ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1581.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1581/2021-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně Realitka s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Průběžná 1826/63, identifikační číslo osoby 260 98 474, zastoupené Mgr. Alexandrou Márou Paurovou, advokátkou VIA IURIS advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 10, Starostrašnická 199/42, za účasti 1) D. H. , narozeného XY, bytem XY, a 2) Z. H. , narozeného XY, bytem XY, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 20/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 4 Co 111/2020-49, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2020, č. j. 92 C 20/2017-24, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „povolení vkladu vlastnického práva pro žalobce ke dvěma spoluvlastnickým podílům o velikosti ideální 1/530 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY a na budově čp. XY postavené na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a účastníky dne 4. 4. 2017“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spoluvlastnické podíly účastníků 1) a 2) k předmětným nemovitostem, označeným v kupní smlouvě ze dne 4. dubna 2017, nelze převádět samostatně bez současného převodu jednotky ve spoluvlastnictví účastníků, s níž jsou tyto podíly spjaty. Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně, že katastrální úřad neměl přihlížet k (podle žalobkyně neplatnému) prohlášení vlastníka ze dne 15. ledna 1996 s poukazem na neexistující funkční souvislost budovy č. p. XY s jednotkami vymezenými v budově tímto prohlášením. Rozhodovat o platnosti či neplatnosti tohoto prohlášení katastrální úřad ve vkladovém řízení není oprávněn, není to ani předmětem řízení podle části páté o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2021, č. j. 4 Co 111/2020-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. vyložil, že v době podání návrhu na vklad katastrálnímu úřadu (dne 31. července 2017) vkladová listina, a to kupní smlouva ze dne 4. dubna 2017, uzavřená mezi žalobkyní jako kupující a účastníky jako prodávajícími, jejímž předmětem byl prodej dvou spoluvlastnických podílů o velikosti 1/530 na budově č. p. XY včetně zastavěného pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, neodpovídala prohlášení původního vlastníka Bytového družstva Solidarita podle §5 zákona o vlastnictví bytů, když spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech vznikly na základě uvedeného prohlášení podle zákona o vlastnictví bytů. V uvedeném prohlášení, schváleném představenstvem družstva dne 15. ledna 1996, bylo uvedeno, že k budově (k jednopatrovému rodinnému domu s 25 byty) a k dalším 10 podobným budovám přísluší vedlejší stavba č. p. s pozemky p. č. XY a p. č. XY určená ke společnému užívání celkem 256 družstevních bytů s tím, že ke každé vymezené jednotce náleží spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech. V prohlášení původního vlastníka je výslovně stanoveno (část C., bod 2., str. 21 prohlášení vlastníka o určení společných částí domu), že společnou částí domu je ideální spoluvlastnický podíl na vedlejší stavbě – prádelně č. p. XY včetně pozemků této vedlejší stavby.
Odvolací soud tedy uzavřel, že převod spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech je vázán na převod „bytové jednotky“ vymezené v uvedeném prohlášení bytového družstva a nelze je proto převádět samostatně. Nelze přezkoumávat listinu, která předmětem vkladového řízení není, byť se z ní vychází jako v tomto řízení; zavkladovanou listinu – prohlášení vlastníka nelze v tomto řízení zkoumat ani z pohledu žalobkyní namítané absolutní neplatnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle dovolatelky, uplatňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, „zda jsou obecné soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu povinny z úřední povinnosti posuzovat absolutní neplatnost právního jednání (případně nicotnost), které bylo podkladem pro soudem přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu, byť se v posuzované věci jedná o již dříve katastrálním úřadem zavkladovanou listinu, a to konkrétně prohlášení vlastníka budovy v části vymezující společné části budovy, přičemž toto ustanovení nemá vliv na velikost spoluvlastnických podílů vlastníků vymezených jednotek.“
Dovolatelka má za to, že k absolutní neplatnosti (či nicotnosti) právního jednání je třeba přihlédnout i ve vkladovém řízení, přičemž v tomto směru se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje mj. na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 22/2013, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019). Dále má za to, že „otázka jím vymezená nebyla v judikatuře dovolacího soudu v konkrétních intencích tohoto případu řešena.“ V dovolání předkládá svou skutkovou a právní verzi posuzovaného případu, polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, odkazuje na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu, jež se ovšem netýkají problematiky vkladového řízení, a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno plně v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu, nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
Soud se ve vkladovém řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Katastrální úřad přezkoumává skutečnosti v ustanovení §17 odst. 1 až 4 katastrálního zákona podle stavu, jaký tu byl v okamžiku podání návrhu na vklad. Omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního jednání, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §17 odst. 1 katastrálního zákona, se uplatní také v (případném) následujícím (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2021, sp. zn. 24 Cdo 279/2020).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. srpna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018, dále vyložil a odůvodnil právní názor, že hmotněprávními kritérii, kterými je soud v řízení podle části páté o. s. ř. oprávněn se zabývat v rozsahu, jak se jimi měl a mohl zabývat správní orgán, je zapotřebí rozumět toliko hmotněprávní kritéria z hlediska věcného rozsahu důvodů, které mohou být podkladem pro zamítnutí návrhu na vklad [§17 odst. 1 písm. a) až g) katastrálního zákona].
Soudní řízení podle části třetí a podle části páté občanského soudního řádu je třeba důsledně odlišovat. Ve vkladovém řízení, resp. v řízení podle části páté občanského soudního řádu nelze z moci úřední zkoumat, zda vkladová listina či listina navazující na vkladovou listinu je neplatná.
V rozsudku ze dne 20. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 4662/2015 pak Nejvyšší soud vyložil, že právní úprava obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb., vytváří zvláštní druh spoluvlastnictví budovy, který spočívá ve (navzájem neoddělitelném) vlastnictví samotné jednotky (bytu či nebytového prostoru nebo rozestavěného bytu či rozestavěného prostoru, jako prostorově vymezené části domu) a ve spoluvlastnickém podílu na společných částech domu s tím spojených ve velikosti určené podle §8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a jeho podstatu lze charakterizovat jako kombinaci tzv. reálného spoluvlastnictví (výlučného vlastnictví určitých prostorově vymezených částí budovy – jednotek) a podílového spoluvlastnictví (na společných částech domu). K tomuto vlastnictví (a spoluvlastnictví) neoddělitelně patří (jako samostatný předmět vlastnictví) spoluvlastnický podíl k pozemku, na kterém je budova s vymezenými jednotkami postavena, případně též k pozemku (funkčně) souvisejícímu, uvedenému v prohlášení vlastníka budovy, popřípadě jiné právo, které má převodce jednotky k pozemku, pokud původní vlastník budovy či jednotky nebyl jeho vlastníkem či spoluvlastníkem. V zájmu toho, aby byl tímto způsobem vzniklý „vlastnický celek“ (vlastnické právo k jednotce, spoluvlastnické právo ke společným částem budovy a spoluvlastnického práva k souvisejícími pozemku) zachován, zákon č. 72/1994 Sb. umožňuje převod (přechod) jen tohoto „vlastnického celku“ (a samostatný převod jednotlivých „vlastnictví“ je zakázán), neboť nositelem vlastnického práva k jednotce, spoluvlastnického práva ke společným částem budovy a spoluvlastnického práva k souvisejícímu pozemku nemohou být odlišné subjekty (srov. §1 odst. 1, §8 odst. 1, §20 odst. 1, §30 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.).
Závěrem dovolací soud zdůrazňuje, že pouhé skutkové odlišnosti posuzovaného případu s jiným – již dovolacím soudem řešeným – avšak skutkově obdobným případem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. na podkladě varianty, že taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pochopitelně nezakládá, přičemž v poměrech dané věci dovolací soud ani neshledal žádný důvod k odklonu od této své judikatury, tj. k předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Pokud v další části svého dovolání žalobkyně odkazuje na různá rozhodnutí dovolacího soudu, pak je třeba k tomu uvést, že se jedná o judikaturu, která se netýká tzv. vkladové materie, v níž se uplatňují verifikační limity shora již ve světle citovaných rozhodnutí dovolacího soudu připomenuté.
Nezbylo tudíž, než dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu