ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1980.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1980/2021-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci navrhovatele P. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, o přivolení k zásahu do integrity zletilého, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 0 Nc 1008/2021, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2021, č. j. 7 Co 437/2021-15, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu, jíž se domáhal (mimo jiné) povolení euthanasie, přičemž usnesením ze dne 9. února 2021, č. j. 2 C 26/2021-8, soud prvního stupně vyloučil věc „o povolení euthanasie“ k samostatnému řízení a návrh posoudil jako návrh na rozhodnutí o přivolení k zásahu do integrity. Dospěl k závěru, že obecným soudem navrhovatele je Okresní soud v Pardubicích [ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s §65 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a §85 odst. 1 o. s. ř.], a proto usnesením ze dne 8. března 2021, č. j. 0 Nc 1008/2021-8, výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost, a dále výrokem II. rozhodl, že po právní moci předmětného usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Pardubicích.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. dubna 2021, č. j. 7 Co 437/2021-15, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále jen „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, k jehož přípustnosti uvedl, že je „přesvědčen o tom, že by dovolací soud měl v dané věci rozhodnout otázku procesního práva, konkrétně týkající se místní příslušnosti soudu, odchylně od své rozhodovací praxe “, když je namístě, aby řízení o přivolení k zásahu do integrity zletilého „vedl a jím podaný návrh posoudil soud, který si navrhovatel zvolil a ke kterému má důvěru“ , a nikoliv soud příslušný podle ustanovení §65 z. ř. s., který „není nestranným a nezávislým soudem“ , v čemž spatřuje jak nesprávné právní posouzení věci, tak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání navrhovatele není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z uvedených předpokladů přípustnosti (§237 o. s. ř.) považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013), a to ve vztahu ke konkrétně vymezené právní otázce. Argumentuje-li dovolatel tak, „že by dovolací soud měl v dané věci rozhodnout otázku procesního práva, konkrétně týkající se místní příslušnosti soudu, odchylně od své rozhodovací praxe“ , zjevně míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s předpokladem, aby dovolací soud (již dříve) vyřešenou právní otázku posoudil jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejenže dovolatel řádně nevymezil, od kterého svého řešení otázky procesního práva se má dovolací soud odchýlit (neoznačuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, a tuto nelze ztotožnit ani z obsahu jeho podání), nýbrž neformuluje ani konkrétní otázku procesního práva, od jejíhož řešení se má odchýlit [pouhý poukaz na procesní institut – místní příslušnost soudu – konkrétní otázku procesního práva nepředstavuje (k tomu, jak je vymezení právní otázky akceptováno v ústavní rovině srov. např. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) nedostál, pročež přípustnost nemůže založit ani poukaz na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (i v tomto případě je nezbytné řádně vymezit přípustnost dovolání, k čemuž nedošlo).
Neobsahuje-li dovolání vymezení přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení dovolatele, že je přesvědčen o tom, že Okresní soud v Pardubicích není nestranný a nezávislý.
V úvahu by mohlo tedy přicházet přikázání věci jinému soudu ve smyslu §12 odst. 1 o. s. ř., podle kterého příslušný soud o věci nemůže jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14 o. s. ř.); o tento případ však v projednávané věci nejde.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě; dovolání bylo proto odmítnuto (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu