ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.828.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 828/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně KATOS Logistics s.r.o. , se sídlem v Praze 6, K Letišti 1049/57, identifikační číslo osoby 01807919, zastoupené Mgr. Adélou Šípovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, Chelčického 523, proti žalovanému P. C. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, B. Němcové 432, o zaplacení částky 138 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 455/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 13 Co 228/2020-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení přepravného ve výši 138 790 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o přepravě sportovních střelných zbraní a jejich příslušenství z České republiky do Austrálie a zpět.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 15 C 455/2016-231, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 138 790 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit na náhradě nákladů řízení žalobkyni částku 118 280 Kč (výrok II) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 1 367,04 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do výše 69 395 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni každý zvlášť zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení částku 683,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání nejprve citovala ustanovení §237 o. s. ř., a dále uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně měla rovněž za to, že odvolací soud svůj závěr o tom, že jí náleží jenom polovina částky přepravného, jednak řádně neodůvodnil, jednak o něm rozhodoval na základě volné úvahy a principu ekvity, nikoliv na základě platného práva. Nadto byl napadený rozsudek pro žalobkyni také překvapivý a nepředvídatelný, neboť při nezměněné důkazní situaci byl v rozporu s předchozím rozhodnutím téhož senátu v této věci. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka prezentuje své vlastní právní úvahy a namítá vady řízení, přitom ale řádně nevymezuje některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepředstavuje ani námitka týkající se nesprávného právního posouzení, jestliže přitom dovolatel výslovně nevymezí přípustnost dovolání k jednotlivým formulovaným otázkám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1232/2019).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
Konečně dovolací soud uvádí, že ani vady řízení namítané žalobkyní (nedostatečné odůvodnění a překvapivost a nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu