z dikce citovaného usnesení je přitom zřejmé, že uvedené podmínky nejsou založeny na požadavku, aby profesionál (podnikatel) disponoval formálním oprávněním ve vztahu k činnosti, do jejíhož rozsahu spadá smlouva uzavřená se spotřebitelem. Rozhodné je faktické provozování (výkon) takové činnosti ve členském státě spotřebitele, příp. její zaměření (jakýmkoliv způsobem) i na tento členský stát. Z uvedeného pak zjevně vychází též Soudní dvůr ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. (srov. rozsudky ze dne 6. 9. 2012 ve věci C- 190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-218/12, L. E. proti V. S., ze dne 14. 5. 2009 ve věci C-180/06, R. I. proti M. D., ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09, P. P., proti R. K. S. GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti O. H., ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším).
25. Článek 15 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I, přitom nevyžaduje, aby smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku, a lze jej použít i na smlouvy, které byly uzavřeny v jiném členském státě, než je členský stát, v němž má spotřebitel bydliště (srov. výše zmíněný rozsudek Soudního dvora ve věci C-190/11). Nevyžaduje ani existenci příčinné souvislosti mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na členský stát bydliště spotřebitele a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Existence takové příčinné souvislosti však ukazuje na spojitost smlouvy s takovou činností (srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci C-218/12).
26. Judikatura Soudního dvora dospěla též k závěru, že znění čl. 15 nařízení Brusel I neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou této úpravy je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou – oproti dřívější úpravě v čl. 13 Úmluvy o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přijaté dne 27. 9. 1968 v Bruselu (srov. R 2/2021 a rozsudky Soudního dvora v něm citované).
27. V R 2/2021 Nejvyšší soud dále poukázal na závěry judikatury Soudního dvora, podle kterých pro účely aplikovatelnosti č. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem zaměřování ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). Za jednu z takových indicií pak ve výše citovaném R 2/2021 považoval Nejvyšší soud též skutečnost, že v České republice, kde bylo bydliště spotřebitelky a kde podnikatelka neměla svou pobočku, požádala podnikatelka o evidenci České národní banky jako zahraniční obchodník s cennými papíry, neboť podle příslušných směrnic Evropského parlamentu a Rady byla povinna svému domovskému orgánu sdělit, že chce poskytovat investiční služby též v České republice. Evidence k určitému podnikání, do jehož rozsahu spadá smlouva uzavřená se spotřebitelem, v členském státě, v němž má bydliště spotřebitel, tedy může být indicií nasvědčující tomu, že na tento stát podnikatel zaměřoval svou činnost ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I, a to i tehdy pokud podnikatel takovou činnost v daném členském státě přímo neprovozuje.
28. Jelikož je odpověď na předkládanou otázku splnění podmínek aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora, jde tedy o acte éclairé , Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věciC-283/81, Srl CILFIT a Lanifico di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017, či R 2/2021).
29. V projednávané věci měl odvolací soud aplikovatelnost čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I za vyloučenou na základě zjištění, že žalobkyně, která měla svou pobočku na Slovensku, tj. v členském státě, v němž měl žalovaný v době uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru své bydliště, takové úvěry spotřebitelům prostřednictvím své pobočky neposkytovala. Dospěl tedy k závěru, že smlouva uzavřená se žalovaným nespadala do rozsahu činností provozovaných žalobkyní v členském státě jeho bydliště. Zcela však opomněl se zabývat tím, zda žalobkyně svou činnost spočívající v poskytování kontokorentních úvěrů na tento členský stát (Slovensko) v dané době zaměřovala, tj. zda smlouva uzavřená se žalovaným spadala do rozsahu činností žalobkyní zaměřovaných (také) na Slovensko. Jinak řečeno, zda byla žalobkyně připravena uzavírat se spotřebiteli ze Slovenska smlouvy o kontokorentním úvěru. K aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I totiž postačuje naplnění kterékoliv z výše uvedených alternativ stanovených podmínek.
30. Při posouzení věci pak nemohlo hrát podstatnou roli, že k uzavření smlouvy nedošlo na Slovensku (v členském státě bydliště žalovaného spotřebitele), ale v České republice, tj. ve státě sídla žalobkyně, neboť skutečnost, v jakém státě má dojít (kde skutečně dojde) k uzavření smlouvy při provozování podnikatelské činnosti, není pro použitelnost čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I podle výše citované judikatury Soudního dvora zásadní. Pokud žalobkyně při provozování své podnikatelské činnosti na Slovensku žalovaného odkázala na možnost uzavření předmětné smlouvy v České republice, jak tvrdil žalovaný a jak na takové tvrzení odkázal i odvolací soud, tedy pokud nevyloučila možnost uzavření takové smlouvy s ním z důvodu, že jde o osobu s bydlištěm v jiném členském státě, pouze jej odkázala na uzavření smlouvy na jiném místě (ve státě svého sídla), neznamená to, že by byla vyloučena aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. Nelze tedy vyloučit, že byť žalobkyně v době uzavření smlouvy kontokorentní úvěry přímo na Slovensku neposkytovala, nezaměřovala i na Slovensko svou činnost ve vztahu k možnosti uzavírání kontokorentních úvěrů (byť by taková smlouva mezi žalobkyní a spotřebitelem s bydlištěm ve Slovenské republice musela být uzavřena v České republice).
31. Z uvedených důvodů je právní posouzení otázky splnění podmínek aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl žalovaným uplatněn právem.
32. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně namítala „zmatečnostní“ vadu nesprávného obsazení soudu založenou na argumentaci, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala soudkyně určená rozvrhem práce nesplňujícím kritéria nastavená judikaturou Ústavního soudu pro naplnění smyslu práva na zákonného soudce. Tento názor žalovaného však dovolací soud nesdílí, neboť pravidla, na základě kterých byla věc přidělena u Obvodního soudu pro Prahu 1 do soudního oddělení 55 C, nebyla v rozporu s právem žalovaného na zákonného soudce a naplňovala požadavky vymezené judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15). Tato pravidla byla stanovena přímo v rozvrhu práce (byl naplněn formální aspekt), ostatně tuto skutečnost žalovaný v dovolání ani nerozporoval. Tato pravidla byla též transparentní, obecná, určená předem a obsahovala záruky proti případnému zneužití (byl naplněn i materiální aspekt). Rozvrh práce jasně určoval konkrétní soudkyni, která má dané věci projednávat a rozhodovat, pravidlo bylo rozvrhem práce určeno předem, přidělení věcí do tohoto soudního oddělení bylo definováno jasnými kritérii, nevztahovalo se k jediné konkrétní věci, ale obecně ke všem věcem ze smluv o úvěru posuzovaným podle obchodního zákoníku, v nichž byla poskytovatelem úvěru žalobkyně, přičemž takto vymezená pravidla vylučovala riziko podezření z jakékoliv účelové manipulace se složením rozhodujícího tělesa při následném nápadu věci i rizika, že k účelové manipulaci ze strany soudu (soudních funkcionářů) či účastníků takto skutečně dojde. Takové vymezení umožňovalo snadné ověření toho, nakolik byla předem stanovená pravidla v konkrétní věci dodržena, a uvedené pravidlo zamezovalo libovůli při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Pro úplnost je třeba dodat, že z rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1 účinného v rozhodném období též vyplývá, že daná soudkyně nevyřizovala výlučně veškeré věci žalobkyně, jak tvrdí žalovaný v dovolání, ale pouze věci obchodní týkající se smluv o úvěru (kritérium konkrétního účastníka řízení nebylo jediným kritériem pro přidělení). Rozhodovala též spory z úvěrových smluv jiných poskytovatelů (i bez jejich konkrétního označení), byť tyto věci byly (zjevně z organizačních důvodů) přidělovány do jiných soudních oddělení, v nichž tato soudkyně také sama působila. Pouze ze skutečnosti, že v soudním oddělení 55 C byla jedním z kritérií pro přidělení věci osoba konkrétního účastníka, nelze dovozovat neústavnost takového pravidla, byť se může jevit vhodnějším použití pravidla pro nahodilé přidělování věcí téhož účastníka mezi více soudců. Namítá-li žalovaný v teoretické rovině možnost ztráty nestrannosti soudce způsobené tím, že si při takovém způsobu přidělování věcí vytvoří vztah (pozitivní či negativní) k danému subjektu, nelze (opět v teoretické rovině) vyloučit existenci uvedeného rizika ani při způsobu přidělování věcí, na který poukazuje žalovaný v dovolání, tj. při nahodilém přidělování věcí téhož účastníka více soudcům. Uvedené teoretické riziko je totiž spíše než se způsobem přidělování věcí spojeno s větším množstvím věcí téhož účastníka vyřizovaných u jednoho soudu. Navíc taková námitka primárně nesměřuje k porušení práva na zákonného soudce, ale k případné podjatosti soudce. V projednávané věci však žalobkyně žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat důvodnou pochybnost o nepodjatosti soudkyně pro vztah k žalobkyni, neuvedla. Její námitky byly činěny výlučně v teoretické rovině.
33. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozsudkem dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu