ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1230.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1230/2021-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA ve věci umístěného J. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká č. 78/33, za účasti Nemocnice Pardubického kraje, a.s., se sídlem v Pardubicích, Kyjevská č. 44, IČO 27520536, pracoviště Svitavská nemocnice, se sídlem ve Svitavách, Kollárova č. 7, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 0 L 12/2020, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2020, č. j. 23 Co 266/2020-117, takto:
I. Dovolání umístěného J. B. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 2.6.2020, č.j. 0 L 12/2020-92, rozhodl, že k převzetí umístěného J. B., narozeného dne XY (dále jen „umístěný“), dne 9.1.2020 ve 12:45 hodin do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto trvaly do 13.1.2020 do 17:05 hodin (výrok I.), že k omezení volného pohybu umístěného úchopem zdravotnickými pracovníky dne 9.1.2020 ve 12:45 hodin, kurtací hrudním pásem od 9.1.2020 od 12:45 hodin do 10.1.2020 do 13:00 hodin, kurtací dolních končetin od 9.1.2020 od 12:45 hodin do 10.1.2020 do 13:00 hodin, kurtací horních končetin od 9.1.2020 od 12:45 hodin do 10.1.2020 do 13:00 hodin a aplikací psychofarmak dne 9.1.2020 od 12:45 hodin došlo ze zákonných důvodů (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.).
K odvolání umístěného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30.9.2020, č.j. 23 Co 266/2020-117, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., II., IV. a V. (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění odvolací soud shrnul dokazování provedené soudem prvního stupně a konstatoval, že umístěný trpí schizoafektivní poruchou manického typu, že v době jeho přijetí k hospitalizaci jevil zjevně známky této duševní poruchy, že existovala důvodná obava, že by se pod vlivem duševní poruchy dopouštěl ohrožujícího chování a že tuto hrozbu nešlo odvrátit jinak než ve specializovaném psychiatrickém zařízení, a tedy že byly naplněny podmínky podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 372/2011 Sb.“). Dále odvolací soud dovodil, že „s ohledem na psychickou poruchu umístěného, pro kterou byl v minulosti opakovaně hospitalizován, není v dané věci podmínkou detence reálný fyzický útok na okolí ze strany umístěného či jeho sebepoškození, postačující je již bezprostřední možnost takového útoku, která vyplývá z povahy jeho duševní poruchy, která není pro postoj umístěného léčena“. Rovněž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně sdílel závěr o tom, že k omezení volného pohybu umístěného ve zdravotním ústavu popsaným způsobem došlo v uvedené době ze zákonných důvodů. Na závěr odvolací soud uvedl, že je si vědom kolize základních lidských práv a aplikoval proto princip proporcionality s tím, že ochrana ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, spočívající v bezpečnosti jiných osob dle čl. 1 Ústavy převažuje nad ochranou základního lidského práva umístěného na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 o.s.ř. v dovolacím soudem dosud neřešených otázkách, a to jednak v otázce výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a zákonných podmínek pro užití omezovacích prostředků podle §39 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb. (tj. zda naplnění podmínek lze dovozovat výlučně či z převážné části z obecných poznatků o určité diagnóze a z obecných obav, které si lidé s určitou diagnózou spojují, a zda rozhodnutí o užití omezovacích prostředků vyžaduje vyšší intenzitu bezprostředního ohrožení než rozhodnutí o nedobrovolné hospitalizaci), jednak v otázce nároků na dokazování v řízení o přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu (tj. zda se lze spolehnout výlučně na důkazy pocházející od zdravotního ústavu za situace, kdy tyto důkazy nenacházejí oporu v dalším provedeném dokazování, a zda v případě, že řízení o přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu probíhá podle §72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, má soud postupovat podle §77 odst. 2 z.ř.s., anebo je-li v tomto případě na místě postupovat podle §70 odst. 1 z.ř.s. s povinností ustanovit znalce ke zjištění zdravotního stavu). Dovolatel namítá, že důvody, pro které měl představovat bezprostřední a vážné ohrožení sebe nebo svého okolí, soudy vztáhly k obecným poznatkům o diagnóze dovolatele, a že rovněž nelze dovozovat, že z důvodu, že došlo k zákonné nedobrovolné hospitalizaci člověka, lze vůči danému člověku automaticky užít omezovací prostředky. Dovolatel dále zpochybňuje vedení dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jestliže soudy vzaly za stěžejní důkaz výpověď D. Ch. a písemné vyjádření Z. K., když nebylo podle dovolatele prokázáno, že by při svém přijetí do nemocnice ve Svitavách „strkal do personálu“, že by byl verbálně agresivní a trpěl bludy, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, a dovozuje, že by soudy měly v tomto řízení postupovat stejným způsobem jako v řízení o přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu, tedy že se neuplatní §77 odst. 2 z.ř.s., nýbrž §70 z.ř.s., a to včetně povinnosti jmenovat znalce k posouzení zdravotního stavu umístěného. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku I. změnil tak, že se výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně mění tak, že k převzetí umístěného do zdravotního ústavu dne 9.1.2020 ve 12:45 hod. nedošlo ze zákonných důvodů, a výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně se mění tak, že k omezení volného pohybu umístěného nedošlo ze zákonných důvodů, in eventum, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku I. i usnesení soudu prvního stupně v jeho výrocích I.,II.,IV. a V. a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání umístěného není přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel i odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019).
K žádnému takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě nedošlo, neboť odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení seznatelně vyložil, na základě kterých důkazů soud prvního stupně čerpal skutková zjištění pro své rozhodnutí, z nichž posléze při rozhodování o odvolání umístěné vycházel i odvolací soud, a které skutečnosti byly odvolacím soudem shledány významnými pro rozhodnutí o odvolání umístěného proti rozhodnutí soudu I. stupně.
Zcela nedůvodné jsou námitky dovolatele, že v jeho případě nebyla splněna podmínka, že by dovolatel dne 9.1.2020 ohrožoval sebe z důvodů známek duševního onemocnění, ani podmínka, že by dovolatel ohrožoval své okolí. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zcela jasně a s odkazy na předmětné důkazy vyložil, že z důvodu specifikované duševní poruchy byl dovolatel nebezpečný nejen sobě, ale i okolí. Odvolací soud rovněž zkoumal naplnění všech tří zákonem daných podmínek, čímž bylo vyhověno požadavku důkladné kontroly přípustnosti převzetí do zdravotnického zařízení, který v sobě zahrnuje zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí soudů, jimiž dochází k omezení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23.3.2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14). Proto pouhá skutková a následně i právní polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jeho dovolání založit nemůže.
K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem je nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Nejvyšší soud České republiky proto, vědom si závěrů učiněných Ústavním soudem v nálezu ze dne 27.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, konstatuje, že nelze dospět k obecnému závěru, ve kterých případech je potřeba ke zjištění zdravotního stavu umístěného a toho, zda držení osoby ve zdravotním ústavu bylo nutné, jmenovat znalce, jelikož takové posouzení odvisí od posouzení jednotlivých okolností případu.
Nadto dovolací námitka umístěného J. B., že soud měl ke zjištění zdravotního stavu umístěného a ke zjištění, zda jeho držení ve zdravotním ústavu bylo nutné, jmenovat znalce, byla uplatněna teprve v dovolacím řízení, tedy v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného na proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30.9.2020, č.j. 23 Co 266/2020-117, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu